ECLI:CZ:US:2017:4.US.1334.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1334/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Zdeňka Tupého, zastoupeného Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017 č. j. 6 Afs 336/2016-32 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 11. 2016 č. j. 10 Af 2/2016-49, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 2. 5. 2017 Mgr. Zdeněk Tupý (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví ve věci daně z příjmů fyzických osob, a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "správní soud") k dalšímu řízení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") po provedené kontrole na daň z příjmů fyzických osob žalobci zvýšil základ daně z příjmů o částku 7 496 320 Kč, kterou žalobce nezahrnul do zdanitelných příjmů za rok 2011 jako příjem za prodej 10 kusů kmenových akcií společnosti KEFARIUM a. s., a v roce 2010 společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje s. r. o. Správce daně měl pochybnosti, zda žalobce nabyl akcie č. 11 - 14 a č. 15 - 20 na základě smluv z roku 2007, které správci daně předložil. Proto vyzval žalobce k prokázání nabytí konkrétních akcií společnosti KEFARIUM a. s., tedy že příjem z prodeje těchto akcií ve výši 7 496 320 Kč byl osvobozen od daně z příjmu fyzických osob dle §4 odst. 1 písm. w) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2007, v souladu s článkem II. Přechodná ustanovení, bod 3 zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů.
Dne 15. 4. 2015 správce daně vydal dodatečný platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2011, jímž žalobci doměřil daň ve výši 1 062 963 Kč, doměřil daňový bonus - 34 812 Kč a žalobci uložil povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 219 555 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že jeho pochybnosti ohledně doby, kdy měl žalobce nabýt vlastnické právo k akciím společnosti KEFARIUM a kdy mělo dojít k podpisu smlouvy o úplatném převodu těchto akcií, nebyly v průběhu daňové kontroly spolehlivě vyvráceny.
Dne 3. 11. 2015 rozhodnutím č. j. 36249/15/5200-10421-711070 Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce zamítlo a dodatečný platební výměr správce daně ze dne 15. 4. 2015 potvrdilo.
Dne 23. 11. 2016 rozsudkem č. j. 10 Af 2/2016-49 Krajský soud v Českých Budějovicích (dle jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 11. 2015 č. j. 36249/15/5200-10421-711070 zamítl (výrok I). Podstata sporu spočívala v tom, zda došlo k převodu předmětných akcií na žalobce v roce 2007 a zda žalobce tyto akcie nepřetržitě vlastnil až do roku 2010, kdy došlo k jejich prodeji společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, s. r. o. Správní soud se ztotožnil s hodnocením skutkového stavu věci ze strany správce daně i žalovaného, a jejich závěry označil za konzistentní, dostatečně odůvodněné, logicky na sebe navazující a ve svém celku akceptovatelné; konstatoval, že žalobce, jemuž bylo po celou dobu daňového řízení umožněno předkládat důkazy a hájit svá práva, neunesl důkazní břemeno a žalovaný tak ve smyslu §92 odst. 5 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, prokázal existenci důvodných pochybností o věrohodnosti a správnosti žalobcem tvrzených skutečností a předložených důkazních prostředků.
Dne 15. 2. 2017 rozsudkem č. j. 6 Afs 336/2016-32 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 23. 11. 2016 č. j. 10 Af 2/2016-49 zamítl (výrok I) jako nedůvodnou poté, co se ztotožnil se závěrem správního soudu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve vztahu ke svému tvrzení, že akcie společnosti KEFARIUM a. s., které v roce 2010 převedl společnosti ČEZ Obnovitelné zdroje, s. r. o., nabyl již v roce 2007. Jelikož skutkový stav, ze kterého žalovaný vycházel, odpovídal obsahu spisu, za nedůvodnou označil rovněž námitku nesprávného právního posouzení věci.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně právo na zachování zásady proporcionality a právo na informační autonomii jednotlivce, právo na zachování principu rovnosti stran ve smyslu čl. 96 České republiky (dále jen "Ústava"), vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Stěžovatel uvedl, že správní orgány a soudy
a) považovaly jím předložené důkazy za nedostatečné, a opakovaně požadovaly předložení dalších důkazů, aniž by se vypořádaly s důkazy již předloženými, čímž porušily jeho právo na zachování zásady proporcionality a právo na informační autonomii,
b) upřednostnily zájem státu na vybrání daně před jeho zájmem, čímž porušily právo na zachování principu rovnosti stran ve smyslu čl. 96 Ústavy,
c) zjištěný skutkový základ nesprávně posoudily tak, aby se na něj nevztahovala výjimka z povinnosti platit daň z příjmů, čímž porušily vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny, a
d) ve svých rozhodnutích dostatečně nevysvětlily, proč některé důkazy hodnotily jako méně důvěryhodné a jakým způsobem hodnotily důkazy jím navržené k prokázání tvrzeného skutkového základu, čímž porušily právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
Stěžovatel popsal dosavadní průběh řízení, a v rámci tvrzení o porušení zásady proporcionality a práva na informační autonomii poukázal na obecné principy plynoucí z nálezů Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.) a ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 ze dne 8. 11. 2011 (ST 33/63 SbNU 567; 368/2011 Sb.) a usnesení sp. zn. III. ÚS 2196/07 ze dne 12. 2. 2008; postup správních orgánů a soudů označil za rozporný s těmito principy a zcela nepředvídatelný.
V rámci tvrzení o porušení zásady rovnosti stran stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 48/05 (N 218/43 SbNU 419) a uvedl, že pokud správní orgány a soudy neměly jím tvrzené skutečnosti za spolehlivě prokázané, ale ani za vyvrácené, měly uplatnit na něj se vztahující výjimku.
K zásahu do vlastnického práva mělo podle stěžovatele dojít nesprávnými právními závěry vyvozenými správními orgány a soudy ze zjištěného skutkového základu; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 783/06 (N 210/47 SbNU 709).
K porušení práva na spravedlivý proces mělo podle stěžovatele dojít tím, že správní orgány a soudy řádně nehodnotily důkazy, a nevyvodily ze skutkového stavu správné právní závěry, a svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257).
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatná část stěžovatelovy argumentace uvedené v ústavní stížnosti spočívá v opakovaném tvrzení skutečností již uplatněných a vypořádaných v řízení před daňovými orgány a následně před správním soudem a kasačním soudem. Zákonnost rozhodnutí daňových orgánů byla řádně přezkoumána (v souladu s článkem 36 odst. 2 Listiny) v systému správního soudnictví, o čemž svědčí napadená rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu, a jejich podrobná a dostatečná odůvodnění.
Ústavní soud není povolán dále přezkoumávat, zda obecné soudy ve správním soudnictví z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149) a ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem rozhodujícím o jeho správní žalobě, resp. kasačním soudem v rozhodnutí o jeho kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, nasvědčující tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces, resp. na ochranu vlastnictví.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu