ECLI:CZ:US:2017:4.US.1471.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1471/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti SANEP s. r. o., se sídlem Cimburkova 258/21, 130 00 Praha 3, IČ: 28489667, zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016 č. j. 3 Cmo 228/2015-497, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2015 č. j. 15 Cm 122/2011-463, za účasti 1. Vrchního soudu v Praze a 2. Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Sdružení agentur pro výzkum trhu a veřejného mínění SIMAR, se sídlem Na Žertvách 132/24, 180 00 Praha 8, IČ: 61388203, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 12. května 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost SANEP s. r. o. (dále také jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces neposkytly ochranu jejímu právu na ochranu jména, osobní cti a dobré pověsti. Stran porušení práva na spravedlivý proces dále stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy prý neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu a bez dalšího vzaly za prokázaná tvrzení Sdružení agentur pro výzkum trhu a veřejného mínění SIMAR (dále jen "vedlejší účastník" nebo "žalovaný").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Městským soudem v Praze (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 15 Cm 122/2011 soukromoprávní spor, v němž se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala, aby soud prvního stupně uložil vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) zajistit, že Česká tisková kancelář a agentura Mediafax, s. r. o. zveřejní zprávu, v níž se (zjednodušeně řešeno) přihlásí k nepravdivým tvrzením o žalobkyni, která závažným způsobem poškodila její dobrou pověst a za tato se omluví. Dále se žalobkyně domáhala, aby soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zveřejnil tutéž zprávu na svých webových stránkách www.simar.cz, zaplatil žalobkyni částku 500 000 Kč a odstranil ze svých webových stránek blíže specifikovaný text otevřeného dopisu adresovaného žalobkyni. Soud prvního stupně po projednání věci žalobu zamítl, vyjma části, kterou se žalobkyně domáhala odstranění otevřeného dopisu z webových stránek žalovaného, v níž řízení o žalobě zastavil.
2) K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 9. února 2015 č. j. 3 Cmo 142/2014-358 rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o zastavení řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3) Po novém projednání věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. června 2015 č. j. 15 Cm 122/2011-463 žalobu ve zbývajícím rozsahu opět zamítl.
4) K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 13. dubna 2016 č. j. 3 Cmo 228/2015-497 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil.
5) Proti poslednímu rozsudku soudu prvního stupně a proti rozsudku odvolacího soudu podala následně žalobkyně (stěžovatelka) ústavní stížnost, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2875/16 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/) jako nepřípustnou odmítl, a to z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovatelce zákon k ochraně jejích práv poskytuje ve smyslu §72 odst. 3 ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zároveň konstatoval, že dle databáze dostupné na webové stránce http://infosoud.justice.cz/, stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, avšak ve věci dosud Nejvyšší soud nerozhodl.
6) Usnesením ze dne 23. února 2017 sp. zn. 23 Cdo 4921/2016 Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako vadné odmítl, neboť stěžovatelka neuvedla, v čem spatřovala splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně vymezuje, z jakých důvodů spatřuje v jednání vedlejšího účastníka zásah do svého práva na ochranu jména, osobní cti a dobré pověsti a předestírá možnou motivaci vedlejšího účastníka k uveřejnění několika údajně poškozujících článků o stěžovatelce a následně i otevřeného dopisu. Stěžovatelka zároveň vyslovuje přesvědčení, že svým jednáním se vedlejší účastník dopustil nekalosoutěžního jednání.
Stran zásahu do svého práva na spravedlivý proces, stěžovatelka tvrdí, že soud prvního stupně prý řádně neprovedl jí navrhované důkazy a své rozhodnutí v tomto směru dostatečně neodůvodnil. K tomu stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 a uzavřela, že soud prvního stupně bez řádně provedeného dokazování vzal tvrzení vedlejšího účastníka za prokázaná a otevřený dopis adresovaný stěžovatelce kvalifikoval jako přípustnou kritiku na činnost stěžovatelky a výzvu ke kontrole. Odvolací soud údajně hodnocení soudu prvního stupně převzal s odůvodněním, že kritika ze strany vedlejšího účastníka představovala pouze subjektivní vyjádření názoru na činnost stěžovatelky. S takovým postupem obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí.
IV.
Dříve, než Ústavní soud mohl na podkladu ústavní stížnosti přistoupit k přezkumu napadených rozhodnutí, musel posoudit, zda je tato přípustná, podaná včas osobou oprávněnou a zda splňuje také ostatní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatelky je nepřípustná.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. června 2009 sp. zn. II. ÚS 839/09, ze dne 3. prosince 2009 sp. zn. II. ÚS 2815/09, ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 2222/09, ze dne 14. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2380/16, či ze dne 14. srpna 2017 sp. zn. IV. ÚS 2219/17). Popsaný princip subsidiarity, ovládající řízení o ústavních stížnostech, plyne již z článku 4 Ústavy České republiky, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Ústavní stížnost - má-li býti přípustná - proto musí směřovat právě proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy. Stěžovatelka v projednávané věci proti nyní napadaným rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu brojila již jednou prostřednictvím ústavní stížnosti i skrze dovolání.
Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2875/16 stěžovatelce připomenul, že řízení o ústavní stížnosti je zásadně ovládáno principem subsidiarity a poučil ji, že odmítnutí její ústavní stížnosti ve chvíli, kdy stále ještě probíhá řízení o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, ji nezbavuje možnosti podat ústavní stížnost znovu. V tomto ohledu Ústavní soud explicite uvedl, že "pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení."
Stěžovatelka v projednávané věci zároveň podala dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. února 2017 sp. zn. 23 Cdo 4921/2016 odmítl dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. V nyní projednávané ústavní stížnosti toto rozhodnutí Nejvyššího soudu o posledním procesním prostředku nápravy (ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nenapadá. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka usnesení dovolacího soudu nenapadá ani v petitu ústavní stížnosti, ani v rámci své stížností argumentace.
Jinými slovy stěžovatelka význam rozhodnutí o posledním procesním prostředku nápravy (z hlediska účinné a efektivní ochrany svých práv) zcela přehlíží, přestože ji ve svém předchozím odmítavém usnesení Ústavní soud výslovně upozornil, aby zohlednila ve své nové ústavní stížnosti i průběh a výsledek řízení o dovolání.
Již tato skutečnost opravňuje Ústavní soud k odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2380/16 či sp. zn. IV. ÚS 2219/17).
I kdyby však stěžovatelka usnesení dovolacího soudu ústavní stížností napadla, závěr o nepřípustnosti jejího návrhu by (ve vztahu k rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu) zůstal nezměněn s ohledem na způsob, jakým stěžovatelka uplatnila mimořádný opravný prostředek, tj. dovolání. Z usnesení dovolacího soudu je totiž zřejmé, že stěžovatelka sice daný procesní prostředek k ochraně svých práv formálně uplatnila, avšak neučinila tak procesně relevantním (řádným) způsobem, neboť se nijak nevyjádřila k otázce předpokladů přípustnosti dovolání (což je ovšem obligatorní náležitostí takového návrhu). Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je přitom již s ohledem na účel tohoto ustanovení (tj. procesní realizace principu subsidiarity), třeba vykládat tak, že procesní prostředky nápravy v něm zmíněné musejí být vyčerpány řádně (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 24. února 2016, sp. zn. II. ÚS 303/16, či sp. zn. II. ÚS 2380/16). Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu by v takovém případě bylo nutné ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj