ECLI:CZ:US:2017:3.US.3208.17.1
sp. zn. III. ÚS 3208/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé They Valentové, zastoupené zákonným zástupcem JUDr. Zbyňkem Valentou, zastoupené Mgr. Hynkem Marečkem, advokátem, sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2017 č. j. 4 As 131/2017-18 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2017 č. j. 3 A 27/2017-40, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") správní žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 16. 11. 2016 č. j. MHMP 2068718/2016 sp. zn.
S-MHMP 1651537/2016. Tímto rozhodnutím vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí mateřské školy, jímž stěžovatelka nebyla přijata k předškolnímu vzdělávání v této mateřské škole. Spolu se žalobou stěžovatelka současně požádala o osvobození od soudního poplatku. Stěžovatelka v žádosti o osvobození od soudního poplatku uvedla, že je nezletilá a bez majetku. K žádosti přiložila čestné prohlášení svého otce, že jeho dcera je nemajetná, nevlastní žádný hmotný ani nehmotný majetek, a veškeré její materiální a nemateriální potřeby uspokojují její rodiče za svých zdrojů.
3. Městský soud stěžovatelku svým přípisem ze dne 10. 2. 2017 č. j. 3 A 27/2017-25 vyzval k vyplnění formuláře Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, současně ji vyzval, aby doložila osobní, majetkové a výdělkové poměry svých rodičů.
4. Zákonný zástupce stěžovatelky reagoval, že sice byl vyzván k podání informací o majetkových poměrech obou rodičů stěžovatelky, avšak namítl, že nárok na osvobození od soudního poplatku je třeba posuzovat výhradně se zřetelem k poměrům stěžovatelky, a nikoliv jejích rodičů. Doplnil, že běžným postupem správních soudů je přiznat osvobození od soudního poplatku na základě žádosti nezletilého doplněné čestným prohlášením zákonných zástupců o majetkových poměrech nezletilého dítěte.
5. Napadeným usnesením městský soud zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku (výrok I) a současně stěžovatelku vyzval, aby soudní poplatek uhradila ve lhůtě 7 dnů (výrok II). Městský soud akceptoval její tvrzení, že nemá žádné příjmy. Stěžovatelka však neunesla důkazní břemeno ohledně majetkových poměrů svých rodičů. Z tohoto důvodu jí městský soud nemohl přiznat osvobození, neboť nebylo prokázáno, že by byly dány důvody, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudního poplatku dle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
6. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Namítala, že městský soud vycházel z mylného právního názoru, že "[...] nezletilým osobám lze odepřít právní ochranu jejich základních práv a svobod, pokud jejich zákonní zástupci o své vůli odmítnou ze svého majetku uhradit soudní poplatky za své děti". Vytkla mu, že požadoval doplnění důkazů ohledně majetkových poměrů jejích zákonných zástupců, nikoli výhradně jí samé. V takovém případě ochrana práv nezletilého závisí na ochotě nezúčastněných osob poplatek uhradit, což je podle jejího názoru protiústavní. Upozornila, že jí právní řád nenabízí žádný prostředek, jak se nečinnosti nebo libovůli zákonných zástupců bránit. Soud se proto měl zabývat výhradně majetkovými poměry stěžovatelky a na jejich základě o osvobození od soudního poplatku rozhodnout. Stěžovatelka dále uvedla, že postup soudu neodpovídá jednotné výkladové praxi správních soudů, které podle stěžovatelky běžně rozhodují o osvobození od soudního poplatku na základě čestného prohlášení rodičů o nemajetnosti dítěte. Na podporu tohoto závěru stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 75/2016 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 A 99/2015. Napadené usnesení se od této ustálené praxe odchýlilo, aniž by podle ní poskytlo dostatečné zdůvodnění. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil.
7. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti usnesení městského soudu zamítl. Připomněl svou judikaturu, z níž dovodil, že i nezletilého žadatele tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Dále citoval ze svého rozsudku ze dne 30. 7. 2015 č. j. 5 As 103/2015, v němž k povinnosti nezletilých žalobců dokládat poměry svých rodičů uvedl: "[nezletilá] je svou výživou závislá na svých rodičích, přičemž její odůvodněné potřeby mají být podle §913 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pozn.) kryty výživným v plném rozsahu. Jde přitom nejen o běžné denní potřeby, které reflektují konkrétní životní situaci stěžovatelky, ale kryty mají být i potřeby mimořádné (související kupř. s mimořádnou životní
situací - nemocí, úrazem, rodinným postavením apod.), jsou-li odůvodněné. [...][V tomto případě] existuje odůvodněná potřeba spočívající v nutnosti zaplatit soudní poplatek [...] z podané žaloby, a to tím spíše, že podání žaloby zákonným zástupcem stěžovatelky (jejím otcem) představuje výkon rodičovské odpovědnosti ve smyslu §875 a násl. o. z."
8. Nejvyšší soud následně konstatoval, že městský soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, požadoval-li po stěžovatelce prokázání osobních, majetkových a výdělkových poměrů jejích rodičů a dospěl-li k závěru, že tyto poměry jsou rozhodné pro posouzení stěžovatelčiny žádosti o osvobození od soudního poplatku. Její názor, že se městský soud měl spokojit s čestným prohlášením jednoho ze zákonných zástupců ohledně její nemajetnosti, označil Nejvyšší správní soud za nesprávný. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že se tímto právním názorem neřídily některé soudy nižší instance v případech, na něž stěžovatelka odkazovala ve své kasační stížnosti.
9. Za nedůvodnou měl Nejvyšší správní soud i další námitku stěžovatelky, že právní řád neposkytuje nezletilému dítěti žádnou ochranu v případě, že by jeho zákonní zástupci odmítali soudní poplatek uhradit a v důsledku toho nedostatečně chránili práva dítěte. V takové situaci totiž právní řád umožňuje ustanovit nezletilé osobě opatrovníka, který bude chránit její oprávněné zájmy, včetně ochrany práv před soudem. Nicméně o případ, kdy zákonný zástupce na obranu práv rezignuje, ve stěžovatelčině věci nešlo, neboť její zákonný zástupce naopak v řízení vystupoval aktivně.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a předkládá dvě námitky vůči napadeným rozhodnutím.
11. Předně stěžovatelka dovozuje, že rozhodování o osvobození od soudního poplatku musí vycházet z posouzení jejích osobních, majetkových a výdělkových poměrů. Soudy pochybily, jestliže vyžadovaly též informace o stěžovatelčiných rodičích, které při posuzování neměly hrát žádnou roli.
12. Dále stěžovatelka namítá, že v jiných věcech správní soudy, konkrétně Krajský soud v Plzni a Krajský soud v Hradci Králové, osvobodily od soudních poplatků nezletilé žalobce domáhající se přezkumu rozhodnutí o nepřijetí do mateřské školy, aniž by se zabývaly poměry jejich zákonných zástupců. Stěžovatelka dovozuje, že spravedlivě očekávala, že v její věci bude postupováno obdobně. I v případě, že by byl právní názor Nejvyššího správního soudu správný, měl v její věci vyhovět, neboť stěžovatelka jednala v legitimním očekávání, že její žádosti bude vyhověno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
14. Ústavní stížnost proti výroku II usnesení městského soudu je nepřípustná, neboť tímto výrokem byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku. Podle stanoviska pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) výzva k zaplacení soudního poplatku sama o sobě nemůže vést k zásahu do ústavně zaručených práv a ústavní stížnost směřující proti ní je tak nepřípustná.
15. Ústavní stížnost proti výroku I usnesení městského soudu a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
18. Uvedené platí obzvláště v těch případech, ve kterých je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s posouzením otázky, zda jsou či nejsou naplněny předpoklady pro jeho osvobození od placení soudních poplatků. Ústavní soud zastává názor, že posouzení těchto otázek v zásadě spadá do výhradní rozhodovací sféry obecných soudů. Porušení základních práv účastníka řízení tu připadá v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany obecných soudů o projev libovůle a napadené rozhodnutí je v evidentním rozporu s principy spravedlnosti [srov. k tomu např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275), nález ze dne 9. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197), usnesení ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 788/09].
19. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka (respektive její zákonný zástupce, který za ni jednal v řízení před městským soudem) vědomě nerespektovala výzvu soudu a nedoložila soudem požadované podklady, čímž soudu znemožnila, aby získal potřebný přehled o stěžovatelčině situaci. To se následně odrazilo v rozhodnutí městského soudu, který konstatoval, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelčina situace odůvodňovala osvobození od soudního poplatku.
20. Stěžovatelka již od své reakce na výzvu městského soudu kontinuálně namítá, že při rozhodnutí o osvobození od soudního poplatku má soud zohledňovat výlučně její poměry a nemá přihlížet k poměrům jejích rodičů. Tento názor je ve zjevném rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na kterou tento soud v napadeném rozhodnutí odkázal.
21. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury Ústavní soud, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzuje výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže v daném konkrétním případě extrémně vybočuje z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
22. Výklad §36 odst. 3 soudního řádu správního, který je obsažen v napadeném rozhodnutí i předchozí judikatuře, na niž Nejvyšší správní soud odkázal, hodnotí Ústavní soud jako ústavně konformní. Osvobození od soudního poplatku je třeba vnímat jako výjimečný institut sloužící k tomu, aby právo na přístup k soudu nebylo jednotlivci upřeno pouze z důvodu, že neměl dostatek prostředků k uhrazení soudního poplatku. Žije-li nezletilé dítě se svými rodiči, je třeba se zabývat nejen tím, zda samo má dostatek prostředků na to, aby mohlo soudní poplatek uhradit, nýbrž též tím, zda má možnost tyto prostředky získat od svých rodičů. Z tohoto důvodu byl městský soud oprávněn požadovat prokázání osobních, majetkových a výdělkových poměrů nejen stěžovatelky, nýbrž též jejích rodičů.
23. Ústavní soud se dále zabýval stěžovatelčinou námitkou, že v jiných řízeních v obdobných věcech byli nezletilí žalobci, domáhající se přezkumu rozhodnutí o nepřijetí do mateřské školy, osvobozeni od soudního poplatku, aniž by se soud zabýval poměry jejich zákonných zástupců.
24. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadní argument, který má potenci daný spor rozhodnout (např. nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16, bod 12). V takovém případě, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, musí soudy tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 2. 2007 ve věci Tatishvili proti Rusku, stížnost č. 1509/02, §58).
25. Tomuto požadavku Nejvyšší správní soud dostál tím, že v bodě 8 svého rozhodnutí, konstatoval, že na závěru o tom, že postup městského soudu byl v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, nic nemění skutečnost, že jiné správní soudy se tímto právním názorem neřídily.
26. Tento závěr považuje Ústavní soud za obecně správný, neboť s ohledem na postavení Nejvyššího správního soudu, rozhodnutí krajských soudů, jež jsou rozporná s jeho rozhodnutími, nelze považovat za judikaturu, jíž by byl městský soud povinen se řídit. Obdobně odporuje-li určité rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nálezu Ústavního soudu, je to bez dalšího důvod k tomu, aby k takovému rozhodnutí senáty Nejvyššího správního soudu dále nepřihlížely, aniž by bylo třeba postupovat dle §17 soudního řádu správního a předkládat věc rozšířenému senátu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (N 54/44 SbNU 665)]. Skutečnost, že v jiných věcech bylo rozhodnuto jinak, a tato rozhodnutí nebyla následně zrušena, nemůže zavazovat soud k tomu, aby obdobně postupoval i v další věci. Takový požadavek ze zásady rovnosti před zákonem dovozovat nelze. Argumentovala-li stěžovatelka rozhodnutími jiných správních soudů, odpovídá jejímu ústavně zaručenému základnímu právu na soudní ochranu povinnost soudů na tuto její argumentaci reagovat, nikoliv ji bez dalšího přijmout.
27. Povinnost na argumentaci reagovat, jak bylo shora konstatováno, Nejvyšší správní soud splnil. Jakkoliv lze mít výhrady ke stručnosti jeho reakce, a k tomu, že nepředestřel podrobnější důvody, jimiž by stěžovatelce vysvětlil, proč rozhodnutí jiných správních soudů pro její věc nemají tu relevanci, již z nich ona sama dovozovala, nemá tato vada vliv na spravedlivost řízení jako celku.
28. Ze shora uvedených důvodů tak Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu