ECLI:CZ:US:2017:4.US.3292.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3292/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Kratochvíla, právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem Doudlebská 1046/8, 140 00 Praha 4 - Pankrác, proti usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 18. srpna 2017 č. j. 3 Nt 952/2017-11, a proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, oddělení obecné kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. července 2017 č. j. KRPC-21358-142/TČ-2017-020871-SMO, za účasti 1. Okresního soudu v Táboře a 2. Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Územního odboru Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení a za účasti Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. října 2017 se Miroslav Kratochvíl (dále též "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jimiž mělo dojít podle jeho názoru k porušení jeho práva na uplatňování státní moci jen v případech a mezích daných zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na uplatnění limitů omezování základních práv dle čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4 Listiny, práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, práva na nezávislý soud dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, práva na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na určitost trestu podle čl. 39 Listiny a porušení principu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny. Dále má stěžovatel za to, že došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce a principu vázanosti soudu zákonem a mezinárodními smlouvami podle čl. 10, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Stěžovatel je v trestní věci, vedené u Okresního státního zastupitelství v Táboře pod sp. zn. ZT 207/2017, stíhán jako obviněný pro podezření z trestného činu krádeže podle §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchané odcizením pohonných hmot ke škodě společnosti ČEPRO, a. s.
Policejní orgán Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Tábor, Oddělení obecné kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování (dále též "policejní orgán") usnesením ze dne 12. července 2017 č. j. KRPC-21358-142/TČ-2017-020871-SMO rozhodl se souhlasem státního zástupce o zajištění věcí podle ustanovení §79a a 79c odst. 5 tr. řádu stěžovatele Miroslava Kratochvíla, a to 130 ks bankovek nominální hodnoty 1.000,- Kč, 48 ks bankovek nominální hodnoty 2.000,- Kč a 18 ks bankovek nominální hodnoty 500,- Kč obviněného, tedy celkem 235.000,- Kč. Zajištění věcí bylo odůvodněno podezřením, že jde o výnosy z trestné činnosti.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost a odůvodnil ji tím, že jde o tržbu z čerpací stanice Tábor - Měšice, kterou provozuje, neboť tržba v období 1. července až 8. července 2017 činila částku 158.163,- Kč.
Okresní soud v Táboře (dále jen "okresní soud") o stížnosti stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 18. srpna 2017 č. j. 3 Nt 952/2017-11 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stěžovatele zamítl.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel opakuje skutečnosti, které uvedl již v samotné stížnosti v trestním řízení a dále poukazuje zejména na chybějící odůvodnění napadených rozhodnutí, spekulaci policejního orgánu stran původu zajištěných peněz a domněnky okresního soudu týkající se nominální hodnoty bankovek.
Stěžovatel dále namítá porušení jeho základních práv a svobod a uvádí zejména zásah do jeho vlastnických práv, porušení práva na spravedlivý proces, práva na uplatňování státní moci jen v případech a mezích daných zákonem a porušení principu presumpce neviny.
IV.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit.
Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde ovšem o prostředek zákonný a navíc pouze dočasný a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72).
Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
Zajišťovací opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětný majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí.
Ve smyslu §79a odst. 4 trestního řádu je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění majetku za podmínek podle §79a odst. 3 trestního řádu. Toto rozhodnutí může učinit orgán činný v trestním řízení i bez podnětu [srovnej usnesení ze dne 14. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 331/04 a ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07, dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden ve "veřejném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon".
V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další). Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, totiž nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti, kdy by neúměrné prodlužování vyšetřování (či prověřování) takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem, a mohlo by založit nepřiměřenost předmětného zásahu (srov. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07).
Výše citovaných závěrů judikatury Ústavního soudu se v nyní posuzované věci dovolává též stěžovatel. Po zvážení všech relevantních skutečností však Ústavní soud dospěl k závěru, že zásah do jeho vlastnických práv splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Z napadených rozhodnutí policejního orgánu i soudu vyplývá, že zajištění předmětných věcí je důvodné, a to i s ohledem na stav tohoto řízení a prověřovanou trestnou činnost.
Ohledně námitek týkajících se odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu pak Ústavní soud připomíná, že usnesení o zajištění věci (či rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž jde o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení okresního soudu splňuje požadavky náležitého odůvodnění, neboť z něj jsou seznatelné základní parametry, jež musí takovéto rozhodnutí obsahovat. Okresní soud se věnoval jak okolnostem samotného trestního stíhání (především podezření, že stěžovatel spáchal daný trestný čin), tak i okolnostem zajištění peněžních prostředků, včetně jejich zákonnosti, důvodnosti a přiměřenosti. Jakkoli tedy stěžovatel nepovažuje daná rozhodnutí za precizní, z hlediska ústavního přezkumu zásahu do práva na spravedlivý proces obstojí a není dán důvod pro derogační zásah Ústavního soudu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu