ECLI:CZ:US:2018:2.US.1412.18.1
sp. zn. II. ÚS 1412/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Michalem Majchrákem, advokátem se sídlem U Sirkárny 467/2a, České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. října 2016 č. j. 17 T 2/2016-8033, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2017 sp. zn. 5 To 6/2017 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1504/2017-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod (dále "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále "soud prvního stupně") ze dne 12. 10. 2016 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustil spolu s druhým obviněným, kdy společně v době od 16. 2. 2011 do 24. 1. 2012 jako jediní jednatelé obchodní společnosti X (dále "společnost") v úmyslu obohatit tuto společnost telefonicky, osobně, písemně, či prostřednictvím svých zaměstnanců objednávali a následně odebírali zboží a služby, které se zavazovali v pevně stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byli vědomi dlouhodobě velmi špatné ekonomické situace společnosti a nejdéle od 1. 7. 2010 již věděli, že finanční situace společnosti je na hranici možnosti dalšího pokračování v podnikatelské činnosti, a že nebudou schopni ve lhůtě splatnosti ani později dostát sjednaným závazkům, přičemž dodavatelům zboží a služeb tuto skutečnost zatajili. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl dále stěžovatel spolu s druhým obviněným zproštěn obžaloby vzhledem k některým dílčím útokům, neboť tyto nebyly soudem prvního stupně shledány trestným činem.
3. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav z výpovědí svědků, ekonomického znaleckého posudku Ing. Vladimíra Bečky a také ekonomického znaleckého posudku znalce Otto Šmídy navrženého obhajobou a dále z listinných důkazů. Soud prvního stupně zamítnul některé návrhy na dokazování, a to některé svědecké výpovědi pracovníků dodavatelských firem navržené obžalobou, neboť tyto konkrétně označené výpovědi soud prvního stupně shledal nadbytečnými, jelikož většina z těchto svědků nepřišla do kontaktu s obžalovanými, ale zpravidla jen se zaměstnanci společnosti a informace, které by byly z jejich výpovědí zjistitelné, soud prvního stupně získal z dokumentů, vztahujících se k obchodní spolupráci dotčených firem. Soud prvního stupně své závěry opřel zejména o výpovědi zaměstnanců společnosti a znalecký posudek Ing. Vladimíra Bečky, který pokládal za přesvědčivý, ucelený a věcně správný. Dále vycházel také ze sdělení smluvních partnerů společnosti, dokladů a zpráv poskytnutých poškozenými a dalších důkazů uvedených v rozsudku. Obhajobou předložený znalecký posudek znalce Otto Šmídy zhodnotil soud prvního stupně tak, že nerozporuje závěry znalce Ing. Vladimíra Bečky co do informací zjištěných z účetnictví, avšak polemizuje s ním stran otázky úpadku společnosti. K tomuto pak uvedl, že tento znalecký posudek nelze ve věci stěžovatele užít, neboť zdůrazňuje parametr předlužení společnosti, který však pro kauzu není zdaleka rozhodný, jelikož úpadek a od něho se odvíjející podvodné jednání se v projednávané věci pojí k parametru insolvence, tedy momentu, v němž má dlužník po dobu delší 3 měsíců více splatných a neuhrazených závazků vůči více věřitelům, přičemž tento moment nastal k 31. 12. 2009. Znalecký posudek Otto Šmídy se zabývá především finančními prostředky přijatými od Fondu 5P, ta však dle soudu prvního stupně byla užita na něco jiného, než na úhradu splatných a nezaplacených závazků. Soud prvního stupně k tomuto také poznamenal, že rozhodnutí o tom, jak s nimi bude naloženo, leželo právě na stěžovateli a druhém obžalovaném.
4. Vrchní soud v Praze (dále "odvolací soud") dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ve věci všechny potřebné důkazy v souladu s trestním řádem a na jejich základě učinil skutková zjištění, která mu byla dostatečným podkladem pro závěr o vině stěžovatele. Dále konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně nevykazuje podstatné vady, které by měly vliv na správnost rozhodnutí ve věci, a stěžovatel nebyl zkrácen na svých právech obhajoby. K hodnocení důkazů soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že v napadeném rozsudku je podrobně citován obsah provedených důkazů a také velmi pečlivé a srozumitelné vysvětlení, které skutečnosti vzal soud prvního stupně na základě těchto důkazů za prokázané a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Ohledně důkazu znaleckým posudkem Ing. Vladimíra Bečky odvolací soud uvedl, že soudu prvního stupně nelze vytknout, že svá skutková zjištěná učinil na základě tohoto posudku, neboť jej pokládal za přesvědčivý, ucelený a věcně správný. Odvolací soud uzavřel, že úvahy soudu prvního stupně vycházejí z úplného a nezkresleného obsahu všech provedených důkazů a odpovídají zásadám obecné logiky a ve věci stěžovatele neshledal naplnění podmínek pro doplnění dokazování podle §259 odst. 3 písm. a) a b) trestního řádu. Odvolací soud shrnul, že se soud prvního stupně velmi pečlivě zabýval všemi detaily obhajoby stěžovatele a vypořádal se s nimi způsobem, který nebudí žádnou pochybnost o jím učiněných závěrech, přičemž rozsah provedeného dokazování odpovídá procesním předpisům. Soudu prvního stupně tak nelze vytknout ani to, že zamítl další návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné, přičemž z odůvodnění rozsudku pečlivě a podrobně vysvětlil i důvody, které ho k tomuto procesnímu postupu vedly. Odvolací soud zamítl návrh stěžovatele na provedení výslechu zpracovatele znaleckého posudku společnosti Znalex, neboť skutečnosti na které je zaměřen, nemohou nijak zvrátit závěr učiněný soudem prvního stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. V právním posouzení věci soudem prvního stupně také odvolací soud neshledal pochybení.
5. Nejvyšší soud (dále "dovolací soud") k dovolání stěžovatele v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 16. 1. 2018 konstatoval, že námitky stěžovatele jsou obsahově shodné s těmi, které uvedl ve svém odvolání, přičemž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se těmito námitkami zabýval, a to v kontextu hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu taktéž vyplývá, že na tyto námitky stěžovatele reagoval. Dovolací soud pak konstatoval, že v případě, kdy jsou v dovolání uplatněny obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny před soudy nižších stupňů, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, přičemž pak odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Dle dovolacího soudu primární podstata námitek stěžovatele spočívá v neztotožnění se s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že jednání, kterého se stěžovatel dopustil, vykazuje znaky trestného činu podvodu a že se nejednalo o běžné obchodní aktivity společnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém dovolání zpochybňoval subjektivní stránku trestného činu podvodu, dovolací soud k této námitce uvedl, že soud prvního stupně se touto otázkou zabýval velmi podrobně, s jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud a soud dovolací úvahy soudu prvního stupně shledal logickými, nevykazujícími znaky libovůle, přičemž z odůvodnění je také patrno, že při hodnocení důkazů a posuzování otázky úmyslu postupoval soud prvního stupně obezřetně. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmé, pro které skutečnosti nepovažoval za potřebné provedení dalšího dokazování. Dovolací soud ve věci stěžovatele neshledal takové pochybení soudů nižších stupňů, které by odůvodňovalo jeho zásah do skutkových zjištění těchto soudů.
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně je překvapivé, jelikož v řízení před soudem prvního stupně namítal, že společnost v době jeho jednatelství své závazky systematicky snižovala a tvrdí, že tato skutečnost byla potvrzena doplněním znaleckého posudku Ing. Vladimíra Bečky. Dále dle stěžovatele soud prvního stupně opomněl skutečnost, že se na jedné ze zakázek společnosti vyskytly technické problémy, což mělo za důsledek zrušení této zakázky investorem a tato skutečnost měla být prokázána stěžovatelem v odvolání navrhovaným znaleckým posudkem společnosti Znalex. Stěžovatel spatřuje překvapivost napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně v tom, že neměl možnost se k názoru soudu prvního stupně vyjádřit, a to ani v odvolacím řízení, neboť dle jeho názoru nebylo možné názor soudu prvního stupně učinit předmětem kvalifikované polemiky, jelikož se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a nepřipustil tak doplnění dokazování. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále argumentuje absencí řádného odůvodnění rozhodnutí. Další pochybení obecných soudů stěžovatel shledává v tom, že v odvolacím řízení také navrhoval provedení důkazu účetnictvím společnosti, neboť zpochybňoval, že zaměstnanci nedostávali včas výplaty, přičemž tento důkaz také nebyl proveden. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se nezabýval v dovolání namítanými procesními vadami.
7. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí, zejména respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), nález sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337), nález sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177) nebo nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud také připomíná své závěry, že za situace, kdy obecné soudy neučiní a odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, případně se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, jimiž jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19); sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25); nebo sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747)] vychází z principu, že "zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy." Jinými slovy, rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění
11. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl ke svým závěrům a jakým způsobem hodnotil provedené důkazy. Ohledně znaleckého posudku Otto Šmídy uvedl, že tento neshledává pro řešený případ relevantním a vysvětlil proč. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí také vypořádal s problematikou snižování závazků společnosti v době jednatelství stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozsudku také vyplývá, že znalecký posudek Ing. Vladimíra Bečky se zabýval také účetnictvím společnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že provedení důkazu znaleckým posudkem navrhovaným stěžovatelem v odvolání není s to zvrátit závěr soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu a shledal jej tak nadbytečným. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlit, které námitky stěžovatelů jsou shodné s těmi, které byly již uplatněny v řízení před nižšími soudy, a konstatoval, že se s těmito námitkami nižší soudy dostatečně vypořádaly a odkázal přitom na relevantní část odůvodnění rozhodnutí nižších soudů. Dovolací soud také vysvětlil, z jakého důvodu neshledal opodstatněný zásah do skutkových zjištění nižších soudů. Po zvážení všech stížnostních námitek stěžovatele Ústavní soud tedy v postupu obecných soudů neshledal ústavně právně relevantní pochybení.
9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu