ECLI:CZ:US:2018:3.US.1069.18.1
sp. zn. III. ÚS 1069/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Janem Jarešem, advokátem, sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 3998/2017-101, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2016 č. j. 15 Co 589/2016-87, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. srpna 2016 č. j. 23 C 83/2013-81, spojenou s návrhem na zrušení čl. V. bodu 6. v části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí namítaje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost spojil podle §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s návrhem na zrušení čl. V. bodu 6. v části třetí zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to pro porušení čl. 18 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení specifikovaných částek s příslušenstvím; obvodní soud jeho žalobu rozsudkem ze dne 22. 9. 2015 č. j. 23 C 83/2013-49 zamítl, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 15 Co 71/2016-69 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud usnesením ze dne 4. 8. 2016 č. j. 23 C 83/2013-81 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení zamítl, což odůvodnil nesplněním podmínky poplatkového osvobození dané jeho poměry, a to po zjištění, že stěžovatel není zcela nemajetný, a po vyhodnocení podání dovolání jako svévolného (zneužívajícího) výkonu procesního práva (zdůraznil sudičské jednání stěžovatele, který bezúčelně vyvolává velké množství sporů, jež je v rozporu s dobrými mravy a jako takové nelze akceptovat přenos nákladů takového řízení na daňové poplatníky).
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 9. 12. 2016 č. j. 15 Co 589/2016-87 usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že vzhledem k přiznaným finančním kompenzacím, které žalobce obdržel na základě rozsudků uvedených v rozhodnutí, nelze žalobce označit za osobu zcela nemajetnou. Dále městský soud zdůraznil, že stát nemůže nést odpovědnost za to, že žalobce je v současné době ve výkonu trestu odnětí svobody, kde nemá možnost být zaměstnán, zejména když si svou současnou situaci způsobil sám svým protiprávním jednáním. Městský soud dodal, že v daném případě není podstatné, že jiné odvolací senáty v jiných sporech ustanovily žalobci advokáta pro dovolací řízení.
4. Usnesení městského soudu napadl žalobce dovoláním, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání, a opět požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Obvodní soud usnesením ze dne 1. 6. 2017 č. j. 23 C 83/2013-97 vyzval stěžovatele, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání proti usnesení městského soudu ze dne 9. 12. 2016 č. j. 15 Co 589/2016-87, s tím, že nebude-li do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předložena soudu plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Stěžovatel na tuto výzvu ve stanovené lhůtě ani následně nereagoval.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 3998/2017-101 dovolací řízení zastavil. S odkazem na svoji předchozí judikaturu sám posoudil splnění předpokladů pro ustanovení advokáta pro dovolací řízení a dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ve stěžovatelově případě nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění se zaměřil na splnění podmínek osvobození podle §138 občanského soudního řádu a charakterizoval svévolné i zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Výslovně uvedl, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel podává desítky dovolání, jež byla ve větší míře odmítána nebo řízení o nich zastavováno. Má tak za nepochybné, že záměrem stěžovatele je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva, nýbrž pouze vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu, nebo účastníků řízení od stěžovatele odlišných. V takové situaci nemůže stěžovatel očekávat, že podáváním žádostí o osvobození od soudních poplatků přenese veškeré náklady jeho chováním vznikající na stát nebo na jiné účastníky jím svévolně vyvolávaných sporů. Pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel neuvedl žádný závažný důvod, proč ve věznici nemůže dosahovat příjmů z pracovní činnosti, tudíž nelze nemajetnost v důsledku absence příjmů zohledňovat jako důvod pro osvobození od povinnosti platit soudní poplatky.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel - po rekapitulaci předchozích fází řízení - formuluje domněnku o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny soudy, neboť jeho majetkové poměry zhodnotily dle příjmů z dřívějších rozsudků, když je třeba žádost o osvobození od soudního poplatku posuzovat na základě toho, zda je žadatel objektivně způsobilý uhradit soudní poplatek v době, kdy o žádosti soud rozhoduje. Na tomto místě stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17, v němž Ústavní soud zaujal stanovisko o nemožnosti odmítnout osvobození od soudních poplatků všech osob, které se dostaly do nepříznivých poměrů v důsledku trestné činnosti. Polemizoval též s hodnocením neúspěšnosti jeho dovolání Nejvyšším soudem, které nepovažuje za pravdivé.
7. Dále stěžovatel zdůraznil, že již dvakrát byl úspěšný u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který mu dal za pravdu, že řízení před vnitrostátními soudy jsou nepřiměřeně dlouhá a způsobují mu újmu.
8. V další části se stěžovatel věnoval podmínkám postupu podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy. V rámci této argumentace, kromě jiného, připomíná reakci České republiky na výtku ESLP o neexistenci opravdového právního prostředku nápravy umožňujícího konkrétní osobě stěžovat si na nepřiměřenou délku řízení přijetím zákona č. 160/2006 Sb. K tomu tvrdí, že judikatura ESLP není zohledněna, když prostředek nápravy má mít procesní charakter. Uvádí, že jde o vertikální vzestupný konfliktní účinek práva a je-li na vnitrostátní úrovni celý systém podřazen pod horizontální civilní právo a samostatnou hmotněprávní normu, jde o systémovou deviaci. Připomíná, že délka kompenzačního řízení by neměla překročit dva roky a že lze kompenzovat délku kompenzačního řízení přímo v dotčeném kompenzačním řízení (což stát nedodržuje).
9. Stěžovatel konstatuje, že ke dni 30. 9. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jímž bylo zrušeno ustanovení §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Nastala tak situace, kdy oběti porušení mezinárodního závazku státu jsou povinny vyčerpat vnitrostátní prostředek dle čl. 35 odst. 1 Úmluvy a jsou povinny za plnění této povinnosti zaplatit. Tento stav považuje za akt státní svévole a domnívá se, že orgány státu zcela eliminovaly účinnost i dostupnost prostředku nápravy nepřiměřené délky řízení, neboť v případě, kdy by každý stěžovatel v každé dílčí etapě musel žádat o osvobození od soudního poplatku, tak by se každé řízení prodloužilo minimálně o jeden celý rok a zcela by popřelo standardy ESLP pro délku kompenzačního řízení. Z tohoto důvodu navrhl zrušení uvedeného ustanovení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr (viz např. usnesení ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17), že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), příp. nálezy odkazované stěžovatelem]. Nicméně, taková pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.
13. Stěžovatelovy námitky v této části ústavní stížnosti jsou polemikou s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro určení jeho právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v §138 občanského soudního řádu, a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v usnesení napadeném ústavní stížností objasnil vyčerpávajícím způsobem, byť v koncentrované podobě (viz str. 2 dole a str. 3), okolnosti, pro které stěžovatel nesplňuje podmínky pro to, aby byl osvobozen od soudních poplatků, tudíž mu nelze ani ustanovit zástupce pro dovolací řízení. Nejvyšší soud přitom četnost stěžovatelových dovolání a jeho záměr (viz bod 5.) klasifikoval jako počínání, jež by se dalo pokládat za obstrukční a litigiózní (sudičské); Ústavní soud takové hodnocení považuje za přiléhavé a dodává, že závěry z jím odkazovaných nálezů Ústavního soudu nejsou proto použitelné. Další stěžovatelovy námitky (viz výše sub 7. a 8.) jsou z těchto důvodů obsoletní.
14. Se zřetelem k uvedeným zjištěním Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a zamítnutím žádosti o ustanovení zástupce, včetně zastavení dovolacího řízení, neporušily žádné stěžovatelovo základní právo, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Z §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a "sdílí osud" ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud návrh na zrušení čl. V. bodu 6. v části třetí zákona č. 296/2017 Sb. odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu