ECLI:CZ:US:2017:4.US.3105.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3105/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. B., zastoupené JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 14, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2017 č. j. 38 Co 115/ 2017-710 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně dne 20. 2. 2017 č. j. 0 P 206/2014-495, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením krajského soudu bylo ve věci výkonu rozhodnutí změněno usnesení soudu prvého stupně, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 2 000 Kč za nedodržení podmínek a rozsahu styku otce s nezletilými syny tak, že jí byla uložena pokuta ve výši 1 000 Kč a rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatelka namítá, že soudy rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, neboť nevyhodnocovaly, zda je v zájmu nezletilých synů, aby proběhl styk s otcem v Praze, či naopak. S ohledem na věk nezletilých synů také mělo být zjištěno přání synů ohledně realizace styku.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde zjevně o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09).
O takový případ se v projednávané věci nejedná. Oba soudy své závěry, podle nichž byly naplněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí formou uložení pokuty ve smyslu ust. §502 odst. 2 o. s. ř., neboť matka neplnila dobrovolně soudní rozhodnutí předběžně upravující styk otce, dostatečně zdůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud připomíná, že námitky stěžovatelky, týkající se respektování přání nezletilých dětí, pokud jde o úpravu styku s otcem, je namístě uplatňovat v řízení o úpravě styku, nikoli až v řízení o výkon rozhodnutí, kterým byl rozsah styku, byť formou předběžného opatření, pravomocně určen.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu