ECLI:CZ:US:2017:4.US.2276.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2276/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Lukášem Markem, advokátem se sídlem v Havířově, Jarní 44, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5/2017-89, a č. j. 30 Cdo 2/2017-88, Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, č. j. 11 Co 410/2016-71, ze dne 2. 3. 2016, č. j. 11 Co 64/2016-33, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 1. 2016, č. j. 18 C 285/2015-19, ze dne 29. 8. 2016, č. j. 18 C 285/2015-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 23. 10. 2015 k Obvodnímu soud pro Prahu 2 žalobu o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci a současně požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Obvodní soud usnesením ze dne 15. 1. 2016, č. j. 18 C 285/2015-19, nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a zamítl její žádost o ustanovení zástupce; dospěl k závěru, že u stěžovatelky nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků pro její majetkové poměry, a proto nebyla splněna jedna z podmínek pro ustanovení zástupce. Městský soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 2. 3. 2016, č. j. 11 Co 64/2016-33, rozhodnutí soudu nalézacího. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 2/2017-88, zastavil řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku povinného zastoupení - doložila plnou moc pro zastupování v jiném řízení.
V průběhu dovolacího řízení stěžovatelka požádala o ustanovení zástupce pro řízení před Nejvyšším soudem, o čemž opět negativně rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. 18 C 285/2015-56, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2016, č. j. 11 Co 410/2016-71. Dovolání stěžovatelky následně odmítl Nejvyšší soud, neboť stěžovatelka ve stanovené lhůtě neodstranila vady podání spočívající v absenci podstatných náležitostí.
Proti všem rozhodnutím obecných soudů se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 23. 7. 2017 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do svých ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví, na ochranu před odepřením spravedlnosti a na právní pomoc v řízení, garantovaných v čl. 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zejména uvedla, že nemá právnické vzdělání, vzhledem k věku je zdravotně znevýhodněna a je osobou bez disponibilních prostředků. Žaloba o náhradu škody je sice osvobozena od soudních poplatků, splnění podmínek pro osvobození je však předpokladem pro ustanovení zástupce; bez zastoupení nemůže být v rovném postavení vůči druhému účastníkovi - státu. Obecné soudy uvedly, že je stěžovatelka spoluvlastnicí několika nemovitostí, což podle stěžovatelky nevylučuje, že by její majetkové poměry nemohly být nízké. Odepřením spravedlnosti tak dochází k ochraně osob, které svým podvodným jednáním připravily zemřelého syna stěžovatelky či pozůstalé osoby o 1,25 milionu Kč.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout jen tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, je-li některá z norem "jednoduchého" práva porušena v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva). Tento závěr však nelze ve věci stěžovatelky učinit.
V nyní projednávané věci stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebyla osvobozena od soudních poplatků, a zároveň byla zamítnuta její žádost o ustanovení zástupce pro řízení před obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svoji předchozí judikaturu, podle které není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, bylo-li řádně soudem zjištěno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 občanského soudního řádu [viz např. nález ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 684/05 (N 149/42 SbNU 209)]. Ústavní soud opakovaně uvedl, že k rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 o. s. ř., spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nebo ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1657/15). Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost přijal k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť soud nalézací i odvolací věc stěžovatelky z hlediska nezbytnosti ustanovení zástupce řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně vysvětlily a vyšly z konkrétních skutečností vážících se k osobě stěžovatelky i z charakteru řízení, v němž stěžovatelka požadovala být zastoupena, a to i s přihlédnutím k řešené právní problematice. Nejvyšší soud správně odmítl dovolání stěžovatelky pro neodstranění vady spočívající v absenci nezbytných náležitostí dovolání a řízení zastavil, přičemž svůj postup náležitě odůvodnil. Na závěrech obecných soudů nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit, a proto na ně v plné míře odkazuje; ostatně, z jejich rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka je v dostatečné míře znalá v ochraně svých práv. Při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků (a odvozeně pro ustanovení zástupce "ex offo") soudy zkoumají celkové poměry žadatele (nejen jeho příjmy či poměry majetkové), což soudy učinily vyčerpávajícím způsobem.
Postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví, před odepřením spravedlnosti a na právní pomoc v řízení, a proto Ústavní soud stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu