ECLI:CZ:US:2017:4.US.4235.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4235/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti 1) M. P. a 2) nezl. P. N., oba zastoupeni JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Křemencova 1/185, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. března 2016 č. j. 0 P 133/2003-884 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016 č. j. 26 Co 257/2016-920, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno návrhu prvního stěžovatele (otce nezletilého) na úpravu styku se synem.
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 6. 2014 č. j. 0 P 133/2003-440 byl zamítnut návrh otce na úpravu styku s nezletilým. Soud dospěl k závěru, že v daném případě není vhodné styk nezletilého s otcem soudně upravovat, neboť otec projevil zájem stýkat se synem až po jedenácti letech od jeho narození, a to v souvislosti s řízením o zvýšení výživného, nezletilý otce neznal, odmítal jej a nebylo možné jej k setkání s otcem nutit. Nezletilému i matce byla doporučena psychoterapie. Žalobou ze dne 1. 3. 2016, ze které vzešla nyní napadená rozhodnutí, se stěžovatel znovu domáhal úpravy styku s nezletilým. Civilní soudy jeho návrhu nevyhověly s tím, že úprava styku s otcem není v zájmu nezletilého.
Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Namítají, že soudy vycházely z důkazů, které nebyly procesně adekvátním způsobem provedeny, nesprávným způsobem vyhodnotily skutkový stav věci a vyvodily z něj nesprávné právní závěry. Zejména mají výhrady proti profesní odbornosti znalkyně a jejím závěrům, které vycházejí ze znaleckého posudku vypracovaného v předchozím řízení. Soud bez výhrady převzal závěry znalkyně, která je formulovala bez bližšího seznámení se s aktuálními událostmi. Stěžovatelé dále namítají, že není možné, aby soudy svá rozhodnutí založily pouze na přání dítěte a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. V této souvislosti poukazují na nálezy sp. zn. II. ÚS 2943/14, I. ÚS 3216/13.
Rovněž zdůrazňují, že v důsledku rozhodnutí soudů došlo i k porušení práv nezletilého dítěte, neboť stěžovatelé nemají žádnou možnost vzájemného kontaktu; otec nemá žádnou možnost vstoupit do podvědomí svého syna. V tomto směru poukazují na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 420/05.
Stěžovatelé dále uvádějí, že odvolací soud zcela nesprávně aplikoval ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř., když otci uložil povinnost k náhradě nákladů státu za vypracování znaleckého posudku ve výši 1 750,- Kč, neboť se jedná o řízení, které lze zahájit i bez návrhu (§13 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), v němž se výsledkem řízení nemůže rozumět jen úspěch ve věci některého účastníka.
Předtím než Ústavní soud přistoupil k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, zkoumal, zda je nezletilý osobou oprávněnou napadnout je ústavní stížností.
Otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z nich v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím civilních soudů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců, pouze za situace, kdy nehrozí kolize zájmů rodiče s dítětem. V případech střetu zájmů Ústavní soud považuje za vyloučené, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého. Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnost nezletilého (zastoupeného rodičem) jako na návrh podaný někým zjevně neoprávněným (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14, II. ÚS 492/15, IV. ÚS 1522/15, IV. ÚS 1950/15 IV. ÚS 626/16, IV. ÚS 468/16, II. ÚS 2134/16 a další). Shodně postupoval Ústavní soud i v projednávané věci a ústavní stížnost nezletilého, zastoupeného otcem, odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti pouze ve vztahu k prvnímu stěžovateli, přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
V projednávané věci představuje podstatu ústavní stížnosti polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem, podle něhož rozhodnutí soudů spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se soudy zabývaly možností úpravy styku nezletilého s otcem poté, co syn absolvoval psychoterapii, při rozhodování zohlednily názor znalkyně a stanovisko nezletilého. Z postoje nezletilého, kterému již bylo 15 let, je zřejmé, že se s otcem stýkat nechce, neví, proč by tomu tak mělo být, když se o něj otec do jedenácti let nezajímal, je to pro něj cizí člověk, kterého poprvé viděl až u soudu, vnímá ho jako osobu, jež jej chtěla v souvislosti s předchozím řízením o úpravu výchovy odvést z domova. S otcem se nechce vůbec setkat, tvrdí, že mu otec dělá ostudu ve škole a raději přestal chodit na kroužky, aby jej tam otec nevyhledával. Nebylo přitom prokázáno, že by byl nezletilý ve vztahu k otci úmyslně či vědomě ovlivňován matkou. Za dané situace soudy dospěly k závěru, že nezletilého nelze proti jeho vůli nutit ke kontaktům s otcem. Úprava styku s otcem tak není v zájmu nezletilého, neboť by neprospěla jeho psychickému stavu, přičemž nápravy vztahu k otci lze dosáhnout spíše nenátlakovým způsobem. Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádal i s námitkami týkajícími se znaleckého posouzení (shodnými jako v ústavní stížnosti).
Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím, přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, není z ústavního hlediska co vytknout. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud konstatuje, že nápravy situace, která vznikla tím, že nezletilý svého otce do jedenácti let neznal a poté i s ohledem na příliš aktivistický přístup otce si k němu vytvořil negativní postoj, nelze dosáhnout výrokem soudu a event. trváním na jeho vykonatelnosti. Nezletilý se nachází ve věku, kdy by bylo značně obtížné ho nutit ke styku s otcem. Stěžovatelem požadované rozhodnutí by tak pro utvoření vztahu s otcem mělo účinky spíše kontraproduktivní. Žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu není s ohledem na odlišné skutkové a právní okolnosti případný. Nelze odhlédnout od toho, že každý projednávaný případ má jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo. K použití závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky a automaticky je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Ústavní soud dodává, že v dané věci nebylo jediným kritériem pro rozhodnutí soudu přání nezletilého, nicméně - vzhledem k jeho věku, rozumové a emocionální vyspělosti a dosavadní zkušenosti - bylo jeho stanovisko významným podkladem pro rozhodování soudů.
Námitku týkající se nákladů řízení považuje Ústavní soud rovněž za neopodstatněnou. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Proto Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Nadto v projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Ústavní soud rovněž odkazuje na své usnesení sp. zn. II. ÚS 1269/15, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost, týkající se téhož stěžovatele a otázky aplikace ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu