ECLI:CZ:US:2017:4.US.983.16.1
sp. zn. IV. ÚS 983/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Hany Birošové, zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem Komenského 4, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 26 Co 473/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7 č. j. 101 Ex 7425/12-97 ze dne 5. 10. 2005.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že soudní exekutor k návrhu stěžovatelky a se souhlasem oprávněného shora označeným usnesením zastavil exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Sokolově č. j. 29 EXE 2389/2011-15 ze dne 17. 7. 2012 (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), stanovil, že náklady exekuce činí 7 865,- Kč včetně DPH (výrok III.) a povinné uložil uhradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce s tím, že náklady byly již v exekuci vymoženy a povinné zbývá k úhradě 0,- Kč (výrok IV.).
Stěžovatelka podala proti výrokům III. a IV. odvolání, ve kterém namítala, že byla v řízení o zastavení exekuce zcela úspěšná, protože rozhodčí nález nebyl způsobilým exekučním titulem a exekuce byla od začátku nepřípustná. Navrhla proto, aby odvolací soud změnil usnesení soudního exekutora tak, že náklady exekuce činí 7 865,-Kč a uložil povinnost k jejich náhradě oprávněné a stěžovatelce vrátil dosud vymožené plnění.
Soudní exekutor dne 18. 11. 2015 předložil odvolání Krajskému soudu v Praze. Poté, co zjistil, že nedopatřením postoupil odvolání stěžovatelky místně nepříslušnému soudu, dne 20. 1. 2016 předložil odvolání stěžovatelky i Krajskému soudu v Plzni, přičemž předpokládal, že Krajský soud v Praze vysloví svou místní nepříslušnost. V mezidobí však Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 12. 2016 odvolání stěžovatelky nevyhověl a rozhodnutí exekutora potvrdil. Uvedl, že oprávněnému nelze v posuzované věci přičítat zavinění za zastavení exekuce, když u něho nebylo zjištěno, že by nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a že by návrh na nařízení exekuce podal, ačkoliv měl k dispozici poznatky, z nichž mohl zastavení exekuce předvídat. Nelze mu proto uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce. Povinné pak lze přičíst, že svým přístupem a využitím procesní obrany až po uplynutí značné doby přispěla k tomu, že exekuce byla nařízena a také následně zastavena. Povinná nereagovala na návrh na vydání rozhodčího nálezu ani na samotný rozhodčí nález, nenavrhla nebo nepředložila důkazy proti uplatněnému nároku, kterými by prokazovala, že svou povinnost ze smlouvy splnila, či se bránila postupem podle §31 zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, návrhem na zrušení rozhodčího nálezu.
Dne 27. 1. 2016 Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 10 Co 30/2016 rozhodnutí soudního exekutora v napadených výrocích III. a IV. zrušil s tím, že stěžovatelka skutečně procesně zastavení exekuce nezavinila. Náklady exekuce je povinna zaplatit oprávněná, která naopak zastavení exekuce zavinila. Podle odůvodnění rozhodnutí měl soudní exekutor rozhodnout o vrácení vymožených prostředků, přičemž stěžovatelce náleží náhrada nákladů v souvislosti se zastavením exekuce. V rozhodnutí soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 402/2014.
K námitce místní nepříslušnosti, kterou stěžovatelka vznesla, poté co jí bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Praze, jí bylo zasláno sdělení, podle něhož již nelze rozhodovat o námitce místní nepříslušnosti, neboť nedostatek místní příslušností byl zhojen vydáním rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla odňata svému zákonnému soudci, neboť na základě pochybení exekutora neměla možnost jakkoliv zvrátit rozhodnutí věci místně nepříslušným soudem. V důsledku jeho pochybení a současně rozhodnutí Krajského soudu v Praze vyvstala situace, kdy dva odvolací soudy rozhodly zcela diametrálně odlišně. Stěžovatelka považuje za absurdní situaci, aby si soudní exekutor "zvolil" kterým usnesením se bude nadále v exekučním řízení řídit, přičemž opomíjí možný postup, kdy je možné k rozhodnutí Krajského soudu v Praze nepřihlížet.
Krajský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své rozhodnutí. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své sdělení soudnímu exekutorovi s tím, že odvolacím soudem byl Krajský soud v Plzni a nikoli Krajský soud v Praze. Krajský soud v Plzni proto jako soud odvolací nemohl přihlížet k předchozímu rozhodnutí Krajského soudu v Praze a postupovat tak, jak navrhoval soudní exekutor, tj. zrušit své usnesení ze dne 27. 1. 2016. Nesouhlasí s tím, že by rozhodování soudu v Praze bylo rozhodování soudem místně nepříslušným, ale jedná se o rozhodnutí funkčně nepříslušného soudu.
Soudní exekutor ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že ačkoliv ve věci sice rozhodoval místně nepříslušný soud, tato vada byla zhojena způsobem, který zákon předvídá, přičemž o odvolání rozhodoval věcně a funkčně příslušný krajský soud. Poukázal na to, že nedostatek podmínky místní nepříslušnosti lze v řízení zhojit, zatímco překážku litispendence ani překážku věci rozhodnuté již v řízení zhojit nelze. Věcně své rozhodnutí považuje za správné.
Vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, Ústavní soud proto nepovažoval ze nutné je zasílat stěžovatelce k replice.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která vykazují znaky zásahu do práv (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). I když tedy Ústavní soud i u tzv. bagatelních věcí výjimečně připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, činil tak vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na další okolnosti případu (např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13). O takový případ v projednávané věci však nejde.
Ústavní soud dodává, že každý případ posuzuje individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům věci. Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu o nezbytnosti kasačního zásahu představuje i intenzita, s jakou mělo být event. do ústavně zaručených základních práv zasaženo. S přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře týkající se nákladů řízení, bagatelnosti věcí a ke skutečnosti, že věc byla pravomocně skončena pouze v řízení uzavřeném rozhodnutím Krajského soudu v Praze, které v otázce procesního zavinění oprávněné za zastavení řízení koresponduje s obdobnými rozhodnutími Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 599/16, II. ÚS 1500/15, I. ÚS 1219/15), Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu