ECLI:CZ:US:2018:2.US.3934.17.1
sp. zn. II. ÚS 3934/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2017 č. j. 6 Tdo 1703/2016-47, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, ze dne 25. května 2016 č. j. 14 To 318/2015-1245 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 18. září 2015 č. j. 6 T 50/2014-1101, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, a Okresního státního zastupitelství v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečiny neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 4. 2013 č. j. 1 T 115/2012-530, byl odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 40 000 Kč spolu s náhradním trestem odnětí svobody, a podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury, na dobu čtyř roků.
3. O odvolání stěžovatele a jeho manželky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ? pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), dalším napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Dále mu ve stejném rozsahu jako okresní soud uložil peněžitý trest a trest zákazu činnosti.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že výrok o vině nesplňuje zákonné náležitosti a kritéria a je nepřezkoumatelný, neboť z něho není zřejmé, za co konkrétně byl uznán vinným. Odvolací soud neodstranil ani vadnost výroku o vině v popisu skutku, ačkoliv sám okresní soud tuto vadu v odůvodnění rozsudku konstatoval. Stěžovatel dále tvrdí, že ačkoliv v daňovém řízení je důkazní břemeno na daňovém subjektu, tedy na stěžovateli, který se v rámci daňových řízení bránil nekvalifikovaně, v trestním řízení je důkazní břemeno opačné. Měl-li tedy být uznán vinným z daňových trestných činů, musely to být orgány činné v trestním řízení, kdo jeho námitky a v jeho prospěch svědčící důkazy dokázaly přesvědčivě vyvrátit, což se dle jeho názoru nestalo. V jeho případě soudy výši skutečných daňových povinností a výši skutečného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty nezjistily a bez dalšího přejaly výsledky daňových řízení. Krajský soud tím, že zcela akceptoval hodnotící i právní úvahy okresního soudu, zaujal i nesprávná právní posouzení v několika důležitých oblastech, které mají dopad na výrok o vině. Jeho rozhodnutí je pak částečně nepřezkoumatelné, neboť odkazuje na hodnocení důkazů okresním soudem, přičemž ohledně dokazování v odvolacím řízení uvádí jen to, že ani jeho výsledky na učiněných skutkových a právních závěrech nic nemění, aniž by však sám takové dokazování hodnotil v kontextu obhajoby stěžovatele. Povrchní odůvodnění shledává v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z níž vyvozuje, že se soud rozhodující o opravném prostředku musí všemi důležitými otázkami zabývat a nespokojit se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně, zvláště v situaci, kdy účastník v průběhu řízení o opravném prostředku předloží nové důkazy či argumenty. Stěžovatel má za to, že i Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, které porušilo jeho základní práva, neboť nezjednal nápravu a neodstranil vady vytčené v dovolání. V důsledku toho byl pravomocně odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo a pravidly pro provádění a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5 a 6 tr. řádu pro skutky, které mu nebyly nad veškerou pochybnost prokázány, případně nejsou trestnými činy. Současně se domnívá, že skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v některých případech i s objektivní skutečností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení pouze podústavní právní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Stěžovatel soudům v podstatě vytýká nesprávné a jednostranné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní hodnotící verzi, z níž dle jeho názoru vyplývá, že skutky uvedené ve výroku rozsudku okresního soudu nespáchal. Ze svých skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení věci. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vině a trestu za trestné činy, jakož i ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy). Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními řízení a jeho výsledek postiženo není.
10. Z obsahu rozsudků okresního soudu i krajského soudu se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Svoje rozhodnutí pak odůvodnil v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu, přičemž se neopomenul vypořádat s obhajobou stěžovatele.
11. Krajský soud se s postupem okresního soudu ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky. Provedl-li v odvolacím řízení na návrh obhajoby některé další listinné důkazy, z jeho rozhodnutí se jednoznačně podává, že tyto nepřinesly pro věc žádné relevantní poznatky, tedy že jde o důkazy nadbytečné. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že je jednotlivě podrobně nevyhodnotil. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, obhájce stěžovatele ve svém závěrečném návrhu sám k novým důkazům uvedl, že dle jeho názoru nejde o nové převratné důkazy, nicméně zapadají do důkazů již provedených. Ztotožnil-li se tedy krajský soud za tohoto stavu se závěry okresního soudu, nebylo nutné, aby je opakoval. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i ESLP (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
12. Tvrzeným rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů se zabýval i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, přezkoumal z pohledu stěžovatelem vytčených vad rozhodnutí soudů nižších stupňů, v jejich postupu však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování.
13. Nejvyšší soud posoudil i námitky, že soudy nižších stupňů pouze přejaly výsledky daňových řízení, a že v jejich rozhodnutí chybí závěry o skutečné výši daňové povinnosti a skutečné výši nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, s poukazem na konkrétní zjištění však těmto výhradám nepřisvědčil (viz str. 11 usnesení). K tomu lze pouze dodat, že ze skutkových vět obsažených ve výroku o vině rozsudku okresního soudu je patrné vyčíslení jednotlivých částek, o které chtěl stěžovatel neoprávněně sebe nebo svou dceru obohatit, a které specifikují neoprávněné daňové odpočty a doměřené daně, a v součtu uvádějí částku, o kterou daňovou povinnost zkrátil. Nejvyšší soud se zabýval i dalšími námitkami skutkové povahy k jednotlivým dílčím skutkům, které stěžovatel opakuje v ústavní stížnosti, přičemž se s nimi ústavně přijatelným způsobem vypořádal (viz str. 12 usnesení), byť současně shledal, že jde o námitky, které nelze podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Podrobně se pak zabýval námitkami, jež jsou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantní. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že výrok o vině nesplňuje náležitosti popisu skutku, když není zřejmé, za co byl stěžovatel uznán vinným, postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, v němž Nejvyšší soud znovu vysvětlil, v čem spočívalo jednání stěžovatele a jakým způsobem se odrazilo ve skutkové větě, obsahující všechny okolnosti důležité pro jeho posouzení podle skutkové podstaty daných trestných činů. V této souvislosti se patří odkázat i na odůvodnění rozsudku okresního soudu, v němž jsou tyto okolnosti dále konkretizovány s poukazem na konkrétní důkazy, které trestnost jednání stěžovatele prokazují.
14. Všiml-li si okresní soud zjevné nesprávnosti v popisu jednoho dílčího skutku, když zaměnil osobu dcery stěžovatele se stěžovatelem, přičemž krajský soud toto pochybení nenapravil, Nejvyšší soud případně s odkazem na §120 odst. 3 tr. řádu poukázal na to, že i přes toto chybné označení osoby je z výroku v kontextu s odůvodněním rozsudku nepochybné, že šlo o daňové přiznání dcery stěžovatele, a že skutek je vymezen i nadále tak, že nemůže být zaměněn s jiným. K tomu lze dodat, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 583/99, ze dne 15. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 2239/11, dostupná na http://nalus.usoud.cz). O ústavnosti postupu vedoucího k vydání rozhodnutí o vině stěžovatele přitom žádné pochybnosti nevznikly.
15. Lze tak uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Skutkové závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, a jež se odrazily v právní kvalifikaci jednání stěžovatele, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu