ECLI:CZ:US:2018:1.US.579.18.1
sp. zn. I. ÚS 579/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Danielem Milićem, advokátem, se sídlem Horní 10, Havlíčkův Brod, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 31 C 399/2014-11, Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2015 č. j. 55 Co 509/2014-16, Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. května 2015 č. j. 31 C 399/2014-23, Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2015 č. j. 55 Co 218/2015-29, Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. července 2016 č. j. 31 C 399/2014-76, Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. června 2016 č. j. 31 C 399/2014-62, Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2016 č. j. 55 Co 303/2016-81, Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. ledna 2017 č. j. 31 C 399/2014-93, Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2017 č. j. 55 Co 82/2017-98, Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. května 2017 č. j. 31 C 399/2014-108, Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. června 2017 č. j. 31 C 399/2014-113, Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2017 č. j. 55 Co 269/2017-118 a Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 4890/2017-121, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. února 2018, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), který byl Ústavním soudem vyžádán i z toho z důvodu, že k ústavní stížnosti nebyly přiloženy přílohy stěžovatelem uvedené, vyplývá, že stěžovatel se žalobou, doručenou obvodnímu soudu dne 30. července 2014, domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nedoručením rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. května 2011 č. j. 9 EC 295/2010, a to ve výši 50 000 000 Kč.
3. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci napadenými rozhodnutími a namítal, že přes jeho opakované žádosti mu nebylo povoleno osvobození od soudních poplatků a zároveň mu nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, aby jej v rámci řízení na základě podané žaloby zastupoval.
5. Stěžovatel má za to, že je na místě všechna rozhodnutí zrušit a začít ve věci od znovu, a to při ustanovení právního zástupce z řad advokátů, aby stěžovatele v řízení zastupoval.
6. Podle názoru stěžovatele usnesením obvodního soudu ze dne 21. června 2016 č. j. 31 C 399/2014-62 došlo i k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a to tím, že usnesení bylo vydáno asistentkou soudce. Přitom se nejednalo o běžné procesní rozhodnutí, nýbrž o meritorní rozhodnutí, jímž se řízení končilo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že se z části jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný.
9. V případě napadených usnesení obvodního soudu ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 31 C 399/2014-11 a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. ledna 2015 č. j. 55 Co 509/2014-16 se jedná o návrh nepřípustný, neboť stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání nepodal. Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, je dovolání, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. V této části je proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
10. Ve vztahu k usnesení obvodního soudu ze dne 5. května 2015 č. j. 31 C 399/2014-23 a usnesení městského soudu ze dne 17. června 2015 č. j. 55 Co 218/2015-29, se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání. Proti usnesení městského soudu ze dne 17. června 2015 č. j. 55 Co 218/2015-29 podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. února 2016 č. j. 30 Cdo 4621/2015-52 dovolací řízení zastavil za situace, kdy dospěl k závěru, že stěžovateli není důvod ustanovit advokáta pro řízení o dovolání a kdy stěžovatel neodstranil nedostatek povinného zastoupení. Usnesení dovolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 10. března 2016. Ústavní stížnost lze podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Proto je zcela evidentní, že ústavní stížnost v řádné lhůtě podána nebyla. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel proti usnesení obvodního soudu ze dne 5. května 2015 č. j. 31 C 399/2014-23 a usnesení městského soudu ze dne 17. června 2015 č. j. 55 Co 218/2015-29, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2016 č. j. 30 Cdo 4621/2015-52 podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 30. května 2016 sp. zn. I. ÚS 1398/16 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
11. Usnesením obvodního soudu ze dne 13. července 2016 č. j. 31 C 399/2014-76 bylo zastaveno řízení o žádosti stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. K odvolání podanému stěžovatelem městský soud usnesením ze dne 12. září 2016 č. j. 55 Co 303/2016-81 napadené rozhodnutí obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V případě usnesení obvodního soudu stěžovatel napadl rozhodnutí, které bylo odvolacím soudem zrušeno a v případě rozhodnutí odvolacího soudu se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, nýbrž o zrušovací rozhodnutí. Jak již Ústavní soud uvedl, je pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12, ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13 a další]. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). I v této části je proto ústavní stížnost nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
12. Dalším napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 21. června 2016 č. j. 31 C 399/2014-62, soud prvního stupně podanou žalobu ze dne 29. července 2014 včetně jejího doplnění ze dne 15. dubna 2016 odmítl z důvodu, že trpí takovými nedostatky, pro které není možné pokračovat v řízení a skutkový základ nároku není určitým a srozumitelným způsobem vylíčen. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Městský soud jako soud odvolací usnesením ze dne 28. listopadu 2016 č. j. 55 Co 402/2016-84, které ústavní stížností není napadeno, rozhodl tak, že se žaloba neodmítá, neboť vady žaloba nemá a v řízení lze pokračovat. Proto odvolací soud napadené usnesení změnil. Ve vztahu k usnesení obvodního soudu ze dne 21. června 2016 č. j. 31 C 399/2014-62 lze konstatovat, že i v této části se jedná o návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť napadené rozhodnutí bylo odvolacím soudem změněno. Pokud pak stěžovatel namítal, že tímto napadeným usnesením došlo i k porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a to tím, že usnesení bylo vydáno asistentkou soudce, je třeba jen pro informaci stěžovateli uvést, že na základě odvolání podaného stěžovatelem bylo předmětné usnesení odvolacím soudem změněno tak, že se žaloba neodmítá a navíc uvedenou námitku v podaném odvolání ani nenamítal (č. l. 68 soudního spisu).
13. Pokud stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení obvodního soudu ze dne 10. května 2017 č. j. 31 C 399/2014-108, kterým jej soud vyzval, aby pro podání dovolání, které směřovalo proti usnesení městského soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 55 Co 82/2017-98, si zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, Ústavní soud konstatuje, že nejde o meritorní rozhodnutí, ale o rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. Ve své podstatě jde o pouhou výzvu, aby si stěžovatel pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Ta sama o sobě nemůže zasáhnout žádná, natož ústavou garantovaná práva stěžovatele. Obvodní soud stěžovatele upozornil, že v případě nesplnění pokynu obsaženého ve výzvě Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Teprve toto rozhodnutí Nejvyššího soudu by případně mohlo zasáhnout právní sféru stěžovatele. Z uvedeného důvodu je i v této části ústavní stížnost nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
14. Usnesením obvodního soudu ze dne 27. ledna 2017 č. j. 31 C 399/2014-93 byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 22. listopadu 2016 na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolání směřující proti usnesení městského soudu ze dne 22. září 2016 č. j. 55 Co 303/2016-81. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které městský soud usnesením ze dne 29. března 2017 č. j. 55 Co 82/2017-98 potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 4890/2017-121 dovolací řízení zastavil, když dospěl k závěru, že nelze ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání, a kdy stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil nedostatek povinného zastoupení. Jestliže stěžovatel podle pokynu soudu nepostupoval, sám způsobil, že dovolací řízení muselo být zastaveno. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolací řízení ústavně konformním způsobem z výše uvedených důvodů zastavil, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 27. ledna 2017 č. j. 31 C 399/2014-93 a městského soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 55 Co 82/2017-98, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud rozhodl z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li řízení o stěžovatelově dovolání - řádně - zastaveno proto, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jakoby vůbec podáno nebylo (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením obvodního a městského soudu - považovat za přípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
15. Usnesením ze dne 19. června 2017 č. j. 31 C 399/2014-113 obvodní soud rozhodl, že dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu ze dne 12. září 2016 č. j. 55 Co 303/2016-81 se odmítá, neboť stěžovatel podal dovolání opožděně. K odvolání podanému stěžovatelem městský soud usnesením ze dne 21. srpna 2017 č. j. 55 Co 269/2017-118 napadené usnesení, které bylo stěžovateli doručeno dne 3. října 2017, potvrdil. Stěžovatel byl poučen, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Pokud pak byla ústavní stížnost stěžovatele doručena Ústavnímu soudu dne 12. února 2018, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty, k podání ústavní stížnosti určené [srov. §43 odst. 1 písm. b) a §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
16. Přípustnost ústavní stížnosti je tak dána v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 4890/2017-121. V této části byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
19. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
20. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými Nejvyšším soudem, vedenou v rovině práva podústavního.
21. Usnesením obvodního soudu ze dne 27. ledna 2017 č. j. 31 C 399/2014-93 byl zamítnut návrh stěžovatele ze dne 22. listopadu 2016 na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolání směřující proti usnesení městského soudu ze dne 22. září 2016 č. j. 55 Co 303/2016-81. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které městský soud usnesením ze dne 29. března 2017 č. j. 55 Co 82/2017-98 potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 30 Cdo 4890/2017-121 dovolací řízení zastavil, když dospěl k závěru, že nelze ustanovit stěžovateli advokáta pro řízení o dovolání, a kdy stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil nedostatek povinného zastoupení. Jestliže stěžovatel podle pokynu soudu nepostupoval, sám způsobil, že dovolací řízení muselo být zastaveno.
22. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu řízení o dovolání zastavil. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], dílem jako podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu