ECLI:CZ:US:2018:2.US.122.18.1
sp. zn. II. ÚS 122/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Radka Burdy, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Národní 43, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017 č. j. 28 Cdo 4666/2017-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel napadl dovoláním usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), spatřoval v odchýlení se krajského soudu od ustálené praxe Nejvyššího soudu při řešení těchto právních otázek: "1) zda je odvolací soud při vydání rozhodnutí, kterým mění rozhodnutí soudu I. stupně vázán §154 odst. 1 o. s. ř., tedy stavem k okamžiku vydání prvostupňového rozhodnutí nebo zda může v rámci odvolacího řízení přihlédnout k tvrzením, které byly soudu prvého stupně účastníkem sděleny až v mezidobí po vyhlášení prvostupňového rozhodnutí do okamžiku jeho písemného vyhotovení a rozeslání a zda může na podkladě takových tvrzení, které ale nejsou tvrzeními o nových skutečnostech dle §205a o. s. ř., napadené rozhodnutí soudu prvého stupně jako nesprávné změnit, nebo zda k takovým tvrzením není oprávněn přihlížet, jelikož je při posuzování rozhodnutí soudu I. stupně vázán zásadou dle §154 odst. 1 o. s. ř.", a 2) "zda je soud oprávněn v případě, kdy žalobce bere zpět návrh ve věci samé bez uvedení důvodů, tento důvod za žalobce dovozovat a podle takto dovozeného důvodu posuzovat úspěch či neúspěch ve věci ve smyslu §142 o. s. ř.".
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Dovolatel musí obecně v dovolání vždy vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí z obsahu dovolání plynout, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání stěžovatel podle Nejvyššího soudu nedostál. Řádně nevymezil, od které ustálené rozhodovací praxe se měl krajský soud odchýlit. Pokud odkázal ve vztahu k první shora předestřené otázce v poznámce pod čarou na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3597/2011 ze dne 14. 12. 2011, nelze takový odkaz považovat za náležité vymezení ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dané rozhodnutí se této otázky nijak netýká. Za řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze považovat jakýkoliv odkaz na judikaturu, který se v podání dovolatele objeví. Úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval, jeho náležitosti domýšlel a složitě bádal nad tím, které podmínky přípustnosti považoval stěžovatel za splněné. Dovolatel může vady dovolání, jakou je i nevymezení jeho přípustnosti, odstranit jen do uplynutí lhůty k dovolání. Marným uplynutím této propadné (prekluzivní) lhůty se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Proto musel Nejvyšší soud dovolání odmítnout.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v podaném dovolání vymezil rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Učinil to těmito slovy: "Pokud vezme žalobce ve sporném řízení žalobu zpět, soud rozhoduje o nákladech řízení podle toho z jakého důvodu má být řízení zastaveno, pokud žalobce takový důvod neuvede, nemůže soud při respektování dispoziční zásady tuto absenci tvrzení za žalobce sám suplovat resp. doplňovat tvrzeními žalobce učiněnými po vyhlášení takového rozhodnutí, jelikož by tím došlo k porušení rovného postavení stran resp. právní jistoty a prolomení zásady dle §154 odst. 1 o. s. ř. resp. 205a o. s. ř." Z toho stěžovatel dovozuje, že v podaném dovolání jasně formuloval právní otázky, při jejichž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dále, že rozhodovací praxe tak, jak je vymezena v podaném dovolání plně koresponduje s tím, jak Nejvyšší soud ve své praxi rozhoduje.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z pohledu práva na spravedlivý proces, jak stěžovatel namítal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, nebo by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekával přehodnocení závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání. Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem. Je proto věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (nejčastěji advokátem), není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel.
7. Z právní úpravy dovolání vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost. Prověření přípustnosti je přitom prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Uvedení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí každého dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3801/15 ze dne 15. 3. 2016). Na to Ústavní soud navázal ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), ve kterém zdůraznil, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. To je případ i právě projednávané věci.
8. Stěžovatel v dovolání namítal, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení vymezených otázek hmotného nebo procesního práva (§237 o. s. ř.). To předpokládá vymezení, jaká aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je. Jak plyne z napadeného usnesení i z ústavní stížnosti stěžovatele a jeho pohledu na to, jak rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vymezil, ve skutečnosti tento zákonný požadavek nesplnil. Dovolatel se zásadně musí vymezit vůči judikatuře Nejvyššího soudu (viz odlišné stanovisko soudce zpravodaje právě posuzované věci ke stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel však sám uvádí, že s judikaturou Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu ve smyslu výroku III. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) výslovně nepracoval. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k porušení práva na spravedlivý proces.
9. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení o. s. ř. stanovuje zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem. Jde o logický důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků ve stanovené lhůtě (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 2887/15 ze dne 11. 12. 2015 aj.).
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu