ECLI:CZ:US:2018:1.US.3053.17.1
sp. zn. I. ÚS 3053/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky MARKÍZA - SLOVAKIA, spol. s r. o., se sídlem Bratislavská 1a, Bratislavská - Záhorská Bystrica, Slovenská republika, zastoupené Dr. Radanem Kubrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2017 č. j. 7 Co 36/2016-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podanou dne 29. 9. 2017 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka působí na území Slovenské republiky. Předmětem jejího podnikání je vysílání programů Markíza a Doma. Stěžovatelka se žalobou ze dne 7. 6. 2016 domáhala ochrany proti neoprávněným zásahům žalované do výkonu jejích autorských práv a v rámci této žaloby podala i návrh na nařízení předběžného opatření. Žalovaná se měla podle jejích tvrzení dopustit protiprávního jednání tím, že přenášela vysílání programů Markíza a Doma bez souhlasu stěžovatelky a nabízela za úplatu služby kabelového přenosu zmíněných programů, přičemž se stěžovatelkou nemá uzavřenou žádnou smlouvu, která by ji opravňovala k přenosu jejího vysílání na území České republiky, a za přebírání těchto programů neposkytuje stěžovatelce žádnou odměnu.
3. Krajský soud v Brně vyhověl návrhu na nařízení předběžného opatření usnesením ze dne 8. 6. 2016 č. j. 23 C43/2016-22, ve kterém uložil žalované, aby se zdržela kabelového přenosu vysílání programů Markíza a Doma, aby se zdržela jednání, které vede ke zpřístupňování její kabelové sítě třetím osobám za účelem přenosu kabelového vysílání programů Markíza a Doma a aby se zdržela inzerce a reklamy na jejích webových stránkách, které propagují kabelový přenos vysílání těchto programů.
4. Vrchní soud v Olomouci změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení předběžného opatření usnesením ze dne 15. 12. 2016 č. j. 7 C 36/2016-58 zamítl. Vycházel z toho, že s ohledem na zánik registrace žalované k provozování převzatého vysílání prostřednictvím kabelových systémů ve smyslu §30 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen "zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání"), v době podání návrhu na nařízení předběžného opatření nebyla již žalovaná provozovatelem. Při absenci registrace není tedy věcně (pasivně) legitimován.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřovala v pochybení odvolacího soudu spočívajícím zejména v tom, že nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalované.
6. Ústavní soud nálezem ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17 rozhodl o zrušení usnesení vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož shledal, že došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že stanoví-li právní předpis explicitně lhůtu k vydání předběžného opatření pouze nalézacímu soudu, nelze jej interpretovat tak, že odvolací soud není ve svém rozhodování nijak časově omezen. Pokud o odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření rozhodl až za čtyři měsíce, a to zejména za situace, kdy jeho rozhodnutí změnil, nedodržel ústavní požadavky na rozhodovací činnost co do posouzení takové věci. Dále Ústavní soud uvedl, že při posuzování práv a povinností provozovatele převzatého rozhlasového televizního vysílání je třeba vycházet z jeho skutečného jednání a vystupování v právních vztazích a nelze rozhodovat pouze podle toho, zda je subjekt formálně držitelem registrace.
7. Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodl ve věci usnesením ze dne 30. 6. 2017 č. j. 7 C 36/2016-113 tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neosvědčila existenci podmínek pro nařízení předběžného opatření, neboť listiny, které předložila, nelze kvalifikovat jako důkazy tuto skutečnost osvědčující. Měl totiž za to, že nelze mít za dostatečně prokázané splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření z pouhého jediného notářského zápisu, jímž je osvědčeno, že se notář dostavil do bytu ženy, která potvrdila, že jí digitální televizní signál poskytuje výhradně žalovaná a následně zapnula televizní přijímač a na obrazovce se zobrazily programy Markíza a Doma.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů spatřuje v tom, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval předchozí nález Ústavního soudu vydaný v této věci, v rozporu s ním nerozhodl bezodkladně, nýbrž téměř po dvou měsících, nerespektoval pravidla volného hodnocení důkazů, nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí a vycházel ze skutečností, které se objevily v době po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně. V těchto vadách spatřuje stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
11. Ústavní soud se již několikrát vyjádřil, že se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť zkoumání vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice jakési další odvolací instance věcně nepřezkoumává [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 375/2000 (N 87/27 SbNU 33) nebo usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1377/17- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Vyhovění první ústavní stížnosti stěžovatelky v této věci bylo opodstatněno zvlášť závažnými okolnostmi, které však již nepřetrvávají. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Vrchní soud v Olomouci nerespektoval závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17. Ústavní soud však naopak shledal, že odvolací soud dostál svým povinnostem vyplývajícím z kasačního nálezu. Jednak zohlednil závěry týkající se posuzování práv a povinností provozovatele rozhlasového a televizního vysílání a zároveň vyhověl povinnosti včasného projednání věci, která se na něj přiměřeně vztahuje. Časovou prodlevu mezi předložením věci soudu a vyhotovením rozhodnutí v délce asi tři týdny nelze v tomto případě považovat za natolik excesivní, aby došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a aby byl nutný zásah ze strany Ústavního soudu. V kasačním nálezu takový exces Ústavní soud shledal, neboť prodleva odvolacího soudu činila přes čtyři měsíce.
13. Z ustanovení §74 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vyplývá, že soud může nařídit předběžné opatření, pokud existuje naléhavá potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že úprava postupu při vydání předběžného opatření vyžaduje osvědčení samotného nároku navrhovatele a dále musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují naléhavou potřebu zatímní úpravy. Již z povahy řízení o návrhu na vydání předběžného opatření vyplývá, že civilní soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vyjdou pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu - zajišťuje se jím pouze, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam (srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 395/10 nebo ze dne 10. 11. 2015 sp. zn. II. ÚS 1548/15).
14. Ústavní soud není povolán přezkoumávat v rámci řízení o ústavní stížnosti splnění podmínek pro vydání předběžného opatření. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud řádně odůvodnil, jaké důvody ho vedly k zamítavému rozhodnutí a že se v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. dostatečně zabýval otázkou, zda je zatímní úprava poměrů účastníků řízení nezbytná, a učinil tak v přiměřené době. Ústavní soud tedy neshledal žádná závažná pochybení odvolacího soudu, která by představovala porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud nad to upozorňuje na názor vyjádřený ve svém přechozím kasačním nálezu sp. zn. IV. ÚS 736/17 a v něm citovaném nálezu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 16/09, zdůrazňujícím, že změna prvostupňového rozhodnutí o (ne)nařízení předběžného opatření odvolacím soudem je možná jen v případě, kdy bude zachována rovnost stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a shledává, že v tomto druhém řízení již i toto právo bylo respektováno vzhledem k argumentaci provedené oběma stranami v předchozím řízení před Ústavním soudem.
15. Ústavní soud nadto připomíná, že účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nikterak nepředurčuje, zda bude ochrana právům účastníka řízení konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta [(srov. např. usnesení ze dne 29. 3. 2000 sp. zn. IV. ÚS 488/99, ze dne 8. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 115/2000 nebo nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27)].
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatelky nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu