ECLI:CZ:US:2017:4.US.2360.17.2
sp. zn. IV. ÚS 2360/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczynské, zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lesnická 787/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 2427/2017-289, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 Co 726/2015-112 a proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 17. 7. 2014 č. j. 125 EXE 2220/2013-58, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 20 Cdo 2428/2017-290, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2016 č. j. 10 Co 191/2016-180, a proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 25. 1. 2016 č. j. 125 EXE 2220/2013-135, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 27. 7. 2017, doplněné návrhem ze dne 28. 8. 2017, Mgr. Danuše Korczynská (dále jen "povinná" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o návrhu na odklad exekuce, resp. na osvobození od soudních poplatků, byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Proti povinné je vedena exekuce pro pohledávku oprávněného ve výši 26 954 Kč, která mu byla přiznána rozsudky Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2011 č. j. 11 C 20/2008-129 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012 č. j. 71 Co 210/2011-257. Vedením exekuce Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen "exekuční soud") dne 2. 7. 2013 pověřil JUDr. Vlastimila Porostlého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Ostrava (dále jen "soudní exekutor"). Povinná podala návrh na odklad exekuce, v němž žádala exekuci odložit do doby, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2014 č. j. 10 Co 824/2013-44 a než bude rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost do podkladových rozhodnutí v dané exekuční věci.
A/ Dne 17. 7. 2014 usnesením č. j. 125 EXE 2220/2013-58 exekuční soud návrh povinné na odklad exekuce podle rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 4. 2011 č. j. 11 C 20/2008-129 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2012 č. j. 71 Co 210/2011-257, pro pohledávku ve výši 26 954 Kč, zamítl. V odůvodnění exekuční soud poukázal na ustanovení §266 odst. 1 o. s. ř. a uvedl, že povinná žádným způsobem neprokázala existenci podmínek pro odklad exekuce podle §266 odst. 1 o. s. ř. Skutečnost, že povinná podala ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu v této věci a žalobu pro zmatečnost, nemůže být důvodem k odkladu exekuce, ani případně nemůže vést k zastavení exekuce.
Dne 30. 9. 2015 usnesením č. j. 10 Co 726/2015-112 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") k odvolání povinné usnesení exekučního soudu ze dne 17. 7. 2014 č. j. 125 EXE 2220/2013-58 potvrdil jako věcně správné.
Dne 14. 6. 2017 usnesením č. j. 20 Cdo 2427/2017-289 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") řízení o dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2015 č. j. 10 Co 726/2015-112 zastavil, neboť povinná nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení.
B/ Dne 25. 1. 2016 usnesením č. j. 125 EXE 2220/2013-135 exekuční soud povinné nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a neustanovil jí zástupce pro dovolací řízení
Dne 29. 4. 2016 usnesením č. j. 10 Co 191/2016-180 odvolací soud k odvolání povinné věcně správné usnesení exekučního soudu ze dne 25. 1. 2016 č. j. 125 EXE 2220/2013-135 jen z formálních důvodů změnil tak, že "Povinné se osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení nepřiznává. Povinné se zástupce pro dovolací řízení neustanovuje." V odůvodnění odvolací soud konstatoval, že ze strany povinné jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání není přípustné ve věcech odkladu výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Dne 14. 6. 2017 usnesením č. j. 20 Cdo 2428/2017-290 dovolací soud řízení o dovolání povinné proti usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 4. 2016 č. j. 10 Co 191/2016-180 zastavil, neboť povinná nesplnila podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení. Dovolací soud posoudil předpoklady osvobození povinné od soudních poplatků pro dovolací řízení a dospěl ke stejnému názoru, který odvolací soud přijal v napadeném usnesení, tj. že ze strany povinné jako odvolatelky jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť dovolání ve věci samé není přípustné, pokud jde o dovolání ve věci odkladu provedení exekuce.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na právní pomoc v řízení před soudy a právo rovnosti účastníků řízení, dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále tvrdila porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka popsala dosavadní průběh řízení vedoucích k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, a bez podrobnější ústavněprávní argumentace polemizovala s právními závěry obecných soudů, které dle jejího přesvědčení byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a nedostatečně odůvodněné.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s posouzením podmínek pro odklad exekuce podle §266 odst. 1 o. s. ř. exekučním a odvolacím soudem, a dále též nesouhlas s posouzením podmínek pro osvobození od soudního poplatku ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., v důsledku čehož jí nebyl soudem ustanoven zástupce pro dovolací řízení, čímž mělo být porušeno základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k dovolacímu soudu.
K zamítnutí návrhu stěžovatelky na odklad exekuce.
Vzhledem k tomu, že podstatou ústavní stížnosti jsou námitky tvrdící nespravedlivost řízení, a že stěžovatelka požadovala odložit exekuci pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, Ústavní soud předesílá, že pokud jde o spravedlivost civilního řízení podle kritérií zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tu posuzuje v jeho celku, tj. zásadně až po konečném rozhodnutí (zpravidla ve věci). Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího (nemeritorního) rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně je jimi přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil názor, že s ohledem na způsobilost některých nemeritorních rozhodnutí zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze některá tato rozhodnutí výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto, resp. i když ve věci bylo již s konečnou platností rozhodnuto.
Stěžovatelkou podaná ústavní stížnost je specifická tím, že nesměřuje proti vlastnímu pravomocnému rozhodnutí ve věci, nýbrž je podávána v exekučním řízení, ve kterém - přísně vzato - nejde o rozhodnutí o právu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale o jeho výkon. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle jeho ustálené judikatury principy spravedlivého procesu vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy dopadají i na exekuční řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 417/06 (N 61/45 SbNU 43)], dle něhož oprávněný a povinný mají i v tomto řízení přiměřeně obdobná práva jako účastníci. Právo na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo iluzorní, pokud by konečné rozhodnutí zůstalo neúčinné k újmě oprávněné strany; na výkon rozhodnutí tedy musí být pohlíženo jako na nedílnou součást procesu pro účely hlavy páté Listiny resp. článku 6 Úmluvy. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda nemeritorní rozhodnutí, v projednávaném případě o neodložení exekuce, mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
Ústavní soud dále připomíná, že pokud jde o posouzení podmínek pro aplikaci ustanovení §266 o. s. ř., umožňujícího odložit provedení výkonu rozhodnutí, není jeho úkolem jednat jako soud další instance ve vztahu k rozhodnutí přijatému v této věci exekučním soudem a odvolacím soudem. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.
Konkrétněji řečeno, pokud občanský soudní řád ponechává otázky poměrů povinné, žádající odložení výkonu rozhodnutí, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený.
V projednávaném případě je zřejmé, že exekuční soud i odvolací soud svá ústavní stížností napadená rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodnily.
K neosvobození od soudního poplatku
Pokud jde o nepřiznané osvobození od soudního poplatku, Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na které stěžovatelka ve své stížnosti poukázala, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zpravidla nezakládá.
Ústavní soud je toho názoru, že byť ústavní stížnost směřuje proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že toto nemeritorní rozhodnutí se bezprostředně týkalo základního práva stěžovatelky na právní pomoc v řízení před soudy, zaručeného každému článkem 37 odst. 2 Listiny; v řízení vedoucím k jeho vydání proto bylo nutné - přiměřeně k povaze rozhodnutí - respektovat ústavní záruky spravedlivého procesu. I v takových případech však platí, že právní posouzení podmínek pro ustanovení zástupce účastníku dle §30 o. s. ř. je primárně věcí obecných soudů, a Ústavní soud je může přehodnocovat jen ve výjimečných případech zjevné svévole, kterou ovšem v projednávaném případě z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí nešlo dovodit.
V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000)". Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.
V případě stěžovatelky odvolací soud shodně s exekučním soudem konstatoval, že ze strany povinné šlo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání není přípustné ve věcech odkladu výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Ústavní soud je toho názoru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí konkursního soudu, dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena; odvolací soud tudíž nerozhodoval svévolně, a Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah. V dané souvislosti lze poukázat na již citovaný čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se lze domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu jen "stanoveným postupem", čím zřejmě není postup rozporný s výše citovaným §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu