ECLI:CZ:US:2017:3.US.3816.16.1
sp. zn. III. ÚS 3816/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Milady Tomkové (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 21. března 2017 sp. zn. III. ÚS 3816/16 ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem, se sídlem Bartolomějská 304/1, Praha 1, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 88/2016 spočívajícímu v nenařízení hlavního líčení ve stěžovatelčině trestní věci, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníka řízení.
I. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 88/2016 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a na projednání věci za její přítomnosti podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se zakazuje pokračovat v zásahu spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 2 T 88/2016.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala konstatování, že trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 2 T 88/2016-75 ze dne 20. 9. 2016 byl zrušen odporem stěžovatelky podaným dne 27. 9. 2016. Ústavní soud měl také zakázat Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") v pokračování v porušování jejích práv spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 88/2016.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu obvodního soudu, byla stěžovatelka spolu se dvěma dalšími osobami dne 19. 9. 2016 zadržena z důvodu podezření ze spáchání přečinu krádeže. Dne 20. 9. 2016 byly všechny trestním příkazem č. j. 2 T 88/2016-75 uznány vinnými ze spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, za což byly odsouzeny k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří let. Obvodní soud dále uložil trest propadnutí věci, a to jedné krabičky cigaret. Dle protokolu z jednání se obviněné práva podat si odpor vzdaly za sebe i za osoby oprávněné.
3. Dne 27. 9. 2016 podal obhájce odsouzených osob, kterému udělily plnou moc po konci řízení, za odsouzené odpor. K němu obvodní soud sdělil, že trestní příkaz nabyl právní moci dne 20. 9. 2016.
4. Stěžovatelka následně podala nyní projednávanou ústavní stížnost. Ústavní stížnost podaly i další dvě odsouzené. U Ústavního soudu jsou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 3819/16 a sp. zn. II. ÚS 3831/16.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že od okamžiku zadržení neměla možnost kontaktovat své blízké ani se obrátit na advokáta. Z výslechu obviněných je pak údajně patrné, že cílem zjednodušeného řízení nebylo zjištění skutkového stavu a posouzení jednání stěžovatelky, nýbrž urychlené skončení celé věci. Stěžovatelka uvádí, že dle zápisu z jednání měla označit obsah spisu za nesporný, ačkoli jednotlivé součásti spisu jí nebyly v rámci zjednodušeného řízení čteny a přeloženy.
6. Jak stěžovatelka dále uvádí, přeložen jí nebyl ani samotný trestní příkaz a poučení o opravném prostředku proti němu. Jednání sice byla přítomna tlumočnice, ta ale údajně překládala pouze průběh řízení, a nikoli vlastní rozhodnutí. Stěžovatelka tudíž nerozuměla výroku o vině a trestu ani poučení o opravném prostředku, pročež vzdání se práva podat odpor postrádalo esenciální náležitosti právního jednání.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že nebyla vůbec poučena o závažnosti vzdání se práva na odpor a vlivu takového jednání na její budoucí procesní postavení. Nebyl jí navíc dán čas na rozmyšlenou, neboť v průběhu celého řízení byl na ni vyvíjen tlak, aby veškeré úkony činila bezodkladně. Stěžovatelka ani nebyla poučena o možnosti poradit se před vzdáním se práva podat odpor s obhájcem. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015 (N 59/76 SbNU 795), který údajně řešil obdobný případ. Stěžovatelka odkazuje i na nálezy sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014 (N 157/74 SbNU 349), sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. 9. 1997 (N 105/9 SbNU 15) či sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 183/47 SbNU 411), jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Z ní dovozuje, že jí měl být ve věci ustanoven obhájce z důvodu jejího postavení jakožto "potenciálně zranitelné osoby", která byla zadržena, nezná český právní řád a neovládá český jazyk.
8. Postupem obvodního soudu tak dle stěžovatelky mělo dojít k porušení jejích práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III. Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud vyzval obvodní soud jako účastníka řízení a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. K ústavní stížnosti se nevyjádřil ani vedlejší účastník, čímž se svého postavení v řízení vzdal.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud od ústního jednání neočekával další objasnění věci, rozhodl podle §44 zákona o Ústavním soudu bez jeho konání.
IV. Vlastní posouzení
12. Ústavní stížnost je důvodná.
13. Dle judikatury Ústavního soudu není institutem trestního příkazu dotčeno právo obviněného domoci se projednání věci v řádném řízení splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces, neboť obviněný se tohoto práva může domoci podáním odporu proti trestnímu příkazu, kterým se příkaz "automaticky" ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení (viz §314g odst. 2 trestního řádu). Podle §314f odst. 1 písm. f) trestního řádu musí být obviněný o právu podat odpor poučen, včetně upozornění, že se v opačném případě vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení. Obviněný tak musí mít reálně možnost se veřejného projednání své věci domoci, a pouze pokud tak prokazatelně neučiní, lze dovodit, že se tohoto práva vzdal [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014 (N 157/74 SbNU 349)].
14. V posuzované věci se stěžovatelka dle názoru obvodního soudu práva na odpor vzdala, a trestní příkaz tak nabyl právní moci dne 20. 9. 2016. Možnost vzdát se práva na projednání věci nepodáním odporu, jakož i možnost vzdát se práva vůbec odpor podat není sama o sobě z ústavněprávního hlediska problematická [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. 9. 1997 (N 105/9 SbNU 15)]. Je však třeba bedlivě posuzovat okolnosti, za nichž tak oprávněná osoba činí, a to, zda si je plně vědoma významu a všech procesních důsledků svého rozhodnutí (výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015). Vzdání se práva musí být vědomé a jednoznačné.
15. Ústavní soud přitom v posuzované věci nemůže dospět k přesvědčivému závěru, že se stěžovatelka skutečně vědomě a při znalosti všech následků takového jednání práva na odpor vzdala.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí nebyly trestní příkaz a poučení o opravném prostředku přeloženy do jejího mateřského jazyka. Jak už bylo řečeno, obvodní soud ani státní zastupitelství toto tvrzení nezpochybňují, při absenci zvukového záznamu tak Ústavní soud vycházel z vyžádaného spisu, konkrétně z protokolu o zjednodušeném řízení ze dne 20. 9. 2016. V něm je však stran tlumočení výslovně uvedeno pouze to, že přítomná tlumočnice podezřelým přetlumočila návrh na potrestání. Jakékoli další informace stran tlumočení v protokolu chybí.
17. Tvrdí-li stěžovatelka, že jí trestní příkaz nikdy přeložen/přetlumočen nebyl, v předmětném protokolu je výslovně uvedeno, že je podezřelým přetlumočen doručený návrh na potrestání, a naopak u doručení trestního příkazu tato informace chybí, ve věci rozhodující obvodní soud přes výzvu Ústavního soudu k vyjádření k ústavní stížnosti tvrzení stěžovatelky nepopře a opačné závěry nelze dovodit ani z jiných dostupných informací, není dle Ústavního soudu postaveno najisto, že stěžovatelka byla s obsahem trestního příkazu řádně seznámena, resp. že jí vůbec byl řádně doručen ve smyslu §28 odst. 2 a 3 trestního řádu, a tedy že si jako cizinka skutečně byla vědoma všech důsledků rozhodnutí se práva na odpor vzdát. Při existenci těchto pochybností je nutno věc posoudit ve prospěch stěžovatelky a mít za to, že se práva podat odpor, a tedy práva na projednání věci v hlavním líčení, nikdy řádným způsobem nevzdala.
18. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět, a to při vědomí toho, že některá tvrzení stěžovatelky (resp. jejího advokáta) v ústavní stížnosti obsažená jsou zjevně účelová, resp. neodpovídající skutečnosti (např. ohledně toho, že stěžovatelce nikdy od jejího zadržení nebyla dána možnost obrátit se na advokáta). V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že mimo jiné právě i k vyvrácení různých pochybností stran vedení spravedlivého procesu má být z jednání (ať je jeho forma jakákoli) zásadně pořizován audio záznam nebo písemný protokol. Protokol by pak měl zachycovat (minimálně) nejdůležitější okamžiky jednání, mezi které bezpochyby patří i otázka doručení a přetlumočení či překladu trestního příkazu v případě trestního řízení s cizinci. Zvláštní důraz je v takových případech nutno klást i na zachycení poučení o opravném prostředku (a o jeho důsledcích) a případné reakce na toto poučení ze strany obviněných.
V. Závěr
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že postupem obvodního soudu v řízení sp. zn. 2 T 88/2016 byla porušena stěžovatelčina práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto shledal ústavní stížnost důvodnou.
20. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka proti trestnímu příkazu č. j. 2 T 88/2016-75 ze dne 20. 9. 2016 podala včasný odpor, tento trestní příkaz byl zrušen ze zákona podle §314g odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud proto zakázal obvodnímu soudu pokračovat v zásahu spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 2 T 88/2016 [obdobně nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015 (N 59/76 SbNU 795) a sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne 26. 2. 2014 (N 23/72 SbNU 267)].
21. Vytknutá pochybení se týkají rovněž dalších osob odsouzených trestním příkazem č. j. 2 T 88/2016-75 ze dne 20. 9. 2016, které proti tomuto příkazu také podaly odpor (a posléze ústavní stížnost). S ohledem - mutatis mutandis - na zásadu beneficia cohaesionis se tedy závěry toho nálezu uplatní i na ně.
22. Obvodní soud je v dalším řízení právním názorem Ústavního soudu vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).