ECLI:CZ:US:2018:2.US.401.18.1
sp. zn. II. ÚS 401/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů M. Š. a Z. Š., zastoupených Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem Moskevská 1461/66, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 3 Tdo 1237/2017-32 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017 č. j. 50 To 174/2017-1314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na zákonného soudce zaručené v článku 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 5 T 241/2015 byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání jednak pokračujícího přečinu padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle §245 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"), jednak přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
3. Uvedených přečinů se měli stěžovatelé dopustit tím, že společně po vzájemné předchozí domluvě v blíže nezjištěné době kolem poloviny ledna 2015 oslovili svého spoluobviněného s nabídkou dodání padělaných ročních dálničních kupónů prokazujících zaplacení poplatku za užívání zpoplatněné pozemní komunikace pro osobní automobily o nosnosti max. 3,5 tuny vydávaných podle §21d zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, Státním fondem dopravní infrastruktury (dále jen "padělané dálniční známky") s tím, že je možno tyto padělané dálniční známky prodávat dále jako pravé. Následně v období od poloviny ledna 2015 do nezjištěné doby v únoru 2015 ve více případech za účelem další distribuce prodali spoluobviněnému nejméně 227 padělaných dálničních známek za cenu 800 Kč za jednotlivý kus, i když si byli vědomi skutečnosti, že jde o padělky dálničních známek, které bude spoluobviněný dále prodávat jako pravé, přičemž tímto jednáním získali prospěch ve výši nejméně 181 600 Kč.
4. Za výše uvedené přečiny byl každý z nich odsouzen podle §209 odst. 3 a 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku jim byl oběma výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně byl každému z nich uložen peněžitý trest ve výši 100 denních dávek po 1 000 Kč (tj. celkem 100 000 Kč), přičemž jim byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dní pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán.
5. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 č. j. 50 To 174/2017-1314 rozhodl o odvolání stěžovatelů tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, výroky o vině zůstaly nezměněny.
6. Odvolací soud se ztotožnil v otázce viny všech tří obviněných se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, které byly adekvátně promítnuty do výrokové části (a potažmo i do odůvodnění) napadeného rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky. Co se týče postupu rozhodování o druhu a výměře trestu, odvolací soud vytkl prvostupňovému soudu, že nedostatečně uvážil dobu od spáchání projednávané trestné činnosti, a proto změnil napadený rozsudek v tomto výroku a každého ze stěžovatelů odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Výkon tohoto trestu jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně každému z nich uložil peněžitý trest ve výši 100 denních dávek po 1 000 Kč (tj. celkem 100 000 Kč), přičemž jim byl podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dní pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán.
7. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 10. 2017 č. j. 3 Tdo 1237/2017-32 jejich dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněná.
II. Argumentace stěžovatelů
8. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřují stěžovatelé zejména v tom, že výsledek trestního řízení neodpovídá provedeným důkazům, čímž došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Tento extrémní nesoulad je podle nich v rozporu se zásadou spravedlivého procesu a judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP").
9. Stěžovatelé vytýkají soudům, že nesprávně zhodnotily výpověď jejich spoluobviněného, jehož věrohodnost napadají s tím, že obecné soudy přijaly tuto výpověď jako jediný usvědčující důkaz, aniž by se důkladně vypořádaly s dalšími provedenými důkazy.
10. Stěžovatelé dále namítají nesprávné právní posouzení skutku, které spočívá v absentujícím základním znaku skutkové podstaty přečinu podvodu podle ustanovení §209 trestního zákoníku, a to ke škodě jakého majetku byla způsobena škoda. Za takové situace skutek popsaný v napadené výrokové části rozhodnutí nemůže podle stěžovatelů být trestným činem podvodu, natož pak jeho kvalifikovanou podstatou podle ustanovení §209 odst. 3 trestního zákoníku.
11. K porušení práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 Listiny došlo podle tvrzení stěžovatelů v tom, že stěžovatelé nebyli seznámeni se složením příslušného rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu. Na rozdíl od rozhodnutí prvního a druhého stupně totiž v hlavičce usnesení chyběla jména soudců. K usnesení Nejvyššího soudu byl pouze na konci připojen podpis předsedy senátu. Z tohoto důvodu je nepřezkoumatelné, zda byl rozhodující senát Nejvyššího soudu skutečně obsazen zákonnými soudci.
III. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud úvodem připomíná povahu ústavního přezkumu vyplývající z ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
14. K důkazní situaci, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, se Ústavní soud již vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285). Ústavní soud konstatoval, že důkazní situace je za existence jediného usvědčujícího důkazu z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření toho jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu).
15. S ohledem na požadavky spravedlivého procesu pak mají obecné soudy rovněž povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění jsou trestním řádem zvýrazněny především v případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to z hlediska práva ústavního i podústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů [např. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69) či nález sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016 (N 32/80 SbNU 411)].
16. Tyto požadavky byly tedy na napadená rozhodnutí kladeny. Nároky na odůvodnění byly taktéž zvýrazněny tím, že stěžovatelé jak ve fázi přípravného řízení, tak v řízení před soudy popřeli, že se dané trestné činnosti dopustili mimo jiné s tvrzením, že negativní skutečnosti není možné dokázat.
17. Ústavní soud s ohledem na tato východiska přezkoumal námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že v posuzované věci však k extrémnímu nesouladu nedošlo.
18. Nelze přisvědčit stěžovatelům, že obecné soudy zhodnotily je usvědčující výpověď jejich spoluobviněného izolovaně od ostatních důkazů, jelikož všechny ostatní důkazy jsou v rozporu s jeho výpovědí. Jak již uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně, výpověď spoluobviněného byla nepřímo podpořena výslechy dalších svědků. Samotnou jeho výpověď soud zhodnotil a následně odůvodnil i položením logické otázky, čeho by obviněný dosáhl křivým obviněním stěžovatelů. Taktéž odvolací soud se vyjádřil k námitce věrohodnosti tohoto svědka tak, že je třeba rozlišovat věrohodnost obecnou a specifickou, přičemž uvedl, že je třeba zejména zhodnotit, jak tato výpověď zapadá do kontextu ostatních provedených důkazů. Namítané rozpory mezi výpověďmi předmětného spoluobviněného a dalších svědků soudy vyhodnotily tak, že se nejedná o rozpory natolik závažné, aby zpochybňovaly samotnou podstatu usvědčující výpovědi tohoto svědka.
19. Ústavní soud v tomto postupu nespatřil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soud prvního stupně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Skutkové závěry, k nimž došel a které v odůvodnění svých rozhodnutí vyjádřil, jsou srozumitelné, logické a vnitřně konzistentní. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, neboť nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky.
20. Námitkami stěžovatelů ohledně učiněných skutkových zjištění, v rámci kterých zpochybňovaly dokazování a hodnocení důkazů, se ostatně zabýval i dovolací soud, který existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy také nezjistil. Naopak uzavřel, že soudy při hodnocení těchto výpovědí postupovaly v souladu se zákonem, zejména s ustanoveními §2 odst. 5, 6 trestního řádu.
21. Co se týče námitky stěžovatelů ohledně nesprávného právního posouzení skutku, podrobně se s ní vypořádal již dovolací soud. Zdůraznil odlišnost mezi jednáním účastníka a jednáním hlavního pachatele. Stěžovatelé byli shledáni vinnými toliko účastenstvím na přečinu podvodu ve formě návodu, tudíž jejich námitka chybějící objektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku - ke škodě jakého majetku došlo - je v tomto případě bez opodstatnění, jelikož tato forma trestné činnosti takovýto popis nevyžaduje.
22. Ústavní soud se dále zabýval namítaným porušením práva na zákonného soudce. Porušením tohoto ústavně zaručeného práva se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve obsáhle zabýval, když v jednom ze svých nálezů uvedl, že ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce v sobě obsahuje požadavek, aby jeho adresát měl možnost seznámit se se složením soudu, který v jeho věci rozhoduje, a to za účelem potencionální možnosti realizace svého práva na vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti formou vznesení námitky podjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 182/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 79/41 SbNU 39)].
23. Stěžovatelé namítají, že nebyli seznámeni se složením příslušného senátu Nejvyššího soudu, který v jejich věci rozhodoval, na rozdíl od rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, ve kterých jsou jména soudců uvedena a tudíž je zřejmé, že byla dodržena zásada zákonného soudce. Je nutné zdůraznit, že v případě Nejvyššího soudu, je obvyklou praxí uvádět v hlavičce rozhodnutí toliko název soudu. Z ústavní stížnosti ani spisového materiálu není jasné, zda stěžovatelé obdrželi akceptační dopis s informací o složení rozhodujícího senátu. Ústavní soud však dříve jasně vyjádřil, že zasílání akceptačního dopisu je nadstandardem, který zákon nevyžaduje [nález sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014 (N 46/72 SbNU 521)]. Stěžovatelé měli možnost se o složení senátu u Nejvyššího soudu informovat, například osobně, písemně či telefonicky. To je sice do jisté míry nepohodlné, nejde však o úsilí, které by od nich nebylo možné požadovat [usnesení sp. zn. I. ÚS 3327/15 ze dne 31. 3. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 1576/15 ze dne 11. 8. 2015 (U 9/78 SbNU 647) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1815/14 ze dne 6. 11. 2014]. Ústavně zaručené právo na zákonného soudce tedy porušeno nebylo.
24. Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí a zhodnocení všech námitek stěžovatelů neshledal, že ve věci stěžovatelů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu