ECLI:CZ:US:2015:2.US.1548.15.1
sp. zn. II. ÚS 1548/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: E. F. V. B., zastoupeného JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., advokátkou se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2015 č. j. 24 Co 206/2015-365 a proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 4. 2015 č. j. 0 Nc 304/2012-319, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 5. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 2, čl. 17 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 9. 4. 2015 č. j. 0 Nc 304/2012-319 zamítl návrh otce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na vydání předběžného opatření, jímž se otec domáhal, aby mu soud dal souhlas vycestovat s nezletilou dcerou A. T. K. do Velké Británie v době od 27. 5. 2015 do 3. 6. 2015 a uložil matce vydat otci do 15. 5. 2015 platný cestovní pas nezletilé. Proti usnesení soudu prvního stupně podal otec odvolání.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 5. 2015 č. j. 24 Co 206/2015-365 bylo usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 4. 2015 č. j. 0 Nc 304/2012-319 potvrzeno.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že závěr okresního soudu, který sdílí i soud odvolací o tom, že není v zájmu čtyřleté dcery být na svatbě se svým otcem a jeho rodinou, je v rozporu nejen s právem, ale i morálkou a hodnotami, na kterých je naše společnost postavena. Účast dětí na svatbách je zcela přirozená a žádoucí i v České republice. Dcera má se stěžovatelem hluboký citový vztah. Je v jejím nejlepším zájmu, aby měla možnost s ním trávit více času a stýkat se s jeho rodinou, jeho kulturou, ze které rovněž dcera vychází. Dcera spolu se svou sestřenicí a bratrancem budou družičky. Dcera bude moci prohloubit vztah s otcem a jeho rodinou, seznámit se se zvyky své kultury, kterou z poloviny v sobě také má.
Stěžovatel je toho názoru, že každý člověk (tedy i dítě) má právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Součástí práva na rodinný život je přitom nejen právo stýkat se s nejbližšími příbuznými (s rodiči, prarodiči), ale také právo na vytváření a rozvíjení vztahů se širší rodinou, potažmo dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 315/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Na druhé straně pro otce je také právem na rodinný život mít se svou jedinou dcerou společné zážitky a trávit s ní volné chvíle a povinností o ni pečovat stejně jako druhý rodič ve smyslu čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13). Nadto stěžovatel uvádí, že řízení je u Okresního soudu v Semilech vedeno od 13. 11. 2012, aniž by bylo nařízeno ústní jednání, na žádost ze dne 12. 7. 2014 o úpravu styku v letních prázdninách podané stěžovatelem soud nereagoval, nevydal žádné rozhodnutí. Stěžovatel dohodu mezi matkou o styku uzavřenou před orgánem sociálně-právní ochrany dětí dne 1. 2. 2013 (z důvodu bránění ve styku matkou) dodržuje, matka však neumožňuje otci styk nad rámec těchto dnů.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž obecné soudy dospěly při posuzování jeho návrhu na vydání předběžného opatření.
Z ust. §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), vyplývá, že podmínkou pro vydání předběžného opatření dle ust. §74 a násl. o. s. ř. je, aby jeho navrhovatel alespoň v rovině skutkových tvrzení osvědčil existenci hmotně právního nároku, který lze uplatnit v řízení ve věci samé a k němuž se povinnosti navrhované k uložení v předběžném opatření váží. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ust. §75c odst. 2 o. s. ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů) nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal. Ve smyslu ustálené judikatury je vyžadováno, aby žalobce (navrhovatel) osvědčil základní skutečnosti, tj. existenci důvodů pro nařízení předběžného opatření, ale i přiměřenost uplatněného nároku.
Ústavní soud již dlouhodoběji zdůrazňuje, že samotná úprava postupu při vydání předběžného opatření vyžaduje osvědčení samotného nároku navrhovatele a dále musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují naléhavou potřebu zatímní úpravy. Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že civilní soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vyjdou pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu - zajišťuje se jím pouze, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam (ostatně k otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již v nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171).
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jakožto opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04, nález sp. zn. II. ÚS 221/98] rovněž najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod).
I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13).
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, zatímco Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (čl. 90 Ústavy) [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a sp. zn. I. ÚS 375/2000 (N 87/27 SbNU 33)]. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. Podstatou jeho přezkumu tedy může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že její podstatu tvoří stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů o neexistenci podmínek zakotvených v občanském soudním řádu pro vydání předběžného opatření. Je tedy zřejmé, že jde o interpretaci tzv. podústavního práva obecnými soudy, do níž přísluší Ústavnímu soudu ingerovat pouze v těch případech, kdy výkladem nebo aplikací tohoto práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud takový kvalifikovaný zásah do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), popř. by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na obranu vůči uplatněnému nároku, event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala.
Stěžovatel odůvodnil návrh tím, že v uvedené době se bude vdávat jeho sestra a že jeho nezletilá dcera bude mít možnost poznat všechny členy otcovy rodiny a prohloubit vztahy s těmi, které již zná. Přitom matka na jeho žádost o souhlas nereagovala. Otec se s dcerou pravidelně o víkendech stýká, dcera u něj v místě bydliště přespává. Okresní soud odkázal na ust. §74 ve spojení s §102 o. s. ř. a dospěl k závěru, že vydání předběžného opatření je zcela výjimečným rozhodnutím, které musí soud vydat do sedmi dnů od podání návrhu (§75c odst. 2 o. s. ř.), proto nemůže provádět o skutečnostech, uvedených v návrhu, dokazování. Ten, kdo se jeho vydání domáhá, musí soudu již k návrhu důkazně doložit, prokázat, že předběžná úprava poměrů je nutná, a to, že důvody v návrhu uvedené jsou pravdivé. V posuzovaném případě otec soudu žádné důkazy nenabídl. Okresní soud navíc shledal, že žádaná předběžná úprava poměrů, tedy udělení souhlasu k vycestování nezletilé s otcem do Velké Británie, není nejen nezbytná, ale neodpovídá ani zájmům čtyřletého dítěte, pro které nemůže být žádným přínosem. Nezletilá by byla v neznámém prostředí, částečně s lidmi, které nezná, a zatížit by ji mohla i letecká doprava. Proto návrhu otce nevyhověl a zamítl jej.
Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu v tom, že není v zájmu čtyřleté nezletilé osmidenní pobyt ve zcela neznámém prostředí a navíc na svatbě otcovy sestry, tedy při takové společenské příležitosti, která bude zcela přirozeně vyžadovat, aby otec svou pozornost věnoval i dalším osobám, svatebním hostům, svým příbuzným a jejich dětem a navíc po dlouhou dobu osmi dnů. Krajský soud uvedl, že si je vědom toho, že otec pochází z jiné kulturní oblasti, kde jsou časově náročné svatby patrně běžným zvykem. Přesto však, veden povinností hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte, sdílí odvolací soud názor okresního soudu v tom, že otcem navržená předběžná úprava poměrů, spočívající v osmidenní přítomnosti dítěte útlého věku na svatbě v cizím prostředí, v zájmu nezletilé není. S ostatní argumentací, kterou otec použil v písemně podaném odvolání, se sice v obecné rovině ztotožnil, na projednávanou věc se však se podle tohoto soudu neuplatní. Krajský soud veden rovněž svou rozhodovací praxí vyjádřil své přesvědčení o tom, že otcem navržené předběžné opatření není vzhledem k věku nezletilé v jejím zájmu. Na věci nic nemění, a je i chvályhodné, že se otec s dcerou na základě zatímní dohody s matkou pravidelně stýká každý týden, byť vždy ob jeden týden v pátek odpoledne a další týden od pátku do neděle. Odvolací soud připomenul, že úprava poměrů nezletilé dosud nebyla soudem provedena, probíhá o ní řízení, jehož ukončení lze již očekávat. S ohledem na uvedené krajský soud napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. Uvedeným závěrům krajského soudu (a rovněž ani okresního soudu) nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Výše uvedené závěry obecných soudů nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13, na který stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, a ve kterém Ústavní soud vyslovil, že na péči o děti mají zásadně stejné právo oba rodiče, a to stejnou měrou; zásah do tohoto práva musí být odůvodněn ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, kterým zpravidla bude ochrana nejlepšího zájmu dítěte; nejlepší zájem dítěte je hlavním kritériem rovněž při posuzování zásadní změny poměrů, která by odůvodnila změnu rozhodnutí o péči o děti. Nepřípadný je pak odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 315/01 týkající se žaloby na ochranu osobnosti a náhrady nemajetkové újmy v penězích.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Semilech. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by se namítané průtahy v řízení nějakým způsobem projevily v napadeném rozhodnutí, posoudil Ústavní soud tuto námitku jako neopodstatněnou. Pokud měl stěžovatel za to, že v soudním řízení dochází k průtahům, měl možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by tento procesní prostředek využil.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Obecné soudy v předmětné věci při svém rozhodování vzaly v úvahu především zájem nezletilé a svým rozhodnutím nikterak nezasáhly do práva stěžovatele na respektování rodinného života. Pokud jde o stejné právo (na respektování rodinného života) nezletilé dcery, Ústavní soud poukazuje na to, že nositelem tohoto práva je samo dítě, a jen ono by mohlo mít odpovídající aktivní legitimaci k uplatnění této námitky [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2019/07 nebo nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 125/98 (N 105/12 SbNU 87), resp. usnesení sp. zn. II. ÚS 203/02, sp. zn. III. ÚS 2150/07, sp. zn. III. ÚS 2621/10].
Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud nad rámec připomíná, že předběžné opatření by se nemělo s ohledem na jeho dopady stávat běžným nástrojem k řešení neshod mezi rodiči.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu