ECLI:CZ:US:2018:1.US.2837.17.1
sp. zn. I. ÚS 2837/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost a.s. v likvidaci, Ohradní 65, Praha 4, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Kaplická 1037/12, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 46 T 17/2006, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 5 To 43/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 9. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V roce 2016 požádala stěžovatelka o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 100.364.209 Kč, složených na v žádosti konkretizovaném bankovním účtu stěžovatelky. Tyto peněžní prostředky byly zajištěny v rámci trestní věci V. K. a B. V., odsouzených pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. z.
Městský soud v Praze rozhodl o této žádosti svým usnesením sp. zn. 46 T 17/2006 ze dne 12. 10. 2016 tak, že výrokem I. zamítl žádost Harvardského průmyslového holdingu, a.s. - v likvidaci, (dále také ,,HPH") o vydání peněžních prostředků, event. o ponechání těchto peněžních prostředků v zajištění. Výrokem II. bylo vyhověno žádosti stěžovatelky, HARVARD CAPITAL and CONSULTING investiční společnost, a.s. v likvidaci, IČ: 00676900 (dále také ,,HCC") o zrušení zajištění peněžních prostředků a výrokem III. bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků.
Ani HCC ani HPH nepodali proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze stížnost. Stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016 nicméně podalo Vrchní státní zastupitelství, přičemž k jeho stížnosti rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 5 To 86/2016 ze dne 23. 11. 2016 tak, že zrušil usnesení Městského soudu ve výrocích, kterými Městský soud v Praze vyhověl žádosti stěžovatelky a zrušil zajištění ve vztahu k peněžním prostředkům ve výši 100.364.209 Kč a uložil Městskému soudu v Praze, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Městský soud v Praze následně zrušil ústavní stížností napadeným usnesením zajištění peněžních prostředků ve výši 100.364.209 Kč a současně rozhodl, že dle §80 odst. 1 tr. ř. věta třetí se tyto peněžní prostředky berou do úschovy soudu. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze podalo jak HPH, tak HCC stížnost. O obou stížnostech bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze tak, že stížnosti byly zamítnuty.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých základních práv a svobod v tom, že obecné soudy po zrušení zajištění vzaly peněžní prostředky do úschovy soudu. Tím mělo dojít k odnětí jejího vlastnického práva k zajištěným peněžním prostředkům. Zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu upravuje trestní řád, jestliže tohoto zajištění již není třeba, má příslušný orgán činný v trestním řízení zajištění zrušit. Ustanovení §81a tr. ř. stanoví, že na postup při vrácení peněžních prostředků na účtu a při dalším nakládání s nimi se přiměřeně užijí ustanovení §80 a §81 tr. ř. Ustanovení §80 tr. ř. mimo jiné stanoví, že věc se vrátí tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata, a jestliže na věc uplatňuje právo osoba jiná, vydá se věc tomu, o jehož právu na ni není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Orgány činné v trestním řízení ponechaly peněžní prostředky v zajištění po dobu, která o několik let přesáhla dobu potřebnou pro pravomocné skončení trestního řízení a teprve po uplynutí této doby, když mezitím došlo k zahájení občanskoprávního sporu o tyto peněžní prostředky, rozhodly o vydání rozhodnutí o vzetí peněžních prostředků do úschovy soudu. Tento postup stěžovatelka nepovažuje za přiměřené užití ustanovení §80 a 81 tr. ř., neboť je v rozporu s výslovnou úpravou institutu zajištění peněžních prostředků v §79a tr. ř. Nerespektuje zvláštní povahu peněžních prostředků na účtu u banky na rozdíl od jiných věcí vydaných či odňatých dle §78 a 79 trestního řádu, přičemž není brán v potaz ani princip subsidiarity trestní represe a účelu trestního řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutí obecných soudů se váží k peněžním prostředkům na bankovním účtu, které byly zajištěny, tj. nikoliv že by byly majitelem účtu orgánu činnému v trestním řízení vydány nebo majiteli účtu odňaty. Pokud trestní soudy při svém rozhodování odkázaly na ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu, došlo k porušení základních práv stěžovatelky, neboť v případě peněžních prostředků je možná aplikace pouze přiměřená. Již z nehmotné podstaty věci - peněžních prostředků na bankovním účtu u banky, je podle stěžovatelky zřejmé, že doslovná aplikace ustanovení §80 odst. 1 trestního řádu vylučuje smysl a účel trestního řádu. Vlastnické právo k peněžním prostředkům na bankovním účtu dokládala stěžovatelka mimo jiné smluvním vztahem s Československou obchodní bankou, a.s., a auditovanou účetní závěrkou Harvardského garančního a násobkového fondu ke dni 31. 12. 2010. Forenzní audit podle stěžovatelky potvrdil, že sporné finanční prostředky mimo vší pochybnost náleží podílníkům Harvarského garančního a násobkového fondu spravovaného stěžovatelkou. Závěry v účetní závěrce byly jako správné potvrzeny výrokem auditora.
Stěžovatelka je toho názoru, že v její věci jsou dány podmínky pro zrušení zajištění pro účely trestního řízení, ale nejsou dány podmínky pro složení sporných finančních prostředků do úschovy soudu. Tím, že Vrchní soud v Praze v rámci svého rozhodování mimo účel trestního řízení změnil "majitele" peněžních prostředků, došlo podle stěžovatelky k zásahu do probíhajícího občanskoprávního sporu mezi HCC a HPH. Napadenými usneseními obecných soudů došlo podle stěžovatelky ke zvýhodnění jedné strany, potažmo státu, do jehož úschovy se peněžní prostředky dostaly.
Stěžovatelka uvádí, že její vlastnické právo k peněžním prostředkům i původ peněžních prostředků byl nepopiratelně prokázán. Tvrzení HPH o jejím vlastnickém právu považuje stěžovatelka za vyvrácené samou podstatou žaloby. HPH uplatňuje pouze nárok procesní, z hlediska hmotněprávního neprokazuje, že by peněžní prostředky pocházely od ní. Stěžovatelka míní, že trestní soudy vybočily ze své pravomoci, když rozhodly o složení peněžních prostředků do úschovy soudu, i když k tomu nejsou splněny zákonné požadavky.
Stěžovatelka považuje za zásah do svých základních práv a svobod rovněž samotnou délku trvání zajištění peněžních prostředků, která ke dni podání této ústavní stížnosti dosahuje 14 let. V souvislosti s uvedeným odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 385/05. Účel trestního řízení nelze upřednostňovat na úkor ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť takovýto postup neodpovídá principu proporcionality.
Závěrem stěžovatelka vyzvedla, že každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lonnroth proti Švédsku ze dne 23. 9. 1982 č. 7151/75, 7152/75). Musí tedy existovat rozumný a opodstatněný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 333/04, sp. zn. IV. ÚS 703/06). Zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho, k tomu se vyjádřil Ústavní soud např. ve věci sp. zn. I. ÚS 723/02, sp. zn. III. ÚS 1396/07 a sp. zn. II. ÚS 642/07. V projednávané věci přitom délka zajištění dosáhla 14 let.
Ústavní soud v minulosti konstatoval, že není možné ze strany orgánů činných v trestním řízení odůvodňovat nepřiměřenou délku zajištění peněžních prostředků specifičností a složitostí věci, zapojením více různých fyzických a právnických osob, výší předpokládané škody či tomu, že řízení se vede proti uprchlému. Složení peněžních prostředků do úschovy soudu přesahuje podle stěžovatelky přiměřenou aplikaci §80 a 81 trestního řádu a představuje tak nepřípustný zásah do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 4, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Předně je třeba uvést, že složením věci do soudní úschovy nedochází k převodu vlastnického práva. Smysl a účel soudní úschovy je třeba v projednávaném případě hledat především v tom, že k okamžiku ukončení zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení, nebylo postaveno na jisto, kdo je jejich vlastníkem. Za této situace nelze považovat postup soudů za překvapivý či protizákonný, natož pak za protiústavní. Jak z tvrzení stěžovatelky, tak i z napadených usnesení obecných soudů vyplývá, že v době jejich rozhodování bylo vedeno sporné řízení mezi stěžovatelkou a HPH. Předmětem sporu byly přitom právě peněžní prostředky zajištěné pro účely trestního řízení. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti sice snažila předestřít důkazy o svém vlastnictví, nicméně jejich posouzení náleží především obecným soudům a nikoli Ústavnímu soudu.
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatelku na jejích základních právech. Argumentace stěžovatelky je jen pokračující polemikou se závěry obecných soudů. Ty lze podle náhledu Ústavního soudu považovat za logické a dostatečně odůvodněné. Jak z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, tak i Vrchního soudu v Praze se podává, že tyto se vztahu zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení a následnému uložení peněz do soudní úschovy dostatečně věnovaly. Jejich závěry se nijak nevymykají ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 203/2005 a v podrobnostech lze na ně odkázat.
Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení v délce 14 let je neproporcionální. Nicméně, v projednávané věci není podstatou pokračování v zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení, ale v jejich uložení do soudní úschovy. Jinými slovy řečeno, stěžovatelka sice stále nemůže disponovat se zajištěnými penězi, ovšem změnil se důvod jejich zablokování. Zatímco v předchozím období byly peněžní prostředky zajištěny pro účely trestního řízení, nyní je to z důvodu vedení občanskoprávního sporu. Z toho důvodu nelze na nynější omezení přístupu stěžovatelky ke sporné finanční částce nahlížet jako na pokračování shora zmíněného zajištění, pro účely trestního řízení.
Závěrem není od věci poznamenat, že i kdyby Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil, sporné peněžní prostředky by se ocitly opět ve stavu zajištění pro účely trestního řízení. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatelky, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu