ECLI:CZ:US:2017:3.US.2806.17.1
sp. zn. III. ÚS 2806/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem ul. Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 sp. zn. 6 Tdo 185/2017, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2016 sp. zn. 8 To 59/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2016 sp. zn. 57 T 8/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i), písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a odsoudil ji podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 17,5 roku, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jí uložil povinnost nahradit konkretizovaným poškozeným škodu a nemajetkovou újmu ve vyčíslené výši.
3. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelka a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla odsouzena na základě důkazů a postupy, které odporují ustálené judikatuře Ústavního soudu.
6. Vrchnímu soudu stěžovatelka vytýká, že odmítl provést jí navržené důkazy, zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, který zpracovala znalkyně MUDr. Andrea Vlčková. Za postačující nepovažuje konstatování vrchního soudu, že jde o návrh nadbytečný, neboť vše podstatné bylo zodpovězeno ve znaleckém posudku, který byl vyhotoven na žádost orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud se měl pokusit odstranit rozpory výslechem znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové. Namísto toho však jeden posudek bez náležitého vysvětlení upřednostnil před druhým.
7. Stěžovatelka dále uvádí, že nebyl proveden žádný relevantní důkaz vyvracející její obhajobu, že z místa činu odešla cca hodinu předtím, než došlo k usmrcení poškozené, a že během následující hodiny do bytu přišla jiná osoba či osoby, které čin spáchaly. Sama stěžovatelka přitom vypověděla, že poškozenou v uvedený den navštívila; z jiných důkazních pramenů tento závěr nevyplynul. Závěry soudů neodpovídají požadavkům odvíjejícím se z §2 odst. 5 a 6 tr. řádu.
8. Na podporu vlastní skutkové verze stěžovatelka upozorňuje na nesrovnalosti ve výpovědi Jana Demetera. Jmenovitě zpochybňuje jeho tvrzení, že byl celý inkriminovaný den u rodičů své přítelkyně Emilie Beherové; toto "chatrné alibi" vyvrací záznam kamery zachycující jeho motorové vozidlo v tento den v 18:46 hodin v průjezdu v Praze 10, v ulici V Olšinách, směr Strašnice. Jan Demeter měl přitom ve věku 19 let již 17 záznamů v rejstříku trestů včetně trestného činu úmyslného ublížení na zdraví. Není proto vyloučeno, že právě Jan Demeter (ať již sám nebo společně se svou přítelkyní) mohl být skutečným pachatelem inkriminované vraždy.
9. Stěžovatelka věděla, že poškozená má i zlatnickou dílnu, přičemž pachatel uvedené prostory, kde se nacházely daleko vyšší majetkové hodnoty než ty, které byly odcizeny, ponechal bez povšimnutí. Jejímu pachatelství nenasvědčuje ani fyzická převaha poškozené. Stěžovatelka poznamenává, že v době, kdy došlo k vraždě, byla šest dnů po komplikovaném porodu.
10. Ani další důkazy (přetržený řetízek, otisk chodidla a seznam zlatých šperků) nevytváří (a to i se zřetelem k absenci stop DNA, jakož i "nestandardního chování" po vraždě) ucelený řetězec, který s nejvyšším stupněm možné jistoty prokázal mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že by byla jediným možným pachatelem žalovaného skutku a že by byl vyloučen jakýkoliv jiný možný pachatel.
11. Stěžovatelka uvádí, že by po vraždě musela ujít vzdálenost několika set metrů, a to za slunečného dne, středem sídliště a ve frekventovanou dobu. Žádný svědek však stěžovatelku v rozhodnou dobu neviděl, natožpak v oděvu potřísněném krví poškozené.
12. Soudy nevzaly v potaz ani výpověď matky poškozené, která uvedla, že byla zpravidla informována o návštěvách své dcery. Soudy se vůbec nezaobíraly tím, zda je v souladu s osobností stěžovatelky, s logikou věci a všech jejích aspektů, že by surovým způsobem usmrtila osobu jí relativně blízkou (šlo o spolužačku jejího otce) proto, aby od ní získala věci, které patřily osobě z širšího okruhu její rodiny. Zlato, které prodával svědek Tačner, nebylo zlatem odcizeným z bytu poškozené.
13. Právní kvalifikace skutku není podle stěžovatelky správná a přichází v úvahu pouze základní skutková podstata trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Stěžovatelka dovozuje, že způsob usmrcení poškozené nelze označit za "surový" a zištný důvod nebyl prokázán.
14. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky neoprostil od formalistického přístupu k dovolání a neakcentoval jeho ústavní rozměr daný tím, že jím uplatňovala právo na spravedlivý proces v řízení, které dovolacímu řízení předcházelo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
17. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
18. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
19. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
20. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
21. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
22. Stěžovatelkou uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Tyto oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
23. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné námitky této povahy stěžovatelka v ústavní stížnosti nevznesla.
24. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]; soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. Stěžovatelčinou oponenturou se zabýval již dovolací soud, který se na základě ústavněprávně konformní argumentace ztotožnil se závěry vrchního soudu, že důkazy provedené v řízení před městským soudem postačovaly k prokázání rozhodných skutečností. I když tento stav vrchní soud nepopsal v písemném vyhotovení svého rozhodnutí, učinil tak (jak lze ověřit z audiozáznamu založeného ve spise) ve veřejném zasedání, na kterém bylo rubrikované usnesení vyhlášeno. Podle Nejvyššího soudu je z daného audiozáznamu patrné, že vrchní soud se při veřejném zasedání vyjádřil jednotlivě ke všem důkazním návrhům (zejména k návrhu na provedení zmíněného znaleckého posudku) a vyložil, že je považuje za nadbytečné. Nejvyšší soud proto výstižně konstatoval, že pochybení vrchního soudu mělo výlučně formální charakter a že z materiálního hlediska důkazní řízení netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 1329/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kdy konstatoval, že pochybení spočívající v neodůvodnění zamítnutí důkazních návrhů v písemném vyhotovení rozhodnutí nedosahuje intenzity vyžadující jeho zásah za situace, kdy soud odpovídající vysvětlení podal na veřejném zasedání, na kterém bylo usnesení soudu vyhlášeno.
25. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelka se míní kritériím této kategorie vad dokazování přiblížit námitkami, že proti ní nebyl nalezen přímý důkaz a důkazy nepřímé souvislý a uzavřený řetězec, z něhož lze její vinu bez důvodných pochybností dovodit, nevytváří.
26. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
27. Soudy se zabývaly pohnutkami stěžovatelky ke stíhanému skutku. Vzaly za prokázané, že stěžovatelka dlužila mimo jiné svému dodavateli drog, z místa činu byly odcizeny zlaté šperky a v období po spáchání vraždy stěžovatelka zlaté šperky tomuto prodejci skutečně předala, ačkoli sama žádné zlaté šperky nevlastnila (matka stěžovatelky vypověděla, že po vloupání do jejich bytu v srpnu 2012 jim zůstaly pouze šperky ze stříbra a chirurgické oceli). Usmrcení poškozené mělo zastřít objasnění toho, kdo zlaté šperky vzal, a majetkový motiv vraždy není neslučitelný s blízkým vztahem stěžovatelky a poškozené.
28. Dále se soudy soustřeďovaly k situaci v bytě poškozené, kde se nacházela rovněž matka poškozené, která však byla zcela imobilní a odkázaná na pomoc poškozené, a tedy nemohla přejít do pokoje, který se stal místem činu. Z výpovědi této svědkyně vyplynulo, že před návštěvou stěžovatelky viděla poškozenou naposledy, že poškozená za ní měla po návštěvě stěžovatelky přijít a dát jí léky, nicméně se tak nestalo, načež svědkyně poškozené ještě telefonovala, avšak už se jí nedovolala. Její vylíčení událostí podporují záznamy telekomunikačního provozu.
29. Další konkretizovaní svědci vypověděli, že slyšeli z bytu poškozené hluk s dutými ranami (což odpovídá znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž je popsán mechanismus útoku na poškozenou zahrnující vícečetné údery tupým předmětem). Tito svědci po 10 až 20 minutách, když odcházeli ze svého bytu, uslyšeli z bytu poškozené mladší ženský hlas, který řekl, "maminko, já už jdu", přičemž z dalších důkazů se podává, že tato slova již nemohla pronést poškozená, nýbrž toliko jiná osoba, která se v té době nacházela v dotčeném bytě a byla obeznámena se zdravotním stavem matky poškozené (tj. že je imobilní a poškozená za ní chodí do pokoje). Rovněž tato hlediska podle soudů nasvědčují závěru, že se skutku dopustila stěžovatelka.
30. Jde-li o samotný útok na poškozenou, soudy nepřehlédly ani obhajobu stěžovatelky založenou na tvrzeních o jejích omezených fyzických možnostech. Na tyto námitky reagovaly konstatováním, že poškozená (jak se podává ze spisového materiálu) byla poměrně menší tělesné konstituce než stěžovatelka, které zdravotní stav nebránil v návštěvě poškozené, kterou původně hodlala uskutečnit dokonce i s dítětem.
31. Soudy zdůraznily, že při ohledání místa činu byl za křesly nalezen přetržený řetízek náležející stěžovatelce. Podle soudů lze si jen stěží, při zohlednění stavu pokoje, v němž byla poškozená nalezena, svědčícím o zjevných známkách zápasu, představit, že by se řetízek přetrhl a dostal do těchto míst jinak než právě během útoku na poškozenou. Přetržení řetízku naopak odpovídá násilnému stržení právě v průběhu tohoto jednání. Soudy též zohlednily trasologickou stopu, kterou mohla na místě činu zanechat stěžovatelka.
32. Ústavněprávně akceptovatelné jsou i úvahy soudů k naplnění pojmového znaku "zvlášť surového způsobu" spáchání trestného činu vraždy. Jak vyplynulo ze zjištění učiněných soudy nižších stupňů, stěžovatelka proti poškozené užila vícero násilných mechanizmů (za užití více nástrojů), které jsou specifikovány ve skutkové větě. Právě způsob provedení činu vyznačující se užitím vícero mechanismů i nástrojů opodstatnil závěr o jeho spáchání s takovou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu, a kterou tak je třeba označit za mimořádně vysokou.
33. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
34. Považuje-li stěžovatelka přezkum skutkových závěrů vrchního soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
35. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
36. Na základě řečeného a jeho shrnutím Ústavní soud konstatuje, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
37. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu