ECLI:CZ:US:2018:2.US.2436.17.1
sp. zn. II. ÚS 2436/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Sirnaté lázně Ostrožská Nová Ves, s. r. o., sídlem Kunovská 664, Ostrožská Nová Ves, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017 č. j. 30 Cdo 5075/2016-156, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. července 2016 č. j. 7 Co 22/2016-131 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2016 č. j. 23 C 10/2012-91, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a spolku OSA - Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z. s., sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž byly překročeny meze výkonu státní moci podle čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") mezitímním rozsudkem ze dne 23. 2. 2016 č. j. 23 C 10/2012-91 rozhodl, že právní základ žaloby, jíž se vedlejší účastník řízení (žalobce) jakožto kolektivní správce podle §97 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, domáhal po stěžovatelce (žalované) zaplacení částky 70 564 Kč s příslušenstvím z důvodu bezdůvodného obohacení, je dán (výrok I.). Výrokem II. pak rozhodl, že o výši nároku na vydání bezdůvodného obohacení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Stěžovatelka se měla obohatit na úkor nositelů autorských práv tím, že provozovala chráněná autorská díla jejich zpřístupňováním hotelovým hostům prostřednictvím televizních a rozhlasových přístrojů umístěných na pokojích svých ubytovacích zařízení bez licenční smlouvy. Krajský soud dospěl k závěru (mj. s poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie z 27. 2. 2014 ve věci C-351/12 a na něj navazující rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013), že stěžovatelka byla v předmětném období (od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2011) povinna platit podle §23 autorského zákona licenční odměnu za provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích lázeňského ubytování. Tato odměna ale zaplacena nebyla pro neshodu stěžovatelky s kolektivními správci ohledně výjimky z §23 autorského zákona a ohledně výše požadované licenční odměny. Nezaplacením odměny došlo k bezdůvodnému obohacení žalované podle §40 autorského zákona. Krajský soud také dovodil, že vedlejší účastník řízení je aktivně legitimován k uplatnění nároku na vydání tohoto bezdůvodného obohacení [k tomu nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41) ? všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem ke složitosti projednávané věci rozhodl krajský soud mezitímním rozsudkem toliko o právním základu nároku.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 7. 2016 č. j. 7 Co 22/2016-131 mezitímní rozsudek krajského soudu potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění krajského soudu a ztotožnil se i s jeho právními závěry jak v otázce povinnosti stěžovatelky platit autorské odměny a vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, tak v otázce aktivní legitimace vedlejšího účastníka řízení. Zdůraznil, že vedlejší účastník řízení je aktivně legitimován k vymáhání nároků z bezdůvodného obohacení v případě neoprávněného rozhlasového a televizního vysílání, neboť tyto nároky vznikly z porušení práv spadajících pod povinně kolektivně spravovaná práva podle §96 autorského zákona a mají tak rovněž charakter práv kolektivně spravovaných. Závěr krajského soudu týkající se aktivní legitimace žalobce pak má i zákonnou oporu v §100 odst. 1 písm. a) a i) autorského zákona.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 5075/2016-156 odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatelka v dovolání zpochybňovala výlučně aktivní věcnou legitimaci vedlejšího účastníka řízení s poukazem na znění rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. 2. 2001 č. j. 4449/2001. Ve skutečnosti ovšem neformulovala žádnou konkrétní právní otázku, která by vystihovala jí tvrzenou otázku hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Stěžovatelka zejména pominula závěry, které Nejvyšší soud učinil v rozsudku ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, na nichž založil vrchní soud své rozhodnutí ve vztahu k aktivní věcné legitimaci vedlejšího účastníka řízení, konkrétně že kolektivnímu správci (v daném případě vedlejšímu účastníkovi řízení) zastupujícímu autory přísluší zejména oprávnění udělovat souhlas ke zpřístupňování děl lázeňskými zařízeními, stejně jako sjednávat a vybírat autorské odměny za jejich užití a domáhat se nároků na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného užití těchto děl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím a namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že vedlejší účastník řízení není oprávněn požadovat po ní vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout užitím uměleckých výkonů, zvukových a zvukově-uměleckých záznamů bez licence při provozování rozhlasového nebo televizního vysílání. Toto oprávnění mu neplyne ze žádného rozhodnutí nebo smlouvy, ani ze zákona. Rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 28. 2. 2001 č. j. 4449/2001 jej v případech, kdy jde o provozování rozhlasového a televizního vysílání, opravňuje pouze k výkonu práv dobrovolně kolektivně spravovaných podle autorského zákona, tedy spravovaných na základě kolektivních a hromadných smluv, o které však v dané věci nejde. I kdyby vedlejší účastník řízení měl příslušné oprávnění, tato skutečnost by jej neopravňovala k zastupování nezastoupených nositelů práv v jiných případech, než při uzavření hromadné smlouvy. Na základě uzavřené hromadné smlouvy lze přitom vybírat jen odměny za poskytování licence, a nikoliv bezdůvodné obohacení. Tomu ostatně odpovídá i způsob přerozdělování vybraných odměn, v jehož rámci se přihlíží výlučně k těm smluvně nezastoupeným nositelům práv, kteří jsou přihlášeni v evidenci. Naopak neexistuje důvod, aby bylo kolektivnímu správci po určité době vydáno bezdůvodné obohacení, jestliže nebude vyplaceno těm nositelům práv, na jejichž úkor bylo získáno, a místo toho bude přerozděleno aktuálně zastupovaným umělcům. Stěžovatelka uzavírá, že postup soudu, který přiznává vedlejšímu účastníkovi řízení možnost zastupovat i smluvně nezastupované nositele práva, znamená porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Jestliže nějaký nositel práva vůbec nepověřil kolektivního správce, aby za něho činil jakékoliv úkony, není možné, aby soudy takové počínání kolektivních správců tolerovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně podotýká, že argumentačně i obsahově téměř totožnou problematikou se zabýval v usnesení ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 2435/17, jímž byla ústavní stížnost téže stěžovatelky odmítnuta. V uvedené věci stěžovatelka rovněž nesouhlasila se závěrem, že vedlejší účastník řízení (v dané věci šlo o spolek INTERGRAM, nezávislou společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s.) byl jako kolektivní správce oprávněn požadovat po ní vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout na úkor nositelů autorských práv. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů podávajících se z tohoto rozhodnutí odchylovat ani v tomto případě, a proto nyní pouze stručně zopakuje, že napadená rozhodnutí, podle nichž byla stěžovatelka povinna vydat vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení, nikterak nevybočují z požadavků, které ve vztahu k soudním rozhodnutím vyplývají z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy své právní závěry náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodnily, přičemž adekvátně zohlednily i relevantní právní názor Ústavního soudu, který vyplývá z nálezu sp. zn. II. ÚS 2186/14 či jiných jeho rozhodnutí. Rovněž Nejvyšší soud se řádně vypořádal s otázkou přípustnosti dovolání.
10. Napadenými rozhodnutími tedy nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. V podrobnostech postačí odkázat na příslušné části odůvodnění těchto rozhodnutí, jakož i na odůvodnění usnesení ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2430/17 a ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2429/17, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti ve srovnatelných věcech.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu