ECLI:CZ:US:2017:3.US.3370.17.1
sp. zn. III. ÚS 3370/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vojtěcha Zahrádky, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2017 č. j. 7 As 236/2017-36, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017 č. j. 6 Ad 27/2013-44, rozhodnutí náměstka policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru ze dne 1. října 2013 č. j. PPR-17912-4/ČJ-2013-990131 a rozhodnutí ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 31. května 2013 č. j. OKFK-2144-11/ČJ-2011-2500KR, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Policejního prezidia České republiky a Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv garantovaných čl. 4, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu vedeného Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 6 Ad 27/2013 se podává, že stěžovatel, příslušník Policie České republiky, byl dne 30. 6. 2011 při řízení služebního vozidla účastníkem dopravní nehody, při které došlo na předmětném vozidle ke škodě.
3. Skutek byl nejprve vyšetřován jako přestupek a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. l) zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, což bylo potvrzeno i rozhodnutím o odvolání. Stěžovatel však nakonec nebyl potrestán, protože mu rozhodnutí o odvolání nebylo včas doručeno, uplynula promlčecí lhůta pro projednání přestupku a přestupkové řízení proti němu bylo dne 22. 11. 2012 z důvodu promlčení zastaveno. Poté bylo zahájeno řízení ve věci náhrady škody.
4. Rozhodnutím ředitele Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování ve věcech služebního poměru (dále jen "služební funkcionář") ze dne 31. 5. 2013 č. j. OKFK-2144-11/ČJ-2011-2500KR (dále jen "rozhodnutí o náhradě škody") bylo podle §95 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, rozhodnuto, že stěžovatel odpovídá za škodu na majetku České republiky v rozsahu 100 %, tj. ve výši 41 494 Kč, a je povinen ji nahradit. Služební funkcionář shledal, že stěžovatel dne 30. 6. 2011 v 10.40 hod. v Kladně při předjíždění nepřizpůsobil rychlost vozidla svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravní situaci v místě a zavinil dopravní nehodu služebního vozidla Škoda Fabia. V místě, kde je vodorovným dopravním značením usměrněno řazení vozidel do jízdních pruhů, totiž začal v jízdním pruhu určeném pro přímý směr předjíždět nezjištěné vozidlo pomalu jedoucí se zapnutými výstražnými světly, při předjíždění najel do levého jízdního pruhu určeného pro odbočování vlevo, nestihl se však včas zařadit před předjížděné vozidlo, začal intenzivně brzdit, nestihl včas zastavit, a aby zabránil střetu s vozidly před sebou, vybočil částečně do protisměru, přičemž narazil do dalšího vozidla stojícího v levém odbočovacím pruhu. Ke zranění osob nedošlo.
5. O stěžovatelově odvolání proti rozhodnutí o náhradě škody rozhodl náměstek policejního prezidenta pro službu kriminální policie a vyšetřování rozhodnutím ze dne 1. 10. 2013 č. j. PPR-17912-4/ČJ-2013-990131 (dále jen "rozhodnutí o odvolání"). Jím změnil část výroku, jímž byla stěžovateli stanovena lhůta k nahrazení škody, ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil. V reakci na stěžovatelovy výtky ohledně porušení presumpce neviny zdůraznil rozdíly mezi řízením ve věcech kázeňských, týkajícím se jednání, které má znaky přestupku, a řízením ve věcech služebního poměru, jehož účelem je objasnit okolnosti vzniku škody na majetku státu a určit výši škody v závislosti na rozsahu zavinění příslušníka bezpečnostního sboru. Podle rozhodnutí o odvolání v situaci, kdy si stěžovatel, podle vlastního podání vysvětlení, nebyl jistý, zda vozidlo, které hodlal předjet, stojí nebo jede, a navíc toto vozidlo používalo výstražné světelné zařízení, nemohl stěžovatel pokládat zamýšlený dopravní manévr za skutečně bezpečný, zvláště při příjezdu ke křižovatce. Ze shromážděných podkladů náměstek policejního prezidenta dovodil, že ze strany stěžovatele šlo o zaviněné porušení povinností.
6. Správní žalobu stěžovatele proti rozhodnutí o odvolání městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Městský soud zdůraznil, že uložení povinnosti k náhradě škody není kázeňským trestem, ale důsledkem odpovědnosti za škodu podle zákona o služebním poměru. Při tomto řízení nebyla porušena presumpce neviny. V rozhodnutí o odpovědnosti za škodu pak bylo dostatečně rozebráno a prokázáno splnění všech čtyř základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu. Samotné zastavení kázeňského řízení z důvodu uplynutí lhůty pro uložení kázeňského trestu nebylo překážkou pro využití podkladů a důkazů získaných v rámci tohoto řízení v následném řízení o náhradě škody. Tyto důkazy pak byly dle názoru městského soudu dostatečným podkladem pro závěr služebního funkcionáře o naplnění všech zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti žalobce za škodu vzniklou při dopravní nehodě na služebním vozidle.
7. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Podle odůvodnění rozsudku se Nejvyšší správní soud většinou námitek nemohl zabývat, protože je stěžovatel poprvé uplatnil až v kasační stížnosti. Ostatní námitky pak měl Nejvyšší správní soud za nedůvodné. Nejvyšší správní soud zdůraznil samostatnost řízení o náhradě škody a předchozího kázeňského řízení ve věci jednání, které má znaky přestupku. Stěžovatel proto nemohl uspět s kritikou rozhodnutí, kterými byl původně nepravomocně uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku, protože tato rozhodnutí nebyla předmětem soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud ovšem konstatoval, že v řízení o náhradě škody nic nebránilo tomu, aby dotčené orgány vycházely z podkladů shromážděných při předchozím zastaveném řízení o spáchání jednání, které má znaky přestupku.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 Listiny, aniž takto tvrzený rozpor blíže konkretizuje. Dále předestírá tyto konkrétní námitky.
9. Porušení principu in dubio pro reo a práva na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že podle jeho názoru s ním bylo v řízení o náhradě škody nakládáno jako s pachatelem přestupku. Zároveň nebylo přihlédnuto ke skutkovým tvrzením stěžovatele ohledně okolností dopravní nehody, podle kterých vozidlo nacházející se před ním, podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nepředjížděl, ale objížděl. Obviněnému z přestupku přitom dle stěžovatele stačí, aby poukázal na jinou realistickou verzi skutkového děje, jež nebyla provedeným dokazováním vyvrácena, k tomu, aby byl v řízení před soudem úspěšný. Stěžovatel má přitom za to, že zásada in dubio pro reo a presumpce neviny, vycházející z doktríny trestního práva, se použije i ve správním právu trestním.
10. Stěžovatel nadto nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti některých jeho námitek z důvodu, že je neuplatnil již ve správní žalobě. Námitku jiné verze skutkového děje dopravní nehody stěžovatel tvrdil až v kasační stížnosti, protože ji uplatnil již v předcházejícím řízení o přestupku, a proto legitimně očekával, že tato verze bude předmětem soudního přezkumu, i když nebyla opakovaně popsána ve správní žalobě.
11. Stěžovatel dále spatřuje zásah do jeho práva na spravedlivý proces v tom, že v řízení o náhradě škody nebylo prováděno vlastní dokazování, ale byly využity pouze podklady z předcházejícího řízení o přestupku. Stěžovatel připouští, že správní orgán je oprávněn použít důkazy získané v souvisejícím správním řízení, ale protiústavnost shledává v tom, které důkazy a jakým způsobem byly využity. Konkrétně podle stěžovatele použité důkazy pocházejí z řízení o přestupku, které vykazovalo zásadní procesní nedostatky, a kvůli rozhodnutí o zastavení řízení nemohlo být přezkoumáno nezávislým soudem. Za vady řízení o přestupku označuje stěžovatel to, že se v něm správní orgán nezabýval posouzením příznivosti pozdější úpravy, že řízení bylo zmatečné a rozhodnutí v něm vydaná byla vnitřně rozporná a že v něm rozhodoval jako služební funkcionář laik bez potřebných odborných znalostí. Navíc byly v řízení o náhradě škody dle stěžovatele využity jen některé, účelově vybrané důkazy a naopak opomenuty důkazy svědčící v jeho prospěch.
12. V ústavní stížnosti dále stěžovatel poukazuje na různé další vady napadených rozhodnutí, které mají představovat zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že nelze prokázat spoluzavinění vzniku škody řidičem předjížděného vozidla, když spolujezdec stěžovatele jako svědek vypověděl, že předjížděné vozidlo zaznamenal. Stěžovatel se rovněž domnívá, že neporušil zákon, protože jednal v souladu s principem omezené důvěry, který v situacích provozu na pozemních komunikacích uplatňuje soudní judikatura. Rozhodnutí o náhradě škody je dále vadné také proto, že služební funkcionář považoval za okolnost de facto přitěžující to, že stěžovatel neměl v době nehody uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu, ačkoli to nemělo žádnou souvislost s předmětem řízení. Celkově proto stěžovatel považuje rozhodnutí o náhradě škody za tendenční.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je formálně přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel napadá mimo jiné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, proti němuž již neměl k dispozici žádné další zákonné prostředky k ochraně svého práva.
14. Některé námitky stěžovatele však shledal Ústavní soud nepřípustnými. Jde o námitky stěžovatele popsané výše v bodě 10 tohoto usnesení, u kterých ze spisu vyplývá, že je stěžovatel neuplatnil již v řízení před obecnými soudy, přestože mu v tom nebránily žádné zvláštní okolnosti, neboť tyto skutečnosti mu z povahy věci musely být známy nejpozději při podání správní žaloby.
15. V tomto ohledu se Ústavní soud rovněž ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu o nepřípustnosti námitky stěžovatele týkající se předestření jiné verze skutkového děje dopravní nehody, neboť tuto námitku stěžovatel neuplatnil již ve správní žalobě, čehož si je ostatně stěžovatel vědom. Tento postup Nejvyššího správního soudu nelze mít za protiústavní i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, podle které po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené, neboť správní soudnictví je založeno na zásadě, že správní soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu [viz nález ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15 (N 6/80 SbNU 65); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z tohoto důvodu se Nejvyšší správní soud dle §104 odst. 4 s. ř. s. nemohl danou námitkou zabývat a nemůže se jí zabývat ani nyní Ústavní soud.
16. Za těchto okolností by bylo posouzení námitek učiněných až v ústavní stížnosti porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu, a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany jeho subjektivních práv.
17. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15, a řada dalších] jde v posuzované věci v uvedené části o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud se z výše uvedených důvodů mohl zabývat pouze těmi námitkami stěžovatele, které shledal materiálně přípustnými. Žádné z těchto námitek však nemohl přisvědčit, pročež shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
19. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není soudem dalšího stupně, součástí soustavy soudů, jimž není ani instančně nadřazen (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud, s ohledem na zásady zdrženlivosti a sebeomezení, přistupuje k výkladu tzv. podústavního práva pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)].
20. Právo na řádně vedené soudní řízení, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by mu garantovalo úspěch v řízení, či se jím zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám, nýbrž na uplatnění všech zásad soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních kautel soudního řízení. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
21. Námitka porušení principu in dubio pro reo a práva na presumpci neviny je zjevně neopodstatněná. Stěžovateli lze přisvědčit, že zmíněné zásady vycházející z doktríny trestního práva lze aplikovat i ve správním právu trestním. Nicméně napadená rozhodnutí nepocházejí z řízení týkajícího se správního trestání, nýbrž z řízení o náhradě škody, které není spojeno se stejnými garancemi zásad typu in dubio pro reo nebo presumpce neviny. Ústavní soud proto stejně jako správní soudy zdůrazňuje rozdíl mezi dvěma řízeními, která byla vůči stěžovateli v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou vedena. Stěžovatel uplatňuje námitku, která by mohla směřovat vůči rozhodnutí vydanému v kázeňském řízení o jednání se znaky přestupku, jež ovšem není předmětem řízení před Ústavním soudem. Naopak, pro rozhodnutí vydaná v řízení o náhradě škody není stěžovatelem vznesená námitka relevantní.
22. V dokazování provedeném v řízení o náhradě škody rovněž Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Jak v napadeném rozsudku vysvětlil již Nejvyšší správní soud (viz body 17 a 18 napadeného rozsudku), správní orgán byl oprávněn použít v řízení o náhradě škody důkazy získané v předcházejícím kázeňském řízení o jednání se znaky přestupku, čehož si je dle ústavní stížnosti vědom i sám stěžovatel. V tomto směru tedy nelze shledat žádné porušení práv stěžovatele. Jestliže pak stěžovatel důkazy zpochybňuje s odkazem na nejrůznější procesní nedostatky předcházejícího kázeňského řízení o jednání se znaky přestupku, brojí proti skutečnostem, které nejsou předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti, protože se týkají jiného správního řízení než toho, z něhož vzešla rozhodnutí napadená ústavní stížností. K údajně opomenutým důkazům nenašel Ústavní soud ve vyžádaném spisu vedeném městským soudem nic, co by nasvědčovalo důvodnosti tvrzení stěžovatele. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvádí, které důkazy podle něj měly být opomenuty, když zřejmě spíše jen nesouhlasí s tím, jak byly provedené důkazy v napadených rozhodnutích hodnoceny. Ani zde však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné vady, které by vyžadovaly jeho zásah.
23. Ústavní soud tak nemohl přisvědčit žádné ze stěžovatelových konkrétně formulovaných námitek, jež byly shledány materiálně přípustnými. Ani nad rámec těchto námitek neshledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné vady, které by mohly představovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto nelze přisvědčit ani stěžovatelovu obecnému tvrzení o rozporu napadených rozhodnutí s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 Listiny.
V.
Závěr
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu