ECLI:CZ:US:2018:2.US.2381.17.1
sp. zn. II. ÚS 2381/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karl-Eugena Czernina, zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, sídlem Poříčská 2082, Újezd nad Lesy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017 č. j. 28 Cdo 5569/16-173 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2016 č. j. 24 Co 29/2015-144, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu za účasti vedlejší účastnice řízení domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 11. 10. 2010 č. j. PÚ 6447/92/1, jímž bylo stanoveno, že stěžovatel není vlastníkem domu č. p. X1 na pozemku parc. č. X2, pozemku parc. č. X2, stavební parcely a pozemku parc. č. X3 vše zapsáno na listu vlastnictví pro obec Praha, katastrální území Malá Strana (dále jen "předmětné nemovitosti").
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 3. 2016 č. j. 24 Co 29/2015-144 změnil jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 6. 2014 č. j. 18 C 357/2010-85 (ve znění opravných usnesení ze dne 20. 8. 2014 č. j. 18 C 357/2010-102 a ze dne 8. 7. 2015 č. j. 18 C 357/2010-122), jímž bylo rozhodnutí správního orgánu částečně nahrazeno tím způsobem, že stěžovatel byl určen vlastníkem 1/3 předmětných nemovitostí, tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o vyloučení zbývající části předmětu žaloby k samostatnému řízení, zůstal rozsudek obvodního soudu nedotčen. Městský soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Obvodní soud vycházeje podle §250e odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ze skutkových zjištění pozemkového úřadu, nahrazení jehož rozhodnutí se stěžovatel domáhá, dospěl výkladem §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), podávajícím se z judikatury Nejvyššího soudu, k závěru o existenci subjektivní i hospodářské souvislosti mezi zemědělskými usedlostmi a předmětnými nemovitostmi (palácem v centru Prahy), což jej následně vedlo k závěru o splnění podmínek podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."). Městský soud se s názorem obvodního soudu, podle něhož předmětné nemovitosti, jež byly v podílovém spoluvlastnictví prarodičů stěžovatele, nesloužily těmto k bydlení, ani coby reprezentační sídlo, nýbrž byly určeny právě ke správě jejich zemědělského majetku, čímž byla prokázána jejich subjektivní a hospodářská souvislost s tímto zemědělským majetkem, neztotožnil, nýbrž naopak za pomoci výkladu relevantní judikatury (i obvodním soudem citované) dovodil, že předmětné nemovitosti nelze podřadit pod §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť nejde o zemědělskou usedlost ani nemovitosti s ní související a předmětné nemovitosti nespadají ani pod §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě jako nemovitosti sloužící zemědělské výrobě. Vzhledem k tomu, že se na předmětné nemovitosti nevztahuje režim zákona o půdě, městský soud, aniž by se zabýval podmínkou státního občanství vyžadovanou zákonem č. 243/1992 Sb., změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v dotčené části zamítl.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5569/16-173 odmítnuto, jelikož nebylo přípustné, když městský soud posoudil stěžovatelem nastíněnou problematiku v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v otázce rozsahu §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě k výkladu pojmu zemědělská usedlost odkázal na svá předchozí rozhodnutí (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995 sp. zn. Cpjn 36/95 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010 sp. zn. 28 Cdo 1118/2009), z nichž se podává, že zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex, přičemž se předpokládá určitá kompaktnost daného celku, jehož části jsou spolu úzce funkčně spjaty (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005 sp. zn. 28 Cdo 1095/2005 a ze dne 23. 7. 2003 sp. zn. 28 Cdo 183/2003 či usnesení ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4822/2009), ač na sebe nemusí místně a provozně zcela bezprostředně navazovat [viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000 sp. zn. II. ÚS 467/97 (N 113/19 SbNU 93); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Obytnými budovami souvisejícími se zemědělskou usedlostí se pak rozumí především stavby sloužící dříve k ubytování osob pracujících na usedlosti, pro něž je typická vázanost a účelová blízkost k zemědělské usedlosti (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998 sp. zn. 28 Cdo 290/98 a sp. zn. 28 Cdo 545/98). Nejvyšší soud k tomu uvedl, že dovodil-li městský soud s ohledem na rozčlenění majetku rodu Czerninů pro jeho rozměrnost do několika územně i funkčně fakticky samostatných dílčích oblastí, že předmětné nemovitosti nacházející se v centru Prahy na Malé Straně nelze označit za součást původní zemědělské usedlosti podle zákona o půdě, přičemž se patří podotknout, že tak neučinil toliko na podkladě výměru Obvodního národního výboru v Praze 1 ze dne 17. 11. 1949 sp. zn. 115580/49/1/VIII/NOV (dále jen "překonfiskační výměr") ? v němž bylo zdůrazněno, že nejde o majetek zemědělský, nýbrž domovní, a proto je třeba rozhodovat podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen "dekret 108/1945 Sb."), a nikoliv podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb.") ?, nýbrž vyšel z kontextu nastíněného veškerými z řízení známými okolnostmi, je možné mít jeho úvahu za korektní. Výklad zákonem přesně nedefinovaného pojmu, k němuž městský soud přistoupil, odpovídá dikci právního předpisu, a nelze jej považovat za interpretaci restitučního předpisu, jež by byla nedůvodně restriktivní a formalistická, jak naznačoval stěžovatel [k tomu srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015 sp. zn. 28 Cdo 3355/2014 a v něm odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 2299/13, bod 23 (N 64/73 SbNU 221)]. Závěry ohledně skutečné míry provázanosti předmětných nemovitostí s ostatními nemovitostmi dříve patřícími do rodového majetku pak byly především skutkové povahy, pročež je v dovolacím řízení nebylo možné účinně zpochybnit.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje předmětu své žaloby a popisu skutkových okolností ve světle předložených důkazů. V této souvislosti uvádí, že o charakteru předmětných nemovitostí svědčil již způsob konfiskace tohoto majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., s tím, že předmětné nemovitosti spolu s ostatním zemědělským majetkem byly až do roku 1949, kdy byly tzv. překonfiskovány, spravovány resortem zemědělství. Podstatné podle stěžovatele je, že v rozhodné době předmětné nemovitosti patřily k zemědělskému majetku vlastníků (právních předchůdců stěžovatele) a měly sloužit jako administrativní zázemí pro obhospodařování zemědělského majetku, který byl rozprostřen ve velké části Čech.
7. Stěžovatel dále rozebírá jednotlivá rozhodnutí správních orgánů i soudů. V této souvislosti vytýká zejména městskému soudu nesprávnost a nekorektnost jeho závěrů. Stěžovatel poukazuje na obecná pravidla vyplývající z judikatury Ústavního soudu [např. nález ze dne 24. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 38/02 (N 43/32 SbNU 413)] ohledně výkladu restitučních předpisů, podle nichž nelze práva restituentů zužovat interpretací příslušných restitučních předpisů [srov. nálezy ze dne 9. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 202/99 (N 121/15 SbNU 157) či ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231)]. Co se týče definice zemědělské usedlosti, upozorňuje stěžovatel na výše zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 467/97. Městskému soudu vytýká, že v rozporu s citovanou judikaturou zvolil zužující výklad a nezohlednil specifikum spočívající v rozsahu zemědělského majetku. Rovněž namítá, že sice provedl důkaz překonfiskačním výměrem, avšak tuto listinu nepodrobil právnímu rozboru, takže zůstává otázkou s ohledem na okolnosti této překonfiskace, zda nejde o nicotný právní akt. V této souvislosti zdůrazňuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1995 sp. zn. I. ÚS 59/93 (N 22/3 SbNU 147), že nelze platně opakovaně konfiskovat tentýž majetek. Z uvedeného pak dovozuje, že byl-li jednou majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. jako zemědělský, měla se tato skutečnost promítnout i do skutkových zjištění soudů ohledně charakteru tohoto majetku. Nekorektnost v postupu městského soudu spatřuje stěžovatel i v tom, že svůj závěr ohledně překonfiskace opřel mj. o tvrzení stěžovatele, která uváděl v jiném restitučním sporu (spor vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 23 C 155/95) vedeném podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), v němž musel s ohledem na hranici 25. 2. 1948 argumentovat ve svůj prospěch právě tímto překonfiskačním výměrem.
8. Stěžovatel se dále se věnuje výkladu §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě a srovnává jej se zněním §1 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Dovozuje mj. i odkazem na právní praxi, že majetkem podléhajícím režimu zákona o půdě nemusí být vždy jen majetek sloužící přímo k samostatnému a bezprostřednímu výkonu zemědělské výroby, ale i předměty jiné, jež slouží tomu, kdo zemědělskou výrobu vykonává. V uvedené souvislosti poukazuje na charakter předmětných nemovitostí, které sloužily jako kanceláře, či prostory, kde se konaly obchodní schůzky, nebo kde byli ubytováni studenti, kteří se připravovali na "správu celého panství".
9. Závěrem stěžovatel uvádí, že zákonem o půdě byl zákonodárce zmocněn k vydání zákona umožňujícího restituce majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb., což bylo učiněno zákonem č. 243/1992 Sb., který posunul restituční hranici až do roku 1945. V dané věci je zřejmé, že právní předchůdci stěžovatele se neprovinili proti českému a slovenskému národu, takže je spravedlivé, aby předmětné nemovitosti byly v restituci vydány. Úvahy městského soudu a Nejvyššího soudu ohledně charakteru předmětných nemovitostí jsou sporné a napadená rozhodnutí jdou proti duchu restitučních zákonů.
III.
Rekapitulace vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení
10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a od obvodního soudu příslušný spis.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatelova polemika orientovaná primárně proti rozsudku městského soudu se soustředí na nesouhlas s názorem, že předmětné nemovitosti nebyly součástí zemědělské usedlosti. Tento závěr byl však kromě překonfiskačního výměru z roku 1949 podložen i ostatními v řízení zjištěnými okolnostmi. Argumentace v ústavní stížnosti se obdobně jako v dovolání upíná ke kritice skutkových zjištění, k čemuž však v dovolacím řízení není dán prostor. Argumentace obsažená v rozhodnutích nepředstavuje podle Nejvyššího soudu nepřípustně formalistický výklad restitučních předpisů, nýbrž jde o ustálený náhled na danou problematiku a nepříčí se ani závěrům vyplývajícím ze stěžovatelem citovaných rozhodnutí Ústavního soudu.
12. Městský soud ve vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
13. Vedlejší účastník řízení se ztotožnil s rozhodnutím městského soudu, přičemž uvádí, že stěžovatel pouze opakuje tvrzení, která však byla soudy přesvědčivě vyvrácena a nemají žádný ústavněprávní rozměr. Zdůrazňuje, že předmětné nemovitosti nepředstavují zemědělský majetek a nedopadá na ně zákon o půdě. Předmětné nemovitosti byly naopak příležitostným osobním sídlem vlastníka a členů jeho rodiny, takže jejich funkce byla obývací a rezidenční, ale nikoliv hospodářská, což bylo v řízení prokázáno i svědeckými výpověďmi. Na podporu svého tvrzení poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653). Podle vedlejšího účastníka řízení je podstatné, že stěžovatel v řízení neprokázal žádnou hospodářskou souvislost ani užívání předmětné nemovitosti s jiným zemědělským majetkem ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatele. Jeho argumentaci, že překonfiskační výměr z roku 1949 byl nulitním aktem, považuje za účelovou, neboť v jiném řízení podle zákona o mimosoudních rehabilitacích tvrdil stěžovatel, že předmětné nemovitosti byly nesprávně konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb.
14. Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků a vedlejšího účastníka řízení opakovaně poukazuje na kolizi dvou konfiskací, s níž se soudy měly vypořádat. V této souvislosti připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů [např. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) či nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97(N 76/8 SbNU 231)]. K připomínce vedlejšího účastníka řízení, že svůj nárok uplatnil i podle zákona o mimosoudních rehabilitacích uvádí, že v té době nebyla známa konstantní judikatura a výklady restitučních předpisů, pročež z opatrnosti svůj nárok uplatnil podle obou předpisů. Skutečnost, že oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem podle jednoho restitučního zákona, neznamená, že by její nárok byl vyloučen z uplatnění podle jiného restitučního zákona.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
17. V posuzované věci bylo rozhodující zjištění, zda předmětné nemovitosti spadají do působnosti zákona o půdě vymezeného zejména v jeho §1 odst. 1. Stěžovatel pak brojí především proti závěru soudů, že nebyla prokázána subjektivní i hospodářská souvislost mezi zemědělskými usedlostmi a pozemky a předmětnými nemovitostmi, tedy, že uplatněný nárok nespadá pod §1 odst. 1 písm. b), popř. §1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
18. Z obsahu ústavní stížnosti a opakované argumentace stěžovatele je však zřejmé, že od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně existence jeho restitučního nároku. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé napadenými rozhodnutími, v jejich odůvodnění ? v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně ? vysvětlují, přičemž Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Jelikož výše uvedeným úvahám obecných soudů nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu je ani jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatele, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na soudní ochranu, neboť toto v žádném případě nelze vykládat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
19. K věci samé lze v obecné rovině poznamenat, že restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let 20. století (posléze často novelizovaných), jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, eventuálně prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z těchto zákonů patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon o mimosoudních rehabilitacích a právě zákon o půdě. Pro citované předpisy je typické, že předmět jejich úpravy zákon vždy stanoví, a přitom jejich věcná působnost není založena na jediném a výlučném hledisku. Zákon o půdě lze sice charakterizovat jako zákonodárcův pokus o komplexní právní regulaci vlastnických vztahů týkajících se zemědělského majetku, netýká se však veškerých nemovitostí, ani veškerých pozemků.
20. V posuzovaném případě bylo v řízení před obecnými soudy zjištěno, že předmětné nemovitosti nepodléhají režimu zákona o půdě, neboť nesloužily zemědělským účelům a neměly ani spojitost se zemědělskými pozemky. K tomuto zjištění dospěl městský soud na základě skutkových zjištění vycházejících ze zjištění pozemkového úřadu a doplněných o důkaz překonfiskačním výměrem a důkaz žalobou Rudolfa Czernina na vydání předmětných nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z těchto skutkových zjištění pak učinil právní závěry, které byly odlišné od závěrů obvodního soudu, neboť městský soud odchylně interpretoval relevantní judikaturu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1118/2009 či usnesení sp. zn. 28 Cdo 4822/2009) vztahující se zejména k výkladu pojmu "zemědělská usedlost" a k otázce, zda je dána souvislost předmětných nemovitostí se zemědělskou výrobou. Městský soud sice připustil, že obytná budova ve smyslu §1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě nemusí bezprostředně navazovat na prostory, jako jsou stodoly nebo stáje, sloužící přímo zemědělské výrobě, avšak podle městského soudu nelze dovozovat takové spojení s obytnou budovou značně vzdálenou od komplexu zemědělských nemovitostí, a to ani v případě, kdyby byla jakási správa z tohoto centra vykonávána. Ačkoliv se stěžovatel snaží prezentovat opak, závěr městského soudu, že u předmětných nemovitostí, které se nacházejí v centru města, lze stěží uvažovat, že by mohly plnit byť jen podpůrnou hospodářskou funkci k zemědělským pozemkům v rámci usedlosti stěžovatele [§1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě] či že by sloužily zemědělské či lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství [§1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě], je třeba považovat za logický a řádně zdůvodněný. Jak již bylo přitom naznačeno výše, pouhá polemika stěžovatele se skutkovými nebo právními závěry soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
21. Stěžovatel dále namítal, že se městský soud a potažmo Nejvyšší soud nevypořádaly s kolizí dvou konfiskací (podle dekretu č. 12/1945 Sb. a následně podle dekretu č. 108/1945 Sb.). K tomu Ústavní soud podotýká, že závěr o tom, že předmětné nemovitosti nelze podřadit pod zákon o půdě, neučinil městský soud pouze na základě překonfiskačního výměru, ale, jak rovněž uvedl Nejvyšší soud, vyšel z celkového kontextu věci. Důkaz samotným překonfiskačním výměrem pak městský soud provedl a následně jej vyhodnotil, pročež nelze uvažovat o tom, že jde o opomenutý důkaz ve světle judikatury Ústavního soudu. Nadto nelze přehlédnout, že sám stěžovatel předkládal soudům v různých restitučních řízeních (podle zákona o půdě nebo podle zákona o mimosoudních rehabilitacích) ohledně konfiskace majetku vždy odlišná tvrzení, a to pokaždé podle toho, na základě jakého zákona se zabýval restitučními nároky. Samozřejmě, že není vyloučeno, aby oprávněná osoba, neuspěje-li se svým nárokem podle jednoho restitučního zákona, jej uplatnila podle jiného restitučního zákona, nicméně její tvrzení ke konkrétním skutkovým otázkám by měla zůstat konzistentní.
22. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 59/93 pak Ústavní soud považuje za nepřípadný, neboť dopadá na jinou situaci. Ve stěžovatelem odkazovaném rozhodnutí nejprve došlo ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. a posléze byl tento majetek (nacházející se již ve vlastnictví státu) znárodněn (na základě zákona č. 115/1948 Sb., o znárodnění dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků tohoto oboru). V nyní posuzované věci však nešlo o znárodnění majetku, nýbrž se pouze změnil důvod konfiskace, a to s ohledem na charakter konfiskovaného majetku.
23. Ústavní soud uzavírá, že městský soud a následně i Nejvyšší soud svoje závěry, proč předmětné nemovitosti nespadají do působnosti zákona o půdě, řádně odůvodnily, jejich úvahy jsou rozumné, smysluplné, vycházejí z dostupné judikatury a jsou podloženy důkazy, které dostačují k učinění náležitých skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.
24. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu