ECLI:CZ:US:2018:3.US.1231.18.1
sp. zn. III. ÚS 1231/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Martinem Hamplem, advokátem, sídlem Palackého 741, Dvůr Králové nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. ledna 2018 č. j. 11 To 21/2018-57 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. prosince 2017 č. j. 0 Nt 476/2017-33, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Trutnově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Územní odbor Trutnov, Oddělení hospodářské kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") usneseními sp. zn. KRPH-15488/TČ-2015-051081 zahájil trestní stíhání obviněného V. M., (otec stěžovatele, dále též jen "spoluobviněný") a stěžovatele pro přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
3. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") shora uvedeným usnesením rozhodl, že podle §37a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se Mgr. Martin Hampl, advokát, sídlem Palackého 741, Dvůr Králové nad Labem, jako zvolený obhájce stěžovatele a spoluobviněného v trestní věci vedené policejním orgánem pod sp. zn. KRPH-15488/TČ-2015-051081, vylučuje z trestního řízení.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnosti stěžovatele a spoluobviněného proti tomuto usnesení podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá a zdůrazňuje, že se on sám ani spoluobviněný trestného činu nedopustili. Stěžovatel namítá, že mu není zřejmé, na jakém základě obecné soudy dospěly k závěru, že jsou jeho zájmy v trestním řízení v rozporu se zájmy spoluobviněného. Stěžovatel popírá, že spoluobviněného z čehokoliv nezákonného obvinil, přičemž totéž platí i v opačném směru. Protichůdný závěr nelze přesvědčivě dovodit ani z výpovědi, že stěžovatel se zabýval zejména komunikací s klienty a uzavíráním smluv, zatímco spoluobviněný měl na starosti chod společnosti po provozní a ekonomické stránce a schvaloval poskytování úvěrů jednotlivým žadatelům.
6. Stěžovatel i spoluobviněný měli a mají za to, že jejich zájmy jsou v daném řízení společné; oba zastávají názor, že se protiprávního jednání nedopustili, a oba vyjádřili jednoznačné stanovisko, že trvají na tom, aby jejich společný obhájce Mgr. Martin Hampl vykonával jejich obhajobu i nadále. Napadené rozhodnutí krajského soudu je překvapivé a matoucí i ve světle původního rozhodnutí tohoto soudu, jímž bylo zrušeno v pořadí první usnesení okresního soudu o vyloučení obhájce z trestního řízení s tím, že by soud prvního stupně měl přihlédnout i k volbě obviněných, kteří si sami zvolili shodného obhájce a dali tím najevo, že považují své zájmy za zcela shodné.
7. I v případě střetu zájmů mezi stěžovatelem a spoluobviněným by vyloučení obhájce z obhajoby obou obviněných bylo výrazem přepjatého formalismu a porušením ústavně chráněného práva stěžovatele, neboť obhájce učinil v trestním řízení za spoluobviněného pouze jeden úkon, a to blanketní stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání; odůvodnění stížnosti podal spoluobviněný sám a obhájce za něj žádný další úkon ve věci neučinil. Podle názoru stěžovatele by ani za této situace nevznikl důvod k vyloučení obhájce z obhajoby obou spoluobviněných, neboť by postačovalo, aby byl vyloučen pouze z obhajoby spoluobviněného, nikoli rovněž jeho samotného.
8. Závěrem stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Mgr. Martin Hampl vykonával obhajobu po dobu delší než dva roky a nový obhájce by se musel obeznámit s celým spisovým materiálem zahrnujícím řádově několik tisíc stan, což by bylo spojeno rovněž se značnými finančními náklady na obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci §37a odst. 2 tr. řádu, neboť zájmy stěžovatele a spoluobviněného nebyly ve vzájemné kolizi, čímž došlo k porušení práva na právní pomoc (obhajobu).
13. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415), právo na volbu obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny není právem absolutním a nelze je vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Zvoleného obhájce je tudíž možno vyloučit, jde však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, neboť je zásadně věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije, a proto je takové rozhodnutí svěřeno nezávislému soudci a podmíněno existencí zákonem stanovených důvodů.
14. Ke kolizi zájmů spoluobviněných zastoupených týmž advokátem a z toho vyplývající použití §37a odst. 2 tr. řádu se Ústavní soud vyjadřoval např. v usneseních ze dne 6. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 382/02 a ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 306/04 (dostupných na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), kde konstatoval, že jde o otázku respektování ústavní zásady (imperativu), která směřuje i vůči orgánům činným v trestním řízení a v rovině zákona je zakotvena v jejich povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§2 odst. 5 tr. řádu). Ke zjištění skutkového stavu svými, z povahy věci specifickými, prostředky přispívá nepochybně i obhajoba. Obhajoba obviněného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit. K odstranění těchto překážek směřuje §37a odst. 2 tr. řádu, a to v těch případech, kdy objektivně existující rozpor mezi zájmy spoluobviněných obhájce, případně i samotní spoluobvinění, popírají, případně určité kolizní situace považují za nepodstatné, nemající vliv na konečné rozhodnutí ve věci, kterýžto postoj ve svých důsledcích znamená, či může znamenat, porušování práva na obhajobu samotným obhájcem. Citované ustanovení má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu, v souladu se zákonem a lege artis. Přitom nic nebrání tomu, aby po rozhodnutí, vydaném ve smyslu tohoto ustanovení, si obviněný zvolil jiného obhájce podle vlastního výběru.
15. Stěžovatel sice má právo na svobodnou volbu obhájce [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], ovšem z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem (resp. jinými orgány veřejné moci) současně vyplývá obhájcova povinnost podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona.
16. Není vyloučeno, aby tentýž advokát zastupoval v jedné trestní věci více obviněných (§38 odst. 2 tr. řádu), avšak pouze tehdy, je-li splněna podmínka, že jejich zájmy si neodporují. Vyjde-li však v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu, nebo v přípravném řízení soudce, o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle §37a odst. 2 tr. řádu. Obecné soudy jsou povinny pečlivě hodnotit okolnosti každého případu. Vyloučit advokáta lze totiž pouze tehdy, budou-li zájmy zastupovaných osob skutečně v rozporu, což lze dovodit právě jen z konkrétních okolností věci, neboť existenci potenciální kolize zájmů nelze chápat jako paušální nemožnost zastupování více obviněných v trestním řízení týmž advokátem. Při posuzování, zda tato podmínka je dána, je třeba vzít v úvahu zejména stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu, pro jehož spáchání jsou stíháni. Soudy musí vážit, zda skutečně jsou zájmy spoluobviněných v rozporu, či zda naopak usilují o tentýž výsledek trestního řízení.
17. V dané věci byl obhájce stěžovatele vyloučen podle §37a odst. 2 tr. řádu. Toto ustanovení je účinné ode dne 1. 1. 2002 a je samostatným důvodem k vyloučení advokáta (zvoleného obhájce) v případě, kdy vykonává obhajobu dvou nebo více obviněných, jejichž zájmy jsou v tzv. kolizi. Tento důvod navazuje na ustanovení §19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), které ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle §20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Českou advokátní komoru o určení jiného advokáta (§18 odst. 2 zákona o advokacii), zjistí-li dodatečně skutečnosti uvedené v §19 zákona o advokacii. Rovněž Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex) ze dne 31. 10. 1996 v čl. 7 odst. 2 a 3 ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, ale také tehdy, jestliže je zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech. Proto by měl advokát převzít zastoupení dalšího spoluobviněného až po velmi pečlivém zkoumání, zda není mezi spoluobviněnými rozpor zájmů, neboť rozpor mezi spoluobviněnými není vždy patrný již při převzetí obhajoby a může se projevit až na základě později zjištěných skutečností a advokát by svým případným vyloučením mohl poškodit zájmy spoluobviněných, svých klientů (blíže Mandák, V.: K otázce vyloučení obhájce. Trestněprávní revue, roč. 2001, č. 2, str. 65 nebo Vantuch, P.: Obhajoba obviněného. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 57 a násl.). Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006 sp. zn. 4 Tz 204/2005 kolize zájmů mezi obviněnými nastane bez dalšího za situace, kdy se obvinění navzájem, nebo i jednostranně, obviňují.
18. Obecné soudy dospěly k závěru, že v předmětné věci je zřejmé, že zájmy obviněných jsou v rozporu, neboť stěžovatel vinu popírá a za osobu odpovědnou za provoz společnosti označuje spoluobviněného, jehož pokyny plnil, v důsledku čehož by obhajoba ve prospěch jednoho nutně směřovala proti druhému z obviněných a v jeho neprospěch. Podle názoru soudů kolize zájmů spoluobviněných jednoznačně již nastala, a nejde tudíž o stav, kdy teprve hrozí. Stěžovatel namítá, že svou výpovědí nepřenáší odpovědnost za nezákonné jednání na spoluobviněného (dovozuje, že k porušení zákona z jejich strany nedošlo), nicméně důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této rovině přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli poskytuje trestní řád k ochraně jeho práva. Závěrům obecných soudů proto nelze v dané fázi trestního řízení z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Z §37a odst. 2 věty druhé tr. řádu vyplývá, že obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Není tudíž udržitelný ani stěžovatelův požadavek, aby jeho obhájce mohl vykonávat obhajobu jeho samotného (nikoli spoluobviněného). Předmětné normativní řešení souvisí se zásadou rovnosti před zákonem, neboť tento obhájce disponuje (či může disponovat) informacemi z dřívějšího obhajování spoluobviněného. Dlužno konstatovat, že srovnatelnou úpravu obsahuje §19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii.
20. Z ústavněprávního hlediska nejde v této věci ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu. Jde spíše o otázku, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Toto právo nepochybně nemůže být naplněno tam, kde jeden obhájce obhajuje více obviněných, jejichž zájmy jsou v kolizi.
21. Při posuzování přiměřenosti zásahu do práv stěžovatele je také zásadní, že stěžovatel (obdobně jako spoluobviněný) si může zvolit jakéhokoliv jiného obhájce kromě Mgr. Martina Hampla. Jeho volba byla tedy omezena v co nejmenší míře, neboť se týkala jen jediného advokáta.
22. Spoluobvinění, kteří přes tato rizika ke společné obhajobě přistupují, tedy musí následně nést i důsledky tohoto rozhodnutí, jestliže se riziko později naplní a projeví se mezi nimi konflikt zájmů.
23. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy nepochybily, když akcentovaly materiální povahu práva na obhajobu stěžovatele a nedržely se pouze jejího formálního vyjádření, na němž trvá stěžovatel.
24. Ústavní soud si ověřil, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným způsobem logicky a srozumitelně odůvodněna, a to též v intencích dosavadní judikatury Ústavního soudu, která se týkala otázky vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce dle §37a odst. 2 tr. řádu. Odlišný právní názor stěžovatele na existenci střetu zájmů obviněných zastupovaných společným obhájcem, a tudíž pouhá polemika se závěry obecných soudů, potom sama o sobě neopodstatňuje zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu, neboť výkon spravedlnosti v právním státě nelze shledat protiústavním za situace, kdy je realizován způsobem odpovídajícím zákonnému a ústavnímu procesně právnímu rámci.
25. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud dovozuje, že zásah do práva stěžovatele na pomoc obhájce podle vlastního výběru nebyl nepřiměřený a jeho námitka porušení ústavně zaručených práv je zjevně neopodstatněná.
26. Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu nikterak neporušila právo stěžovatele zaručené v jím namítaném čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož ani ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
27. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu