ECLI:CZ:US:2017:4.US.2659.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2659/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti a) Ing. Jolanty Pravcové, b) Jolanty Vondrové, c) Naděždy Hulapové, d) Jaroslavy Repové, e) Miroslava Repy, f) Františky Patkové, všech zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 8. 2017, č. j. 59 A 48/2017-151, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Magistrát města Jablonce nad Nisou vydal dne 28. 11. 2016 stavební povolení č. j. 98648/2016, kterým společnosti ATREA s. r. o. (dále jen "stavebník") povolil realizaci stavebního záměru "Přístavba a stavební úprava výrobní haly č. p. X1" na pozemcích p. č. X2, X3 a X4 v Jablonci nad Nisou, k. ú. Rýnovice. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali; jejich odvolání zamítl Krajský úřad Libereckého kraje rozhodnutím ze dne 31. 3. 2017, č. j. OÚPSŘ 35/2017-330. Proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu dále brojí stěžovatelé (vlastníci sousedních nemovitostí) správní žalobou, které Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci přiznal podle §73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), odkladný účinek usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 59 A 48/2017-89. Návrhem ze dne 21. 7. 2017 se stavebník domáhal zrušení tohoto usnesení, krajský soud návrhu vyhověl a usnesením ze dne 8. 8. 2017, č. j. 59 A 48/2017-151, zrušil dřívější usnesení o přiznání odkladného účinku.
Proti zrušujícímu usnesení krajského soudu č. j. 59 A 48/2017-151 se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 22. 8. 2017 a navrhují, aby je Ústavní soud zrušil, namítají zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zásah spatřují v tom, že usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné, vykazuje znaky libovůle; vlastnické právo stavebníka bylo upřednostněno před právy stěžovatelů, ačkoliv je evidentní, že újma na vlastnických právech hrozí především stěžovatelům. Stěžovatelé navrhli zrušit napadené usnesení a zároveň navrhli odklad jeho vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ústavním soudu").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatelé brojí ústavní stížnost proti rozhodnutí dílčímu a dočasnému, a to za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno (srov. k povaze rozhodnutí soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku správní žalobě např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09). Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí proto může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 3193/15].
Uvedeným "testem" napadené rozhodnutí prošlo, neboť bylo vydáno soudem příslušným na základě zákona, krajský soud dostatečně odůvodnil své závěry o absenci první podmínky pro přiznání odkladného účinku žalobě stěžovatelů podle §73 odst. 2 s. ř. s., čímž byly naplněny důvody pro zrušení usnesení č. j. 59 A 48/2017-89. Ústavní soud přitom v jeho závěrech neshledal prvky svévole ani žádný jiný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení práva na spravedlivý proces. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s právním závěrem krajského soudu v tomto směru není postačující.
Ustanovení §73 odst. 5 s. ř. s. umožňuje správním soudům reagovat na posun ve skutkových zjištěných posuzované věci a zrušit usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě, ukáže-li se, že pro ně nebyly splněny podmínky nebo tyto podmínky odpadly - což je právě případ nyní posuzované věci. Stavebník krajskému soudu doložil, že potencionální újma hrozící stěžovatelům není nepoměrně větší než újma, která hrozí jemu, a tím odpadla první podmínka pro přiznání odkladného účinku. Pokud by se změnily okolnosti posuzované věci a potencionální újma by dosahovala nepoměrně vyšší intenzity, mohou se stěžovatelé opětovně obrátit na krajský soud s návrhem na přiznání odkladného účinku.
Postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci nebylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ani právo na ochranu vlastnictví; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Domáhají-li se stěžovatelé odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, byl by takový postup možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost "přijal"; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu