ECLI:CZ:US:2017:3.US.3019.17.1
sp. zn. III. ÚS 3019/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Simply You Pharmaceuticals a. s., sídlem Roháčova 188/37, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2017 č. j. 23 Cdo 5910/2016-325, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Les Laboratoires Servier, sídlem 50 rue Carbot, 92284 Suresnes Cedex, Francouzská republika, a 2) SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, sídlem Charles Mathias 942, Salem, Windermere Drive NW, Oregon, Spojené státy americké, týká se organizační složky SWISS PHARMACEUTICAL INVESTMENT LLC, sídlem Kubelíkova 1224/42, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a rovnost účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z textu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného spisu sp. zn. 59 Cm 9/2014 Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2015 č. j. 59 Cm 9/2014-162 na základě žaloby vedlejší účastnice 1) uložil stěžovatelce a vedlejší účastnici 2) povinnost zdržet se ve výroku specifikovaných jednání. Městský soud konstatoval, že stěžovatelka a vedlejší účastnice 2) se dopouštějí nekalosoutěžního jednání, když propagují určité doplňky stravy způsobem, z něhož mohou spotřebitelé nabýt dojmu, že tyto doplňky stravy mají léčivý účinek. Městský soud nepřisvědčil stěžovatelčině námitce litispendence, neboť dospěl k závěru, že v jiném řízení, na které stěžovatelka poukazovala, je sice dána totožnost účastníků, předmět řízení je však odlišný.
3. K odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice 2) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 27. 7. 2016 č. j. 3 Cmo 247/2015-270 potvrdil rozsudek městského soudu a rozhodl o nákladech řízení.
4. Proti rozsudku městského soudu podaly jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice 2) dovolání. Stěžovatelka v dovolání (založené ve spise vedeném městským soudem na listech č. 290-294) předložila Nejvyššímu soudu k řešení pět právních otázek:
1) Je soud povinen v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé vymezit jednotlivé námitky účastníků a jejich důvody a argumentačně se vypořádat s námitkami účastníků řízení?
2) Postačí k závěru o existenci soutěžního vztahu na českém trhu, není-li soutěžitel přímo účasten na trhu, resp. dodává-li pouze ze zahraničí konkurenční výrobky jiné společnosti se sídlem v ČR? Je v soutěžním vztahu vůči výrobci doplňků stravy, který je současně uvádí a distribuuje na trh v ČR, zahraniční společnost, která dodává léčiva, jejichž není výrobcem, společnosti, která má sídlo v ČR?
3) Je soud povinen vymezit předpisy hmotného práva, na nichž své rozhodnutí založil?
4) Je v rozporu s dobrými mravy soutěže, pokud jsou u doplňků stravy deklarovány léčebné účinky, pokud mají stejné složení jako léčiva užívaná na stejné zdravotní problémy, které jsou deklarovány?
5) Lze za tutéž věc ve smyslu ust. §83 odst. 1 o. s. ř. považovat žalobní návrh obsahující rozšíření původních nároků?
5. V dalším textu dovolání jednotlivé, výše citované, právní otázky rozvedla a u každé z nich vymezila, proč považuje dovolání pro řešení dané otázky za přípustné. V případě prvních tří otázek stěžovatelka namítala, že vrchní soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené, stěžovatelkou konkrétně specifikované, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V případě čtvrté otázky stěžovatelka uvedla, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. V případě páté otázky poukázala stěžovatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož je totožnost nároku dána tehdy, vyplývá-li nárok nebo stav vymezený žalobním petitem ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Otázku, zda šlo o stejný nárok též tehdy, nebyly-li uplatněné petity doslovně shodné, podle stěžovatelky dovolací soud ve své judikatuře dosud neřešil.
6. O dovoláních stěžovatelky a vedlejší účastnice 2) bylo rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak, že byla obě odmítnuta. Pro řešení výše citované otázky ad 2) nebylo dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť se vrchní soud při jejím posuzování neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Na otázce ad 4) napadené rozhodnutí nezáviselo.
7. Ohledně ostatních otázek Nejvyšší soud dodal, že dovolatelé uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod, snaží-li se zpochybnit skutkový stav, na němž vrchní soud založil své právní hodnocení. K námitkám stran obsahu odůvodnění rozsudku, obsahu protokolu z jednání či překážky věci zahájené, vytýkají dovolatelé vrchnímu soudu různá procesní pochybení, avšak těmito vadami řízení se může Nejvyšší soud zabývat pouze, je-li dovolání přípustné.
8. Souběžně s dovoláním podaly stěžovatelka a vedlejší účastnice 2) žaloby pro zmatečnost proti rozsudku městského soudu a rozsudku vrchního soudu. Městský soud svým usnesením ze dne 10. 1. 2017 č. j. 59 Cm 9/2014-339 řízení o těchto žalobách přerušil do pravomocného rozhodnutí o dovoláních stěžovatelky a vedlejší účastnice 2).
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že její dovolání odmítl, ač je měl meritorně projednat. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nesprávně vyložil §242 odst. 3 občanského soudního řádu, který se týká pouze vad zmatečnosti, nikoliv dalších procesních pochybení, která stěžovatelka v dovolání namítala (zejména nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí), tyto měl tedy Nejvyšší soud posoudit samostatně. Pokud pak jde o námitku litispendence, tuto lze sice považovat za vadu zmatečnosti, jde však o tak zásadní pochybení soudů, že je třeba ji podrobit přezkumu z pohledu ústavních principů.
10. Stěžovatelka má za to, že nevyhověním námitce litispendence bylo porušeno jak právo na spravedlivý proces, tak zejména právo na zákonného soudce, když ačkoliv obě soudkyně, tj. rozhodující ve věci 15 Cm a 59 Cm, byly určeny dle rozvrhu práce, žalobce měl fakticky možnost si zvolit, která z nich bude o daném nároku rozhodovat, a fakticky tak byla způsobena nerovnost účastníků řízení v tom, že stěžovatelce taková volba nesvědčila a ani svědčit nemohla.
11. Pokud jde o procesní námitky, dodává stěžovatelka, že rozsudek vrchního soudu postrádal vlastní úvahy soudu a omezil se pouze na zopakování závěrů městského soudu spolu s konstatováním, že dané záležitosti soud posoudil správně. Stěžovatelka odkazovala v dovolání na četnou judikaturu Ústavního soudu, přičemž je přesvědčena, že namítané vady jsou způsobilým dovolacím důvodem, když přípustnost dovolání není omezena pouze na hmotněprávní otázky.
12. Stěžovatelka současně nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti ostatních (hmotněprávních) námitek obsažených v dovolání, když právě s nimi souvisí procesní námitky, že se soudy nevypořádaly s námitkami stěžovatelky o neexistenci soutěžního vztahu.
13. Stěžovatelka rovněž vytýká Nejvyššímu soudu zásadní pochybení v řešení otázky rozporu jednání stěžovatelky s dobrými mravy v soutěži. Výrobky vedlejší účastnice 1) i výrobky stěžovatelky obsahovaly stejné účinné látky - hesperidin a diomisin ve stejném poměru. Užití daných látek bylo v doplňcích stravy přípustné. Stěžovatelce, jako výrobci doplňků stravy, přitom bylo soudem zapovězeno jakkoliv poukazovat na účinky daných látek, a je nucena o účincích svého výrobku pomlčet. Soudy přitom ani dostatečně rozpor s dobrými mravy neodůvodnily, Nejvyšší soud uvedl, že rozpor s dobrými mravy viděl odvolací soud pouze v tom, že je u veřejnosti vyvoláván dojem, že doplňky stravy mají léčebné účinky. To přitom není zcela zapovězeno, neboť dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1924/2006 lze v souvislosti s potravinami, tedy i doplňky stravy v určitých případech, tj. zejména je-li to vědecky zdůvodnitelné a srozumitelné spotřebiteli, uvádět tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že existuje souvislost mezi kategorií potravin, potravinou nebo některou z jejích složek a zdravím, a to i tvrzení, které uvádí, naznačuje nebo ze kterého vyplývá, že spotřeba určité kategorie potravin, potraviny nebo některé z jejích složek významně snižuje riziko vzniku určitého lidského onemocnění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní stížnost napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu jako celek. Napadeným usnesením ovšem bylo rozhodnuto nejen o dovolání stěžovatelky, nýbrž též o dovolání vedlejší účastnice 2). Stěžovatelka je nepochybně oprávněna podat ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci svého dovolání. Ve zbytku, tedy v části týkající se dovolání vedlejší účastnice 2), jde o ústavní stížnost podanou někým k tomu zjevně neoprávněným.
16. Stěžovatelka výslovně navrhla pouze zrušení usnesení Nejvyššího soudu, které je ve věci rozhodnutím konečným. Některé její námitky se zdají směřovat proti postupu městského soudu a vrchního soudu v řízení, které předcházelo rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pro případ, že mínila napadnout i předcházející rozhodnutí, Ústavní soud upozorňuje, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím by byla nepřípustná, neboť dosud nebylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, kterou stěžovatelka proti těmto rozhodnutím podala.
17. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
19. Ústavní soud předesílá, že některé stěžovatelčiny námitky se míjí s předmětem řízení, jak byl vymezen petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Námitky, že v řízení došlo k porušení stěžovatelčina práva na zákonného soudce, na rovnost před soudem či že rozhodnutí vrchního soudu je nedostatečně odůvodněno, fakticky směřují proti rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je však přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak bylo vysvětleno shora (sub 16), zamýšlela-li stěžovatelka podat ústavní stížnost proti rozhodnutím městského soudu a vrchního soudu, byla by tato stížnost nepřípustná, neboť dosud nebylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost podané proti těmto rozhodnutím. Ústavní soud se tak dále zabýval výlučně námitkami proti rozhodnutí Nejvyššího soudu.
IV. a)
Obecná východiska přezkumu rozhodnutí o dovolání
20. Ústavní soud úvodem připomíná, že nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované; z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, jestliže by plnění úkolů nejvyšší soudní instance (čl. 91 odst. 1 Ústavy) bylo zajištěno cestou jiných procesních prostředků. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání zakotvit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. z mnoha např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
21. Co se týče možnosti přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, Ústavní soud v minulosti judikoval, že "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami" (viz bod 20 nálezu ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
22. Ústavní soud ve své judikatuře (srov. zejména nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16; body 13-15 a judikaturu v nich citovanou) vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Účastníci odvolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho přípustnosti dle (před více než čtyřmi lety) novelizované úpravy podrobně zabývá. Jestliže přesto dovolatelé svým povinnostem nedostojí, je dle uvedené judikatury odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti i ve vztahu k jiným procesním povinnostem konstatoval, že "[p]akliže má občanské soudní řízení sloužit k [nalézání hmotného práva a spravedlivému řešení sporů mezi účastníky], musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v prvé řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo" (nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1944/15).
23. V každém dovolání tedy musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Pakliže není dovolání přípustné ze zákona v případech vyjmenovaných v §238a o. s. ř., bude toto vymezení ve smyslu §237 o. s. ř., zjednodušeně řečeno, spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu. Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, avšak tato judikatura by se měla změnit, nebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podrobnější návod, jak při formulování, v čem dovolatel spatřuje naplnění podmínek přípustnosti dovolání, postupovat, obsahuje bohatá judikatura Nejvyššího soudu, jejíž znalost, s ohledem na zásadně povinné zastoupení advokátem, se zákonem předpokládá a vyžaduje (viz např. usnesení ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5248/2015 (jakož i v usnesení ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. 23 Cdo 3562/2015 a v mnoha dalších rozhodnutích dostupných na internetových stránkách www.nsoud.cz).
IV. b)
Posouzení přípustnosti dovolání
24. Stěžovatelka polemizuje ve své ústavní stížnosti se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání není přípustné pro řešení otázky sub 2) rekapitulované shora. Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že rozhoduje-li Nejvyšší soud o přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jde o kvazimeritorní posuzování rozhodnutí napadených dovoláním, neboť činí-li Nejvyšší soud závěr o nepřípustnosti dovolání, implicitně tím vyjadřuje názor, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná (srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 29). Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší přehodnocovat závěr Nejvyššího soudu o věcné správnosti napadených rozhodnutí, neboť výklad příslušných právních otázek je primárně úkolem Nejvyššího soudu, jemuž v rámci soustavy soudů přísluší role sjednocování výkladu právních předpisů.
25. Odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se ovšem nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ (nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 a tam citovaná judikatura). Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by přitom byl i postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [nálezy ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 a ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)]. Výše popsané vady, jež by byly důvodem k zásahu Ústavního soudu, ovšem Ústavní soud v odůvodnění napadeného usnesení neshledal.
26. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení poukázal na svou relevantní judikaturu, a korektně učinil závěr, že rozhodnutí vrchního soudu napadené dovoláním je s touto judikaturou v souladu. Závěr o nepřípustnosti dovolání pro řešení této otázky tak nepředstavuje zásah do stěžovatelčina práva na soudní ochranu.
27. Obdobně shledal-li Nejvyšší soud, že pro právní otázku ad 4) nemůže být dovolání přípustné, neboť na posouzení této otázky rozhodnutí vrchního soudu nezávisí, nelze tomuto postupu nic vytknout. Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo na předmětné otázce založeno, neboť vrchní soud k závěru, že jednání stěžovatelky je nekalou soutěží, dospěl výlučně na základě zjištění, že jednání stěžovatelky bylo způsobilé ve spotřebitelích vyvolat dojem, že její výrobky - doplňky stravy - mají léčivé účinky. Složení těchto produktů předmětem rozhodování vrchního soudu nebylo. Ani v případě této otázky tak nemohlo dojít k porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu.
IV. c)
Projednání procesních námitek v řízení o dovolání
28. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud svým usnesením fakticky znemožnil přezkum otázek procesního práva v rámci řízení o dovolání. Ústavní soud předesílá, že z novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. zřetelně vyplývá záměr zákonodárce určit dovolání napříště pouze pro řešení právních otázek, neboť nadále existuje pouze jediný dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci, zatímco další dva dříve existující dovolací důvody (nesprávná skutková zjištění či vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) již nadále v zákoně obsaženy nejsou.
29. Podle právní úpravy rozhodné pro posouzení dovolání stěžovatelky mohly mít námitky nesprávného postupu v řízení v zásadě trojí formu. Mohlo jít o námitky nesprávného právního posouzení otázky procesního práva, námitky zmatečnostních vad a námitky jiných vad řízení.
30. Aby mohla být určitá námitka posouzena jako otázka procesního práva, pro niž může být dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, je zapotřebí, aby šlo o otázku, na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu. Podmínka přípustnosti dovolání, že rozhodnutí jím napadené musí na posouzení určité právní otázky záviset, je splněna tehdy, mohlo-li mít případně nesprávné řešení této otázky vliv na výsledné rozhodnutí ve věci (srov. usnesení ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2479/17).
31. Otázky předestřené stěžovatelkou v jejím dovolání se týkají obsahu odůvodnění rozhodnutí. Odlišná podoba odůvodnění ovšem nemůže mít vliv na výrok rozhodnutí, jehož věcná správnost se v dovolacím řízení hodnotí. Nedostatky odůvodnění tak nelze mít za vady spočívající v nesprávném posouzení věci. Neposoudil-li Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro řešení těchto otázek a podřadil-li je pod tzv. jiné vady řízení dle §242 odst. 3 občanského soudního řádu, nezasáhl tím do práva stěžovatelky na přístup k soudu.
32. Otázka předestřená stěžovatelkou v dovolání ad 5) je fakticky námitkou zmatečnostní vady podle §229 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka namítá, že v řízení byla dána překážka litispendence.
33. Ústavní soud v tomto směru pokládá za nutné upozornit na to, že praxe posuzování námitek obdobných té, jakou učinila stěžovatelka ve svém dovolání, je nejednotná. V rozsudku ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5459/2014 Nejvyšší soud konstatoval, že "[s]kutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, je zmatečnostním důvodem podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Naplňuje-li však uvedená otázka zároveň podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (a přípustnost dovolání není vyloučena ani podle §238 o. s. ř.), pak je dovolání pro řešení této otázky přípustné. Jinými slovy, přípustnost dovolání není vyloučena pouze proto, že lze ze stejného (v dovolání uplatněného) důvodu podat rovněž žalobu pro zmatečnost. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že občanský soudní řád přípustnost dovolání výslovně vyloučil proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. [srov. §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], avšak nevyloučil ji proti rozhodnutím, proti kterým je přípustná žaloba pro zmatečnost z ostatních důvodů."
34. Předestřenou argumentaci Nejvyššího soudu lze vztáhnout i na námitky odpovídající zmatečnostním důvodům dle §229 odst. 2 občanského soudního řádu. Odkázal-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení na §242 odst. 3 občanského soudního řádu, odchýlil se tím od shora citovaného rozsudku.
35. Pokládal-li Nejvyšší soud výše citovaný právní závěr jiného svého senátu za věcně nesprávný, bylo jeho povinností se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat. Pro otázky procesního práva sice neplatí povinnost předložit věc k vyřešení velkému senátu kolegia (srov. §21 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a postup Nejvyššího soudu v této věci tak nepředstavuje porušení stěžovatelčina práva na zákonného soudce. Ústavní soud je ovšem povinen chránit principy právního státu, mezi něž lze řadit mj. princip právní jistoty a předvídatelnosti práva. Z toho plyne i požadavek shodné interpretace zákona ve srovnatelných případech, v čemž se projevuje - kromě právní jistoty - i ústavní princip rovnosti. Rovnost a předvídatelnost nevnímá Ústavní soud absolutně, neboť jak již bylo naznačeno, mohou i dvě rozdílná řešení (v rovině tzv. podústavního práva) téže věci být ústavně konformní. Je však nutné, aby obě tato řešení byla řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněna (nález ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15, bod 18).
36. Ve svém nálezu ze dne 27. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 1811/14 se Ústavní soud zabýval situací, kdy judikatura Nejvyššího soudu připouštěla dvě možné odpovědi na otázku, zda podání žaloby pro zmatečnost dle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu musí předcházet uplatnění námitky podjatosti vůči soudci, jehož se zmatečnostní důvod týká. Ústavní soud dospěl k závěru, že považuje-li Nejvyšší soud za možné dva výklady tzv. podústavního práva, bylo jeho povinností v posuzovaném případě aplikovat ten, který poskytuje větší ochranu právu na nestranného soudce (bod 31 citovaného nálezu). Podobnou argumentaci však nelze uplatnit v nyní posuzovaném případě, neboť ani jednu z variant nelze označit za více či méně vstřícnou k právu na přístup k soudu. Jde pouze o to, zda určitá námitka má být projednána v rámci řízení o dovolání, nebo v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost. To však nezbavuje Nejvyšší soud povinnosti své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, jak bylo rozvedeno výše.
37. Ústavní soud tak uzavírá, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o tom, proč nebude posuzovat přípustnost dovolání pro řešení otázky formulované dovolatelkou ad 5), nedostatečně odůvodnil. Tato nesprávnost však nedosahuje takové intenzity, aby to vyžadovalo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak bylo výše vyloženo, nepředstavuje takový postup zásah do stěžovatelčina práva na přístup k soudu, neboť Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka obdobné námitky vznesla též v rámci své žaloby pro zmatečnost, o níž bude teprve rozhodováno.
V.
Závěr
38. Po přezkoumání jednotlivých dílčích aspektů napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uzavírá, že přestože je rozhodnutí Nejvyššího soudu nedostatečně odůvodněno ohledně zmatečnostní námitky stěžovatelky, nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv, a proto není důvod napadené rozhodnutí rušit. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu