ECLI:CZ:US:2017:4.US.3864.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3864/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Tomáše Jiříkovského, t. č. ve Vazební věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Erikem Janíkem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 966/14, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2016 č. j. 9 To 348/2016-13, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a 1) Okresního soudu v Břeclavi, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Tomáš Jiříkovský (dále též "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho ústavněprávně garantovaných základních práv a svobod.
V konkrétní rovině stěžovatel namítá porušení práva na osobní svobodu ve smyslu článku 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i porušení článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí obecného soudu a ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (obviněný) je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin krádeže podle §205 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Prvého z uvedených trestných činů se měl stručně řečeno dopustit tím, že v období od 26. ledna 2013 do 30. listopadu 2013 provozoval internetový obchod, který vytvořil za účelem zprostředkování prodeje různého zboží či služeb, především návykových látek uvedených v přílohách č. 1 až 7 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamu návykových látek, aniž by disponoval povolením k zacházení s takovými látkami, přičemž za zprostředkování jednotlivých plateb v tomto internetovém obchodě získával provize v podobě digitální měny bitcoin (dále jen "BTC"), které byly zasílány na transportní bitcoinovou adresu obviněného, čímž do 29. listopadu 2013 za zprostředkování jednotlivých obchodů s návykovými látkami obviněný získal nejméně 1.173 BTC, odpovídající dle měnového kurzu, v době jednotlivých obchodů, částce nejméně 5.233.718 Kč.
V případě druhého trestného činu měl obviněný jako provozovatel a administrátor téhož internetového obchodu v době od 00:08 hod do 11:43 hod. dne 1. prosince 2013 z celkem 5.438 bitcoinových adres zákazníků svého internetového obchodu, k nimž měl přístup, neboť disponoval privátními klíči k peněžence celého obchodu, odcizil celkem 840,70 BTC v hodnotě nejméně 16.156.123 Kč dle měnového kurzu aktuálního k témuž dni, které převedl na svoji transportní bitcoinovou adresu, načež takto získané prostředky použil pro svoji osobní potřebu.
Dne 12. dubna 2016 v 11:37 hod. byl obviněný zadržen. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno dne 13. dubna 2016 (§160 odst. 1 tr. řádu), téhož dne podal státní zástupce návrh na vzetí obviněného do vazby.
Usnesením ze dne 14. dubna 2016 č. j. 3 Nt 11003/2016-17, Okresní soud v Břeclavi (dále také "soud prvního stupně") rozhodl dle §68 odst. 1 tr. řádu, o vzetí obviněného do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu a nepřijal písemný slib obviněného podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu jako náhradu vazby.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal obviněný dne 21. dubna 2016 stížnost, jíž Krajský soud v Brně (dále také "stížnostní soud") usnesením ze dne 12. května 2016 č. j. 9 To 154/2016, zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Dne 7. června 2016 podal obviněný žádost o propuštění z vazby na svobodu. Poté, co ve věci proběhlo dne 28. června 2016 ve věci vazební zasedání, rozhodl soud prvního stupně usnesením z téhož dne č. j. 3 Nt 5001/2016-24, tak, že přijal písemný slib obviněného ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, přijal záruku důvěryhodné osoby prof. Ing. Jana Goliáše, DrSc. dle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu, stanovil nad obviněným dohled probačního úředníka ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu a podle §71a tr. řádu rozhodl, že obviněný se propouští z vazby na svobodu.
Ke stížnosti státního zástupce stížnostní soud usnesením ze dne 28. července 2016 č. j. 9 To 288/2016-38, podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil napadené usnesení soudu prvního stupně a nepřijal nabízené náhrady vazby dle §73 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu.
Dne 25. července 2016 státní zástupce podal soudu prvního stupně návrh na ponechání obviněného ve vazbě s tím, že vazební důvody dle §67 písm. a) a c) tr. řádu na straně obviněného nadále trvají a současně nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Usnesením ze dne 12. srpna 2016 č. j. 3 Nt 4002/2016-4, soud prvního stupně rozhodl, že podle §72 tr. řádu se obviněný propouští z vazby na svobodu.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce dne 16. srpna 2016 stížnost, k níž stížnostní soud usnesením ze dne 31. srpna 2016 č. j. 9 To 348/2016-13, usnesení soudu prvního stupně o propuštění obviněného z vazby dle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a v souladu s §72 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že obviněný se ponechává ve vazbě, neboť vazební důvody dle §67 písm. a) a c) tr. řádu nadále trvají a současně vazbu nelze nahradit jinými instituty dle trestního řádu.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti předně namítá, že do dnešního dne mu nebylo doručeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. července 2016 č. j. 9 To 288/2016-38, kterým stížností soud zrušil usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. června 2016 č. j. 3 Nt 5001/2016-24, jímž byl stěžovatel propuštěn z vazby; v důsledku toho se stěžovatel nemůže zákonným způsobem bránit, neboť nezná okolnosti odůvodňující jeho vazbu, protože stížnostní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí stran důvodů vazby stěžovatele odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí z 28. července 2016. Stěžovatel v takovém postupu stížnostního soudu spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, protože "se tak bez svého zavinění nemůže ani po čtyřech měsících seznámit s okolnostmi skutkově odůvodňujícími jeho vazební důvody".
Stížnostní soud se - oproti soudu prvního stupně - dle stěžovatele nedostatečně zabýval tím, zda zde existuje důvodná obava, jež by byla podkladem pro rozhodnutí o uložení útěkové či předstižné vazby. Soud prvního stupně dle závěru stěžovatele zohlednil dosavadní průběh trestního řízení, rodinné poměry stěžovatele, jakož i skutečnost, že stěžovatel průběh trestního řízení nijak neztěžoval, naopak poskytoval orgánům činným v trestním řízení součinnost. Stran předstižné vazby pak soud prvního stupně zjistil, že stěžovateli byly zabaveny veškeré prostředky, kterými by mohl trestnou činnost opakovat, došlo k zajištění peněžních účtů v bance a k zajištění nemovitostí, jakož i ke zrušení internetového obchodu. Konečně soud prvního stupně již dříve konstatoval, že vazbu stěžovatele lze nahradit opatřeními dle §73 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. řádu. Stěžovatel má za to, že stížností soud nezohlednil žádnou z těchto skutečností, a aniž by zjistil skutkový stav odlišně od soudu prvního stupně, rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel dále poukázal na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu k rozhodování ve vazebních věcech, na jejímž základě dovozuje, že stížnostní soud v projednávané věci nedostál požadavku ústavněprávně konformního odůvodnění svého rozhodnutí, zvláště stran prokázání existence důvodů vazby na straně stěžovatele.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření Krajského soudu v Brně, jakož i spisy vedené Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 3 Nt 11003/2016, 3 Nt 5001/2016 a 3 Nt 4002/2016.
Ve svém vyjádření ze dne 13. prosince 2016 Krajský soud v Brně zcela odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
S ohledem na obsah vyjádření stížnostního soudu Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat je stěžovateli k případné replice.
V.
Ve světle předložených námitek Ústavní soud prostudoval obsah napadeného (jakož i předcházejících) rozhodnutí a spisový materiál, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15, jež je dostupné, stejně jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz).
Vazba patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen pokud konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. 2002, str. 180).
Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, jak požaduje dovětek §67 tr. řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, a ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. září 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, ze dne 20. listopadu 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000, ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02, ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02, či ze dne 24. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 1926/10).
Na tomto základu a v intencích stížnostních námitek Ústavní soud shledal, že konkrétní vazební důvody, pro které stížnostní soud rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě, byly stížnostním soudem zjištěny dostatečně a odůvodnění napadeného rozhodnutí proto nelze hodnotit jako extrémně rozporné s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky.
Stran tzv. útěkové vazby dle §67 písm. a) tr. řádu stížnostní soud (ačkoliv formálně odkázal na své usnesení ze dne 28. července 2016 č. j. 9 To 288/2016-38) dostatečně srozumitelně vymezil, z jakého důvodu dovozuje existenci tohoto vazebního důvodu na straně stěžovatele. Vedle vysoké trestní sazby, jíž je stěžovatel ohrožen [10 až 18 let v případě zvlášť závažného zločinu dle §283 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku], a která výrazně přesahuje omezení stanovené §68 odst. 2 tr. řádu, jakož i hranici stanovenou judikaturou Ústavního soudu konkrétně ve vztahu k důvodu vazby dle §67 písm. a) tr. řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15), je to i poznatek plynoucí z dosavadních zjištění orgánů činných v trestním řízení a potvrzený stěžovatelem v rámci vazebního zasedání, že tento má mít nadále k dispozici velké množství finančních prostředků a to i ve zmiňované měně Bitcoin, které stěžovateli umožňují zajistit své potřeby prakticky kdekoliv.
Uvedená zjištění, byť sama o sobě - v duchu posledního shora citovaného rozhodnutí Ústavního soudu - hraniční z hlediska důvodnosti vazby stěžovatele, nabývají na intenzitě ve spojení s důvody a okolnostmi odůvodňujícími vazbu předstižnou.
Z judikatury Ústavního soudu k posouzení existence důvodů tzv. předstižné vazby dle §67 písm. c) tr. řádu plyne, že tato je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06). Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 16. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 či ze dne 5. června 2015 sp. zn. I. ÚS 1190/15).
Ústavní soud konstatuje, že zjištění obecných soudů ohledně osoby pachatele a charakteru trestné činnosti, pro níž je stíhán, dostatečně odůvodňují vazbu předstižnou dle §67 písm. c) tr. řádu. Trestná činnost, pro kterou je stěžovatel v projednávané věci stíhán, měla dlouhodobě představovat způsob opatřování finančních prostředků k (nejen jeho) obživě. Přitom zabránění jejímu dalšímu páchání, k němuž stěžovateli s ohledem na jeho schopnosti a znalosti z oblasti počítačové techniky - a s ohledem na poznatek, že stěžovatel nadále má disponovat významnou částkou BTC - postačuje počítač a připojení k síti internet, je možné zabránit pouze prostřednictvím institutu vazby, neboť jiné v úvahu přicházející náhradní instituty nejsou s to dostatečně zajistit, že stěžovatel nebude v trestné činnosti případně pokračovat. Ačkoliv stěžovatel tvrzené důvody nepovažuje za zákonem předvídané okolnosti odůvodňující obavu z možného jednání pachatele, Ústavní soud tento jeho názor nesdílí a závěr stížnostního soudu o existenci důvodné obavy, že pachatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, založené na jednání stěžovatele a konkrétních skutečnostech považuje za adekvátní.
Ústavní soud je tak přesvědčen o tom, že ústavněprávní aprobaci zásahu do osobní svobody stěžovatele odůvodňuje v projednávané věci i nemožnost dosáhnout naplnění účelu vazby, tedy zajištění dosažení účelu trestního řízení, jinými opatřeními podle trestního řádu.
Stěžovatel dále tvrdí, že neměl možnost seznámit se s argumentací státního zástupce obsaženou v jeho stížnosti, k níž stížnostní soud zrušil usnesením ze dne 28. července 2016 č. j. 9 To 288/2016-38, usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. června 2016 č. j. 3 Nt 5001/2016-24, neboť rozhodnutí stížnostního soudu mu nebylo nikdy doručeno. Ústavní soud z obsahu spisu vedeného Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 3 Nt 5001/2016 skutečně zjistil, že stížnostní soud doposud nedoručil své usnesení ze dne 28. července 2016 stěžovateli, čímž porušil ustanovení §137 odst. 4 tr. řádu, jenž stanoví povinnost oznámit usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, osobě, které se přímo dotýká, tak, že se jí doručí opis tohoto usnesení.
Ústavní soud v tomto případě shledal porušení procesních předpisů stížnostním soudem, avšak toto pochybení samo o sobě nedosahuje ústavněprávní roviny. Je třeba zmínit, že ačkoliv byl stěžovatel usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. června 2016 č. j. 3 Nt 5001/2016-24, propuštěn na svobodu za současného přijetí výše uvedených záruk, tentýž soud konstatoval, že "důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu nadále u obviněného trvají". Stejně tak z obsahu stížnosti státního zástupce proti tomuto usnesení, jež byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 20. července 2016, neplyne, že by v mezidobí došlo k nějaké změně ohledně důvodů vazby stěžovatele. Nelze proto přijmout tvrzení stěžovatele, že se nemůže bez svého zavinění seznámit s okolnostmi odůvodňujícími jeho vazbu, neboť vazební důvody jsou od okamžiku, kdy soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 14. dubna 2016 č. j. 3 Nt 11003/2016-17, že stěžovatel se bere do vazby, stále tytéž.
Tvrdí-li stěžovatel, že řízení před stížnostním soudem mělo být konáno v rámci vazebního zasedání, při němž měl být stěžovatel slyšen, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. května 2013 sp. zn. I. ÚS 1129/13, nepovažuje Ústavní soud takovou argumentaci za přiléhavou. V projednávané věci byla právnímu zástupci stěžovatele dne 18. srpna 2016 doručena stížnost státního zástupce proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl stěžovatel propuštěn na svobodu. Na tuto stížnost však stěžovatel nijak nereagoval, nepožádal ani o konání vazebního zasedání, ačkoliv s argumentací státního zástupce, s níž se následně stížnostní soud ztotožnil, byl seznámen.
Obdobně nelze shledat jako přiléhavý odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99, v němž Ústavní soud konstatoval: "Obecné soudy obou stupňů tím, že přehlédly časové souvislosti patrné ostatně již ze spisu a že svá rozhodnutí založily toliko na tvrzení obsažených v návrhu státního zastupitelství, rozhodly způsobem, který není v souladu se zákonem, a tím spíše není ústavně souladný." V projednávané věci stěžovatel namítá, že stížnostní soud při zkoumání důvodů vazby vycházel pouze z tvrzení státního zastupitelství, aniž by tato jakkoliv ověřil. Přitom v protokolu o vazební zasedání ze dne 14. dubna 2016 č. j. 3 Nt 11003/2016 stěžovatel sám uvádí, že "má přístup k účtu Bitcoin, co se týká hodnoty, nedokážu ji stanovit" dále "[j]á si vydělám 1 000 000 Kč měsíčně. Ty výdělky jsou variabilní." Ačkoliv stěžovatel následně doplnil, že většina jeho majetku byla zajištěna v rámci trestního řízení, dodal, že v současné době má zřízeny bankovní účty na území Slovenské republiky. Tvrzení státního zástupce v rámci stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, s nimiž se stížnostní soud následně ztotožnil, tedy mají oporu nejen v dosavadních zjištěních orgánů činných v trestním řízení, ale korelují i s výpovědí samotného stěžovatele.
Konečně tvrdí-li stěžovatel, že vazební řízení bylo vedeno se značnými průtahy, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že dle obsahu spisového materiálu je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení rozhodovaly v projednávané věci v rámci lhůt stanovených pro rozhodování ve vazebním řízení trestním řádem. Délka vazebního řízení je přiměřená složitosti věci.
Ústavní soud proto konstatuje, že stížnostní soud dostatečně odůvodnil, na základě jakých konkrétních skutečností považuje další trvání vazby stěžovatele za důvodné. Především z hlediska vymezení důvodů předstižné vazby a nemožnosti jejího nahrazení jinými opatřeními dle trestního řádu, která by byla dostatečná k zajištění dalšího řádného průběhu trestního řízení, je třeba říci, že ústavní stížností napadené rozhodnutí optikou ústavněprávního přezkumu obstálo a Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj kasační zásah.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu