ECLI:CZ:US:2018:2.US.2183.18.1
sp. zn. II. ÚS 2183/18
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka - ze dne 19. září 2018 sp. zn. II. ÚS 2183/18 ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Bílým, advokátem, se sídlem Olivova 553/3, Ostrava, proti sdělení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, ze dne 22. 5. 2018 č. j. NCOZ-1042-775/TČ-2016-417503 a proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 30. 5. 2018 č. j. 3 VZV 8/2015-557 o neposkytnutí dalšího termínu k prostudování spisu ve stěžovatelově trestní věci, za účasti Policie České republiky a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně jako účastníků řízení.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností, podanou dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Sdělením policejního orgánu k vyjádření k seznámení se se spisem ze dne 7. 5. 2018 (dále jen "sdělení PČR") bylo stěžovateli sděleno, že mu nebude poskytnut žádný další termín k prostudování trestního spisu, a to s odůvodněním, že stěžovateli sice nebyl při nahlížení do trestního spisu předložen kompletní spis, avšak do nyní nepředložené části spisu bylo stěžovateli umožněno nahlížet již dříve v průběhu přípravného řízení a stěžovatel si z této části spisu činil fotokopie. S obsahem a odůvodněním sdělení PČR stěžovatel nesouhlasil, a proto se obrátil na dozorové Vrchní státní zastupitelství v Olomouci - pobočku v Brně (dále jen "vrchní státní zastupitelství") s žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu. Vrchní státní zastupitelství napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že materiální podstata práva seznámit se s výsledky vyšetřování a se spisovým materiálem nebyla v případě stěžovatele dotčena a pochybení na straně Policie České republiky (dále jen "PČR") nebylo shledáno, neboť stěžovateli bude v průběhu trestního řízení před soudem umožněno v jakémkoliv rozsahu nahlížet do spisu.
2. Stěžovatel namítá, že zásahem výše uvedených orgánů činných v trestním řízení bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a současně bylo postupem orgánů činných v trestním řízení zasaženo do principu rovnosti stran zakotveného v čl. 37 odst. 3 Listiny.
3. Napadeným sdělením PČR byla vyřízena stěžovatelova žádost o seznámení se s kompletním trestním spisem. Tuto žádost stěžovatel odůvodnil tím, že při nahlížení do spisu neměl možnost se seznámit s kompletním spisem, ale pouze s jeho částí, což v následném sdělení PČR odůvodnila tím, že stěžovatel měl z dřívějšího seznamování se s obsahem spisu nafocený spisový materiál, a nebylo tedy zasaženo do jeho zákonného práva na seznámení se se spisem na konci vyšetřování. S tímto odůvodněním odmítl policejní orgán nabídnout stěžovateli jiný termín na prostudování zbývající části spisu. Proti tomuto sdělení PČR podal stěžovatel žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu adresovanou vrchnímu státnímu zastupitelství. V ústavní stížností napadeném vyrozumění vrchního státního zastupitelství pak byl postup policejního orgánu potvrzen. Vrchní státní zastupitelství uzavřelo, že obhajobě (tj. stěžovateli) byl v průběhu vyšetřování předložen veškerý spisový materiál, a byť tak bylo učiněno ve dvou fázích, materiální podstata zákonného práva na seznámení se se spisem a výsledky vyšetřování před podáním obžaloby nebyla dotčena.
4. Stěžovatel proti postupu orgánů činných v trestním řízení namítá, že v momentě, kdy policejní orgán uzná vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, musí umožnit obviněnému, jeho obhájci a poškozenému v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Zákonodárce nepoužívá pojem "část spisu" a ani zákon nezná jakési sekvenční předkládání spisu. Naopak zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. ř.") ve svém ustanovení §166 hovoří o možnosti prostudovat spis a všechny jeho součásti. Namítá, že i Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že obviněnému musí být umožněno nahlédnout do všech částí materiálů, kdy zde svoji roli sehrává i kontrola zákonnosti postupu policejního orgánu, zda do spisu nezařadil či naopak z něj nevyřadil některé materiály. I toto je součástí principu rovnosti stran a práva na obhajobu.
5. Stěžovatel současně dodává, že rozhodně svojí žádostí o umožnění nahlédnutí do kompletního spisového materiálu nechtěl obstrukčně zdržovat trestní řízení, jak orgány činné v trestním řízení nepodloženě dovozují, nýbrž pouze trval na využití svého zákonného práva. Přitom nahlížení do zbylého spisového materiálu bylo možné zařídit v řádu několika málo dnů. Policejní orgán navíc tímto postupem založil i nerovnost mezi jednotlivými obviněnými, neboť ostatním obviněným byl na rozdíl od stěžovatele v souladu s procesními zákonnými předpisy k nahlédnutí předložen kompletní spisový materiál. Státní zástupce tak některým obviněným umožnil několikadenní seznámení se s kompletním spisem, a jiným obviněným nikoliv. Aplikace ekonomie řízení v tomto případě tedy nepředstavuje zvýšení efektivity přípravného řízení, ale odejmutí procesních práv (některým) obviněným.
6. S ohledem na výše uvedené stěžovatel zdůrazňuje, že mu nebylo umožněno před podáním obžaloby prostudovat celý spis a nebylo mu umožněno se k vyšetřování vyjádřit, což vnímá jako zásadní zásah do svých procesních práv v rámci přípravného řízení. Proti postupu orgánů činných v trestním řízení přitom neexistuje účinný opravný prostředek. Jakkoliv si je stěžovatel vědom toho, že soud v rámci řízení před soudem může částečně zhojit pochybení orgánů činných v trestním řízení, v tento moment obviněný již do soudního řízení vstupuje značně znevýhodněn. Současně stěžovatel s odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu uvádí, že vyřešení věci přesahuje zájem stěžovatele, přičemž situace, kdy orgány činné v trestním řízení komplikují obviněným prostudování spisu, není situací ojedinělou, a je tedy žádoucí postup orgánů činných v trestním řízení judikatorním zásahem Ústavního soudu ujednotit.
7. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že směřuje proti rozhodnutím vztahujícím se k údajnému pochybení při skončení vyšetřování (§166 tr. ř.) spočívajícímu v tom, že stěžovateli policejní orgán fakticky neumožnil prostudovat celý spis. Proti tvrzenému pochybení se stěžovatel bránil žádostí o přezkoumání postupu policejního orgánu podle ustanovení §157a tr. ř. Závěr státního zastupitelství byl však takový, že v postupu policejního orgánu nebyly zjištěny jakékoliv závady a námitky stěžovatele byly shledány jako nedůvodné a neoprávněné.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými zásahy orgánů veřejné moci, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
9. Nejprve se Ústavní soud zabýval problematikou nahlížení do spisu po skončení přípravného řízení. Stěžovatel v podstatě namítá, že mu nebyl po skončení vyšetřování předložen kompletní spisový materiál v rozporu s ustanovením §166 odst. 1 tr. ř., neboť mu při nahlížení do trestního spisu nebyl k nahlédnutí nabídnut celý spis s argumentací, že tuto část spisu stěžovatel viděl již dříve a tehdy si z této části spisu činil i fotokopie. Stěžovatel se domáhal využití své zákonné možnosti nahlížet po skončení vyšetřování do celého a kompletního spisu, přičemž orgány činné v trestním řízení toto odmítly právě s odůvodněním, že stěžovatel nepředloženou část spisu viděl již dříve, po skončení vyšetřování nevyužil veškerého mu nabídnutého času k prostudování ani předložené části spisu a ostatně že i po zahájení řízení před soudem bude mít možnost nahlížet do kompletního spisového materiálu ve smyslu ustanovení §65 tr. ř.
10. Otázkou nahlížení do spisu po skončení vyšetřování se Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Samozřejmě platí, že právo obviněného studovat spis je jednou ze složek jeho práva na obhajobu zaručeného mu čl. 40 odst. 3 Listiny. Smyslem ustanovení §166 tr. ř. je realizace práva na obhajobu v důležitém okamžiku trestního řízení, jež má vstoupit do fáze před soudem. Zároveň slouží institut prostudování spisu ke kontrole dodržování procesních předpisů ve fázi vyšetřování. K prostudování musí policejní orgán předložit obviněnému a jeho obhájci celý vyšetřovací spis včetně příloh (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1426/09, usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 3160/11, usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2322/14, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Současně však platí, že Ústavní soud posuzuje spravedlnost řízení jako celku. I kdyby proto bylo zjištěno, že některé dílčí ustanovení trestního řádu bylo porušeno, nemusí Ústavní soud vždy ihned korigovat průběh trestního řízení, pokud takové porušení podústavního práva nedosahuje ústavněprávní dimenze. Zásah Ústavního soudu není potřebný také tehdy, jestliže k namítanému porušení podústavního práva mělo dojít v přípravném řízení a toto porušení lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem. Opačný přístup by totiž ve svých důsledcích vedl k porušení principu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, spočívajícího (zkráceně vyjádřeno) v tom, že Ústavní soud by měl přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí jako "poslední v řadě", tzn. teprve po marném vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práva, kdy je zřejmé, že jiným způsobem již nejde reparovat zásah do základních práv stěžovatele.
12. I v nyní projednávaném případě tak stěžovatel může v pozici obviněného, jestliže namítá, že mu podle ustanovení §166 odst. 1 tr. ř. nebyl k prostudování nabídnut celý a kompletní spisový materiál, sám nebo prostřednictvím obhájce usilovat o nahlížení do spisu podle ustanovení §65 tr. ř. v řízení před soudem, kde mu toto právo již nemůže být odepřeno. Stejně tak, pokud stěžovatel namítá, že odepřením práva nahlížení do kompletního spisu bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, neboť takto nemohl učinit ještě před podáním obžaloby a zahájením řízení před soudem návrhy na doplnění dokazování, platí, že v kterémkoli okamžiku trestního řízení může činit důkazní a jiné návrhy ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem ke stadiu řízení v době podání ústavní stížnosti lze proto oprávněně předpokládat, že stěžovatel bude mít efektivní příležitost svá práva v jednotlivých stadiích soudního řízení uplatnit a v dané situaci by proto bylo v rozporu s principem subsidiarity domáhat se již nyní kasačního zásahu ze strany Ústavního soudu.
14. Stěžovatel, zřejmě vědom si tohoto setrvale vyjadřovaného názoru Ústavního soudu, který se opírá o konstantní a ustálenou judikaturu, však s odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu argumentuje tím, že meritorní projednání ústavní stížnosti v dané věci svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy, kdy odepření nahlížení do spisu při skončení vyšetřování není otázkou ojedinělou; naopak jedná se o otázku, která je předmětem mediálního zájmu a dopadá na široké pole případů. Ústavní soud by v takové situaci měl klást důraz na práva obviněných v přípravném řízení a především by měl sjednotit postup orgánů činných v trestním řízení.
15. K tomu je nutno uvést následující. Ve své obsáhlé judikatuře Ústavní soud již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud spojuje pak s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].
16. Projednávaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatele nedosahuje. Z napadených rozhodnutí totiž nevyplývá nezbytnost vyřešit jakýkoliv širší aplikační či interpretační problém u aplikovaných právních ustanovení a provést výklad specifického ústavního práva přesahující i do jiných případů. Skutečnost, že se v podobné situaci mohou někdy v budoucnu ocitnout další osoby, pak s ohledem na výše uvedené sama o sobě neodůvodňuje aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
17. S ohledem na shora uvedené vyhodnotil Ústavní soud námitky stěžovatele jako předčasné, a tedy nepřípadné, neboť namítané porušení podústavního práva lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem, kde může stěžovatel podle ustanovení §65 tr. ř. usilovat o nahlížení do spisu (viz usnesení ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 745/08) a může uplatnit i další námitky (tvrzené porušení práva na obhajobu a porušení principu rovnosti, kdy některým obviněným byl na rozdíl od stěžovatele na konci vyšetřování údajně předložen při nahlížení spis kompletní).
18. Za dané situace Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
19. Učinil tak rozhodnutím soudce zpravodaje, a to jednak z důvodu výslovné dikce a smyslu ustanovení §75 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu a také s ohledem na ustálený postup Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 757/14 ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2339/15 ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 556/17 ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 174/16 ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3863/15 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 3765/13 ze dne 9. 1. 2014 a další). Podle právě citovaného zákonného ustanovení [ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona] je totiž svěřena pravomoc odmítnout podaný návrh pro nepřípustnost soudci zpravodaji. Logika řízení o ústavní stížnosti je založena na tom, že je úkolem soudce zpravodaje přezkoumat splnění podmínek řízení a teprve poté, co zjistí jejich splnění, "připraví věc k projednání věci samé v plénu nebo v senátu" (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Touto "věcí samou" se rozumí podaný návrh, tzn. v daném případě samotná ústavní stížnost. Pokud proto stěžovatel tvrdí přesah vlastních zájmů ve shora citovaném smyslu, nejedná se stricto sensu o návrh (byť i jen akcesorický), o kterém by se muselo samostatně rozhodovat, a nedochází tím proto ani k automatickému přesunu pravomoci posoudit tuto výjimku ze splnění jedné z podmínek řízení na tříčlenný senát, jelikož se pojmově stále jedná o otázku přípustnosti ústavní stížnosti. Pravomoc senátu se přitom v těchto případech týká hodnocení toho, zda se jedná o zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], což však je nutno vykládat tak, že je tímto "návrhem" míněn celý návrh na zahájení řízení, a nikoliv jen jeho jedna argumentační součást, a není proto možno tento jediný návrh štěpit tak, že se ve skutečnosti jedná o návrhy dva.
20. Ostatně ani samotné znění ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nehovoří o tom, že by se jednalo o návrh na prominutí podmínky nevyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti, když uvádí, že "Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce". Jinak řečeno, zákonodárce tuto procesní situaci koncipoval zjevně tak, že Ústavní soud může nesplnění předmětné podmínky řízení prominout i bez návrhu (resp. bez vlastní argumentace stěžovatele, anebo s argumentací toliko implicitní), byť by samozřejmě mělo být v zájmu stěžovatele předložit Ústavnímu soudu relevantní argumentaci tak, aby tohoto procesního benefitu dosáhl. Tím se však daná situace podstatně odlišuje od případů jiných, kdy zákonodárce výslovně zakotvil možnost podání samostatných akcesorických návrhů spolu s ústavní stížností (srov. návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu anebo návrh na vydání předběžného opatření podle §80 odst. 2 citovaného zákona), o nichž by mělo být zásadně rozhodováno (pokud jim samozřejmě není vyhověno fakticky).
21. Ze všech popsaných důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost soudcem zpravodajem, a nikoliv senátem, byť stěžovatel namítal přesah vlastních zájmů ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.