ECLI:CZ:US:2017:3.US.3639.17.1
sp. zn. III. ÚS 3639/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, sídlem Palackého náměstí 740/28, Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou, sídlem Františkánská 120/7, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. srpna 2017 č. j. 40 Co 390/2017-69, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Bohemia Faktoring, a. s., sídlem Letenská 121/8, Praha 1 - Malá Strana, Markéty Indrychové a Mariana Indrycha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení namítaje, že jím došlo k porušení jeho ústavně zakotvených práv uvedených v čl. 90 Ústavy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z přiloženého usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") se podává, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 5. 2010 pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné (tj. první vedlejší účastnice), resp. její právní předchůdkyně vůči povinným (tj. druhé vedlejší účastnici a třetímu vedlejšímu účastníkovi), a to na základě rozhodčího nálezu. Během exekučního řízení byla stěžovatelem vymožena částka v celkové výši 15 850 Kč, z čehož bylo 7 985 Kč vyplaceno oprávněnému a na náklady exekuce bylo na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů zúčtováno 7 865 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 19. 6. 2017 č. j. 51 EXE 4005/2010-44 exekuci zastavil (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Zastavení exekuce odůvodnil zjištěním, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodčí doložka je neplatná. Přitom v době podání návrhu na nařízení exekuce byl takový rozhodčí nález považován za vykonatelný, ke změně judikatury došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 31 Cdo 958/2012.
3. Proti II. výroku usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, a proto napadený výrok usnesením ze dne 30. 8. 2017 č. j. 40 Co 390/2017-69 potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud připomenul judikaturní závěry Ústavního soudu, dle nichž - v situaci, kdy oprávněný právem vycházel z existence vykonatelného exekučního titulu - nelze dovozovat jeho zavinění na zastavení exekuce, tudíž mu nelze uložit povinnost hradit náklady exekuce, které soudnímu exekutorovi v průběhu exekučního řízení vznikly; zastavení exekuce nezavinil ani povinný. V takovém případě nemá soudní exekutor vůči kterékoliv straně právo na náhradu nákladů exekuce. Pro úplnost krajský soud odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 1619/11 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle nichž skutečnost, že nebudou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní; riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry i kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. K tomu ještě odkázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu, konkrétně usnesení ze dne 14. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1722/17 ve věci ústavní stížnosti téhož stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatelova argumentace je téměř shodná s argumentací zařazenou do ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 1721/17, tj. obsahuje akcent na zajištění náhrady nákladů exekutora, tudíž napadené usnesení neoprávněně zasahuje do práva vlastnit majetek, a na řádný a spravedlivý proces, jehož součástí je povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí, aby byla vyloučena libovůle. Inovace posuzované ústavní stížnosti spočívá v doplnění odstavce o pozici soudního exekutora a jeho srovnání s postavením soudu při výkonu rozhodnutí, v polemice o míře profesionality oprávněného a exekutora a ve tvrzení, že krajský soud nepřihlédl k existenci povinnosti stanovené rozhodčím nálezem, kterou povinní nesplnili, tuto skutečnost nezpochybnili, takže svým protiprávním chováním vyvolali rozhodčí řízení i následné exekuční řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. V posuzované věci je třeba zohlednit, že ústavní stížnost cílí rozhodnutí o nákladech stěžovatele ve výši 7 865 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14, sp. zn. III. ÚS 3462/16, sp. zn. I. ÚS 3540/16 a dalších) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
8. Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací činnosti podotkl, že v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, sp. zn. II. ÚS 4668/12, sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další), takové však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Ústavní soud dodává, že zmíněná podobná ústavní stížnost stěžovatele (viz bod 4.) byla usnesením ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 1721/17 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že do stěžovatelových základních práv a svobod nebylo zasaženo, neboť v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí; soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku, nebylo shledáno ani porušení namítaného práva vlastnit majetek. Shodné závěry učinil Ústavní soud i v této posuzované věci.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu