ECLI:CZ:US:2018:2.US.360.18.1
sp. zn. II. ÚS 360/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pospíšila, zastoupeného JUDr. Josefem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Srážku 2071/6, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. října 2017 č. j. 46 Af 1/2015-96 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. prosince 2017 č. j. 4 Afs 208/2017-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal správní žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 12. 2014 č. j. 33675/14/5200-20446-702189, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a byly potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 11. 9. 2013 č. j. 3370692/13/2125-05701-202765, č. j. 3370858/13/2125-05701-202765 a č. j. 3370907/13/2125-05701-202765, jimiž byla stěžovateli doměřena daň z přidané hodnoty za první, druhé a třetí čtvrtletí roku 2012 ve výši 45 247 Kč, 77 390 Kč a 42 611 Kč a uložena povinnost uhradit penále ve výši 9 049 Kč, 15 478 Kč a 8 522 Kč.
2. Odvolací finanční ředitelství ve svém rozhodnutí uvedlo, že stěžovatel uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za výše uvedená období, a to na základě faktur vystavených společností Chodovia Plus a. s. Bylo však zjištěno, že dne 5. 7. 2011 zrušil místně příslušný správce daně společnosti Chodovia Plus a. s. registraci plátce k dani z přidané hodnoty. Odvolací finanční ředitelství dospělo k závěru, že předložené faktury sice splňují náležitosti běžného daňového dokladu, žalobce však neprokázal, že deklarovaná daňová plnění byla uskutečněna. Navíc měl a mohl vědět o nestandartních okolnostech deklarovaných plnění.
3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2016 č. j. 46 Af 1/2015-62 zamítl žalobu proti shora označenému rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Rozsudek byl však zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 4 Afs 129/2016-34, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud nesprávně nezkoumal splnění hmotněprávních a formálních podmínek vzniku a uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty.
4. Krajský soud svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. 10. 2017 č. j. 46 Af 1/2015-96 žalobu znovu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že se stěžovatel v důsledku vlastní nedbalosti podílel na plnění, které bylo zatíženo daňovým podvodem, a nemá proto nárok na odpočet daně. Pokud by žalobce řádně zhodnotil veškeré okolnosti, musel by nabýt podezření, že se společnost Chodovia Plus a. s. nechystá odvést daň z přidané hodnoty. Stěžovatel podle něj zcela rezignoval na jakékoliv prověření svých obchodních partnerů, čímž umožnil dodavateli neodvést daň z přidané hodnoty. I při minimální pečlivosti si podle krajského soudu mohl ve veřejně dostupném rejstříku ověřit, že společnost není registrována k dani z přidané hodnoty a registrace jí v minulosti již byla opakovaně zrušena. Poukázal také na rizikovost obchodování na trhu s pohonnými hmotami. K obezřetnosti jej měla vést také skutečnost, že o sjednání smluv na plnění v hodnotě stovek tisíců korun s ním komunikovaly osoby, které v orgánech společnosti nefigurovaly, a to tím spíše že šlo o společnost bez známé reputace v daném odvětví. Takové okolnosti navázání spolupráce na trhu, který je dlouhodobě zatížen daňovými podvody, měly vést stěžovatele alespoň k ověření daňového statusu dodavatele ve veřejném rejstříku v době uzavření obchodu.
5. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2017 č. j. 4 Afs 208/2017-30 zamítl. V odůvodnění rozsudku nepřisvědčil názoru stěžovatele, který měl za to, že krajský soud měl zohlednit, že je začínajícím podnikatelem. Odkázal na své dřívější rozhodnutí, v němž zdůraznil, že pohonné hmoty představují vysoce rizikovou komoditu z hlediska placení daně z přidané hodnoty. Vzhledem ke zvýšenému riziku podvodů v oblasti obchodování s pohonnými hmotami je třeba klást na daňové subjekty vyšší nároky stran posouzení otázky, zda věděly nebo mohly vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na dani z přidané hodnoty. Pokud se stěžovatel rozhodl obchodovat s rizikovou komoditou, nelze jeho pochybení při prověřování obchodního partnera přičítat jeho nedostatečným zkušenostem. K námitce stěžovatele, že mu z žádného předpisu neplyne povinnost kontrolovat své obchodní partnery, Nejvyšší správní soud připomněl, že ze závěrů Soudního dvora Evropské unie neplyne pouze bezbřehá ochrana nároků na odpočet daně, ale také povinnost věnovat zvýšenou pozornost kontrolním mechanismům, tak aby byl daňový subjekt v případě odhalení podvodu schopen prokázat, že neměl žádný důvod se domnívat, že se svým nákupem účastní plnění, které je zasaženo podvodem na dani z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud měl za to, že za dostatečné splnění povinnosti obezřetnosti nelze považovat skutečnost, že stěžovatel dal na doporučení sousedky.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel je podle svého názoru vyjádřeného v ústavní stížnosti napadenými rozhodnutími nucen činit, co zákon neukládá, a to v rozporu s článkem 2 odst. 4 Ústavy a s článkem 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se domnívá, že soudy postupovaly v rozporu s článkem 95 odst. 1 Ústavy, neboť nerozhodovaly v souladu se zákonem a na jeho základě. Má proto zato, že státní moc byla uplatněna v rozporu s článkem 2 odst. 2 Ústavy. Stěžovatel má dále za to, že bylo porušeno jeho právo dovolávat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle článku 36 Listiny, neboť soudy jeho žalobu zamítly, a nechránily tak jeho práva.
7. Podle stěžovatele je chybný závěr o tom, že nebyl v dobré víře a účastnil se daňového podvodu, pokud si v rejstříku ARES neuvěřil, zda je společnost Chodovia Plus a. s. registrována k dani z přidané hodnoty. Má za to, že společnost měla být k dani z přidané hodnoty registrována a skutečnost, že nesplnila svou povinnost, mu nemůže být přičítána k tíži. Je toho názoru, že je zcela samozřejmé, že všechny subjekty dodávající pohonné hmoty musí být z logiky věci registrovány k dani z přidané hodnoyt, neboť jejich obrat musí vždy přesahovat částku 1 000 000 Kč. Stěžovatel proto neměl žádný důvod pochybovat o tom, že je společnost k dani z přidané hodnoty registrována. Má za to, že je nespravedlivé a proti dobrým mravům, aby daň z přidané hodnoty byla vymáhána po něm, a to navíc včetně penále, přestože on již částku zaplatil společnosti Chodovia Plus a. s. Dále se též domnívá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když zpětně dovozují, co vše měl stěžovatel udělat. Je totiž toho názoru, že takové jeho povinnosti by musely být nejprve stanoveny zákonem.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
11. Ústavní soud konstantně judikuje (např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1841/07 ze dne 11. 2. 2008), že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovanou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. Z další judikatury Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení lze konstatovat, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131)]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)].
12. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-80/11 a C-142/11) dlouhodobě odmítá praxi, podle níž daňový orgán odmítne přiznat osobě povinné k dani nárok odečíst od částky daně z přidané hodnoty, kterou má povinnost odvést, částku daně, která je splatná nebo byla odvedena za služby, jež jí byly poskytnuty, z důvodu, že se vystavitel faktury týkající se těchto služeb nebo některý z jejich poskytovatelů dopustil protiprávního jednání, aniž tento orgán z hlediska objektivních okolností prokáže, že dotyčná osoba povinná k dani věděla nebo musela vědět, že plnění uplatňované k odůvodnění nároku na odpočet bylo součástí podvodu spáchaného uvedeným vystavitelem či jiným hospodářským subjektem vystupujícím na předcházejícím stupni dodavatelského řetězce. Uvedené závěry se však nevztahují na skupinu případů, kdy správní orgány i soudy mají za prokázané indicie, z nichž vyplývá, že daňový subjekt neprojevil stran provedeného obchodu dostatečnou obezřetnost. Jinými slovy, pokud jde o transakce, v nichž nejsou nalezeny žádné na první pohled zjevné nesrovnalosti, ale přesto je shledáno u jednoho z článku řetězce protiprávní jednání, jde v pochybnostech ku prospěchu daňového subjektu jeho dobrá víra, že o takovém protiprávním jednání, na němž se nikterak nepodílel, nemohl vědět (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1628/17 ze dne 19. 12. 2017).
13. V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nemohl nabýt dobrou víru stran obchodu uzavřeného se společností Chodovia Plus a. s. Vyšly přitom z celé řady okolností, které měly stěžovatele varovat, že se jeho obchodní partner chystá dopustit daňového podvodu. Poukázaly na skutečnost, že obchodování s pohonnými hmotami je samo o sobě vysoce rizikové, a je proto třeba klást na daňové subjekty vyšší nároky stran jejich obezřetnosti. Soudy dále vzaly v úvahu, že stěžovatel smlouvy uzavíral pouze po telefonu s osobami, které nefigurovaly v orgánech společnosti, se společností, která neměla na trhu reputaci, za dostatečnou záruku považoval doporučení sousedky a neprojevil ani minimální obezřetnost, když si neověřil daňový status obchodního partnera ve veřejném rejstříku, z nějž vyplývalo, že společnost není registrována k dani z přidané hodnoty a nadto jí byla registrace v minulosti opakovaně zrušena. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo že by vybočovala ze shora naznačených závěrů Ústavního soudu ohledně povinnosti daňového subjektu projevit určitou míru obezřetnosti.
14. Pokud jde o námitku stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, což dovozuje ze skutečnosti, že soudy jeho návrhu nevyhověly, je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu