ECLI:CZ:US:2018:3.US.1473.18.1
sp. zn. III. ÚS 1473/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Františkem Štouračem, advokátem, sídlem Masarykova 413/34, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 sp. zn. 8 Tdo 1584/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2017 sp. zn. 9 To 261/2017 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. května 2017 sp. zn. 3 T 27/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za uvedený zločin ho odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Současně podle §82 odst. 2 tr. zákoníku stěžovateli uložil povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") nadepsaným usnesením odvolání stěžovatele a poškozeného D. H. podaná proti uvedenému rozsudku městského soudu jako nedůvodná podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy pro obhajobu podstatné důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Uvádí, že ho soudy uznaly vinným zločinem podvodu spočívajícím - stručně vyjádřeno - v předložení zástavních smluv, u kterých posléze vyšlo najevo, že úřední ověření podpisu vlastníka nemovitých věcí je podvrhem. Stěžovatel setrvává na své obhajobě, uplatněné již v předchozím průběhu trestního řízení, a tvrdí, že zástavní smlouvy nevyhotovil, a tudíž ani nepředložil poškozeným, kteří mají zájem na jeho kriminalizaci. Podle stěžovatele bylo prokázáno obsahem obou sjednaných úvěrových smluv, že čerpání úvěrů nepodmiňovalo uzavření zástavních smluv. U stěžovatele tak neexistoval jediný důvod, který by ho motivoval k předložení zástavních smluv poškozeným, natož zástavních smluv opatřených falzem podpisu a ověřovacího razítka. Krajský soud v usnesení ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. 13 Co 142/2017 konstatoval, že: "provedenými důkazy nebylo prokázáno, že zástavní smlouvy s ověřenými, avšak padělanými podpisy žalobkyně, předložil žalovaným (poškozeným) právě manžel žalované (stěžovatel), nebo že by dokonce on padělal ověřovací doložky a podpisy". Městský soud podle stěžovatele nerespektoval presumpci neviny, neboť při úvahách o výši trestu vzal v potaz jiné dosud neskončené trestní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, kde mu přísluší procesní postavení obviněného, a vyslovil názor, že jeho vlastní rozsudek bude zrušen a Krajský soud v Hradci Králové mu uloží souhrnný trest. Závěrem stěžovatel vytýká, že mu městský soud upřel možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zejména k výpisům z e-mailové komunikace, kterou v průběhu hlavního líčení předložil svědek D. H.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
13. Stěžovatel brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 8 a násl. rozsudku městského soudu a str. 5 a násl. usnesení krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
14. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
15. Stěžovatel namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal v souvislosti s výpisy z e-mailové komunikace předloženými poškozeným D. H. městskému soudu. S touto výtkou se Ústavní soud neztotožňuje. I kdyby Ústavní soud vycházel z tvrzení stěžovatele, nikoli obsahu protokolu o hlavním líčení, podle kterého stěžovatel měl možnost vyjádřit ke všem provedeným důkazům v této trestní věci včetně elektronické korespondence, nelze přehlížet, že stěžovatel neuvádí, zda - a případně z jakého důvodu - se nemohl s těmito písemnostmi obeznámit ani po skončení hlavního líčení nahlédnutím do trestního spisu a jakou konkrétní skutkovou a právní argumentaci následkem tvrzeného pochybení městského soudu nebyl způsobilý v řízení (zejména v odvolání) uplatnit [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 19. 3. 1997 ve věci Mantovanelli v. Francie, stížnost č. 21497/93, §33, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 2. 1996 ve věci Lobo Machado v. Portugalsko, stížnost č. 15764/89, §31, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 2. 1996 ve věci Vermeulen v. Belgie, stížnost č. 19075/91, §33, dále též rozsudek ESLP ze dne 15. 6. 2004 ve věci Stepinska v. Francie, stížnost č. 1814/02, a rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2007 ve věci Verdú Verdú v. Španělsko, stížnost č. 43432/02, shodně nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513) a ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2826/13, bod 13.]. Stěžovatel nadto přeceňuje význam tohoto důkazního prostředku pro jemu nepříznivý výsledek trestního řízení, neboť městský soud konstatoval, že e-mailová korespondence "zapadá" do dalších zjištění a "ověřuje tvrzení" svědka D. H. Stěžovatelova argumentace proto není způsobilá zpochybnit úsudek, že řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé.
16. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 82 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
17. Soudy prováděly poměrně obsáhlé dokazování, přičemž stěžovatel neuvádí, že některý důkazní prostředek opomenuly.
18. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Ani takový exces v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
19. V podrobnostech se patří odkázat na rozsudek městského soudu, který své závěry o vině stěžovatele založil především na obsahu výpovědí M. M. a D. H., z nichž zjistil, že stěžovatel jim při sjednávání žádosti o úvěr uváděl, že mu "mají přijít ze zahraničí peníze", které zatím nebyly připsány, a proto potřebuje půjčit, a to nejméně 1 000 000 Kč. Stěžovatel poškozené mylně informoval i o tom, kdo je majitelem účtu, kam byly peníze posílány, nesdělil jim, že zástavu na dům manželky ona nepodepsala, a poškození ani nevěděli, že stěžovatel má mnoho dluhů a že není schopen peníze, které mu půjčili, splácet. Oba poškození potvrdili, že zástavní smlouvy s údajně notářsky ověřenými podpisy jim přinesl stěžovatel sám, až když obdržel část hotovosti, neboť teprve poté mu byly v souladu s dohodou doplaceny zbylé částky. Na podkladě těchto zjištění nalézací soud dospěl k závěru, že stěžovatel naplnil po všech stránkách znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. zákoníku a že jednal v přímém úmyslu (str. 8 a 9 rozsudku městského soudu).
20. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
21. Stěžovatel nemůže ničeho vytěžit ani z jím citované části odůvodnění usnesení krajského soudu ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. 13 Co 142/2017. Krajský soud vycházel z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 9. 2016 č. j. 5 C 66/2014-339 ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 5 C 66/2014-355, tj. z rozhodnutí časově předcházejících nyní posuzovanou ústavní stížností napadený rozsudek městského soudu. Z odůvodnění usnesení krajského soudu vydaného v občanském soudním řízení se nepodává, že soud byl s výsledky trestního řízení obeznámen (srov. §135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
22. Obecné soudy se nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny. Městský soud konstatoval, že lze sice předpokládat, že v případě uznání viny u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 9/2016 mu bude uložen souhrnný trest, nicméně dal výslovně najevo, že při stanovení výše trestu postupoval samostatně jen při zohlednění okolností činu, který projednával. Krajský soud se vyslovil, že městský soud v souladu se zásadou presumpce neviny správně nepřihlédl jako k přitěžující okolnosti ke skutečnosti, že na stěžovatele byla u Krajského soudu v Hradci Králové dne 28. 6. 2016 podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, o které doposud Krajský soud v Hradci Králové nerozhodl. Z citovaných částí odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že městský soud uvažoval o stěžovateli nepříznivém výsledku trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pouze jako o hypotetické možnosti; městský soud i krajský soud se přitom výslovně distancovaly od zohlednění této otázky v jimi posuzované trestní věci v rovině úvah o výši trestu.
23. Ústavní soud dovodil, že ústavní stížností bylo napadeno i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, stěžovatel neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
24. K přezkumu skutkových závěrů krajského soudu dovolacím soudem stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je zaručeno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
25. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
26. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
27. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu