ECLI:CZ:US:2018:3.US.2140.16.1
sp. zn. III. ÚS 2140/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Rezka, zastoupeného JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou, sídlem Fortna 40, Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2016 č. j. 56 Co 104/2016-104 a III. výroku rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 17. února 2016 č. j. 43 C 328/2014-90, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a statutárního města Karlovy Vary, sídlem Moskevská 2035/21, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem byl spor o vlastnictví konkrétních nemovitých věcí. K žalobě vedlejšího účastníka podané proti stěžovateli (jako žalovanému) rozhodl Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 8 C 2/98 rozsudkem tak, že vlastníkem nemovitostí je vedlejší účastník. Odvolací soud - Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") se s tímto závěrem ztotožnil v rozsudku č. j. 14 Co 461/2004-186; dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1618/2005-205; ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 207/06. Do katastru nemovitostí byl zapsán jako vlastník vedlejší účastník.
3. Stěžovatel se žalobou podanou v roce 2014 domáhal určení, že je vlastníkem daných nemovitostí, dále se domáhal uložení vedlejšímu účastníku povinnosti strpět, že zápis vlastnického práva vedlejšího účastníka k daným nemovitostem v katastru nemovitostí, se vymazává, a rovněž se domáhal uložit vedlejšímu účastníku povinnosti vyklidit dané nemovitosti. Okresní soud usnesením ze dne 16. 3. 2015 č. j. 43 C 328/2014-31 ve výroku I. zamítl návrh na přerušení řízení, a ve výroku II. rozhodl tak, že zastavil řízení v části, v níž se stěžovatel domáhal určení svého vlastnictví k daným nemovitostem, a to z důvodu překážky věci rozhodnuté (poukázal na pravomocné rozhodnutí okresního soudu ve věci sp. zn. 8 C 2/98). K odvolání stěžovatele potvrdil toto prvostupňové usnesení krajský soud usnesením ze dne 5. 6. 2015 č. j. 18 Co 161/2015-46; dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 3666/2015-70; ústavní stížnost stěžovatele odmítl v dané věci Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3869/15.
4. Okresní soud následně po částečném zastavení řízení rozhodoval o zbývajících uplatněných nárocích stěžovatelovy žaloby. Rozsudkem ze dne 17. 2. 2016 č. j. 43 C 328/2014-90 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu o uložení povinnosti vedlejšímu účastníku strpět výmaz jeho vlastnického práva k daným nemovitostem, a výrokem II. zamítl žalobu o uložení povinnosti vedlejšímu účastníku vyklidit dané nemovitosti. Výrokem III. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení 40 353,50 Kč. K odvolání stěžovatele proti výroku III. prvostupňového rozsudku rozhodl krajský soud usnesením ze dne 29. 3. 2016 č. j. 56 Co 104/2016-104 tak, že výrokem I. potvrdil prvostupňový nákladový výrok III. a výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení 2 021 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že náhrada nákladů řízení neměla být vedlejšímu účastníkovi přiznána.
6. Podle stěžovatele nebyly náklady účelně vynaloženy (poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09 a II. ÚS 376/2012 a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4746/2014 a 28 Cdo 2/2015). Vedlejší účastník je statutárním městem, u něhož se presumuje personální a materiální vybavení pro hájení vlastních práv a zájmů; již v odvolacím řízení navíc stěžovatel prokazoval výpisem z internetových stránek vedlejšího účastníka, že disponuje právním odborem, jenž by měl zajišťovat i plnění pravomocí vedlejšího účastníka a výkon jiných, zejména majetkových práv. Stěžovatel je přesvědčen, že daná věc nebyla právně složitá, šlo o běžnou agendu statutárního města, nešlo o problematiku specializovanou, dosud neřešenou či s mezinárodním prvkem; i v takovém případě by však bylo třeba specifické okolnosti pro přiznání náhrady nákladů řádně odůvodnit. Podle stěžovatele všechny tři nároky uplatněné žalobou na sebe navazovaly, a jediná sporná (primární) otázka o určení vlastnického práva byla vyřešena již okresním soudem ve věci sp. zn. 8 C 2/98. Vedlejší účastník v řízení ničeho neprokazoval, toliko odkázal ohledně prvního nároku na překážku věci rozhodnuté, ohledně druhého nároku zpochybňoval pravomoc soudu o výmazu rozhodnout, a ohledně třetího nároku namítal nedostatek aktivní legitimace stěžovatele.
7. Dále má stěžovatel za to, že v dané věci byly dány i důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Uvedl, že soudy ve věcech týkajících se daného vlastnictví rozhodovaly různě a nelze stěžovateli klást k tíži, že se svého vlastnictví domáhá dostupnými prostředky. Poukázal na souběžně vedenou věc u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 35/2010, kde jde o spor týkající se nájemného za pronájem daných nemovitostí stěžovatelem (resp. o bezdůvodné obohacení pro absenci vlastnického práva stěžovatele k předmětu nájmu - daným nemovitostem). Uvedl, že v dané věci prvostupňový soud dospěl k závěru ohledně předběžné otázky vlastnictví daných nemovitostí k tomu, že stěžovatel je vlastníkem daných nemovitostí, následně odvolací soud oproti tomu poukázal na rozhodnutí ve věci okresního soudu sp. zn. 8 C 2/98, a poté Nejvyšší soud rozsudkem pod sp. zn. 28 Cdo 2847/2015 odvolací rozhodnutí zrušil s tím, že "se ztotožnil se závěry Obvodního soudu pro Prahu 10".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadený III. výrok rozsudku okresního soudu a napadené výroky I. a II. usnesení krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Soudy vycházely z relevantních zákonných ustanovení a své úvahy a závěry přehledně rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud se již ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod, avšak výjimečně může mít otázka náhrady nákladů řízení i ústavní dimenzi, a to v případě extrémního vykročení soudů z pravidel upravujících řízení. K tomu může dojít zejména interpretací a aplikací příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.
12. Stěžovatel nesprávnost nákladových výroků odůvodňuje neúčelností nákladů na zastoupení vedlejšího účastníka - statutárního města - advokátem.
13. Ústavní soud ve svých dosavadních rozhodnutích opakovaně poukázal na to, že v případě státu (jeho organizačních složek, státních orgánů), statutárních měst a vyšších územních samosprávných celků lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení (vč. specializovaného právního aparátu), aby byly schopny samostatně kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Uvedené však nelze pojímat absolutně a je třeba v každém jednotlivém případě také zvažovat, zda je daný subjekt schopen se sám v řízení účinně bránit za pomoci svého odborného aparátu (zaměstnanců); lze si totiž představit případy sporů s předmětem složitým a mimo agendu (působnost) daného subjektu, s právní otázkou dosud neřešenou, nebo případy sporů těžších s mezinárodním prvkem (pouhý poukaz na běžnou agendu však není dostačující, neboť podstatné by mělo být i posouzení intelektuální náročnosti předmětu sporu); vedle rozhodné právní otázky soudního sporu Ústavní soud opakovaně také poukázal na hledisko bagatelnosti částky žalované (a to i v porovnání s výší přiznaných nákladů na zastoupení advokátem). Ústavní soud v dané judikatuře zejména apeloval na soudy, aby se otázkou účelnosti nákladů na zastoupení advokátem řádně zabývaly, a nikoliv pouze paušálně odkazovaly na zásadu úspěšnosti; požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí se vztahuje i na nákladový výrok, který by měl reflektovat celý průběh řízení tak, aby dostál principu spravedlnosti. S požadavkem hodnocení účelnosti nákladů souvisí i formulovaný náhled Ústavního soudu, dle kterého neprokáže-li se jinak, nelze u daných subjektů považovat náklady vynaložené na zastoupení advokátem za účelné. Ústavní soud ve své judikatuře uvedl, že jeho judikatura nepředstavuje vymezení skupiny subjektů, které by neměly právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť i uvedené subjekty se mohou nechat dle svého uvážení (vůle) zastoupit v soudním řízení advokátem, avšak v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je soud povinen posuzovat účelnost vynaložených nákladů na zastoupení [srov. nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 3246/09 (N 104/57 SbNU 357), ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507), ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3131/10 (N 179/63 SbNU 81), ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2049/11 (N 81/69 SbNU 339), ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449), ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691), nebo ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401)].
14. Ve věci stěžovatele se soudy zabývaly otázkou účelnosti nákladů vedlejšího účastníka na zastoupení advokátem, tedy tuto otázku neopomenuly; před krajským soudem šlo navíc o stěžejní předmět (otázku) odvolacího řízení. Oba soudy poukázaly na to, že žaloba stěžovatele obsahovala celkem tři uplatňované nároky a byla rozsáhlá a komplikovaná, přičemž jejím prostřednictvím stěžovatel v několika směrech zpochybňoval vlastnické právo vedlejšího účastníka k daným nemovitostem i předchozí pravomocný rozsudek okresního soudu ve věci sp. zn. 8 C 2/98. Dospěly k závěru, že předmět sporu do běžné agendy statutárního města nespadá; žaloba navazovala na předchozí spor o vlastnictví, v rámci kterého byla řešena významná otázka povahy tržních krámků. Ve věci byl dle okresního soudu navíc spor o dosud neřešenou otázku výkladu zákonného ustanovení týkajícího se výmazu zápisu z veřejného seznamu. Takové odůvodnění soudů považuje Ústavní soud za řádné, srozumitelné a přiléhavé; nepodává se z něj libovůle či extrémní exces a rozpor s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel na jedné straně označuje předmět sporu za jednoduchý, avšak na druhé straně poukazuje na souběžně vedenou jinou kauzu (ze stěžovatelem předloženého rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2847/2015 plyne, že poukazovaná věc se týká nájmu tržních krámků v daných nemovitostech, přičemž Nejvyšší soud zavázal nižší soudy, aby si samy posoudily pro účely dané kauzy předběžnou otázku vlastnického práva a nikoliv jen odkazovaly na rozsudek okresního soudu sp. zn. 8 C 2/98) s tím, že při ní měly soudy (včetně Nejvyššího soudu) dospět k odlišnému závěru ohledně vlastnického práva stěžovatele oproti rozsudku okresního soudu sp. zn. 8 C 2/98. Jinými slovy, stěžovatel sám uvádí, že názor soudů na jeho vlastnictví je (může být) v různých věcech odlišný. Jeho tvrzení o jednoduchosti sporu a jeho vyřešení již rozsudkem sp. zn. 8 C 2/98 příliš neodpovídá ani fakt, že znovu po více letech od daného rozsudku podal žalobu, tedy zjevně byl přesvědčen nikoliv o triviálnosti sporu, nýbrž naopak o reálné možnosti domoci se (ochrany) svého vlastnického práva; v opačném případě by podávání žaloby a nesení nákladů s ní spojených nemělo jistě smysl. Stěžovatel rovněž nezpochybňuje, že předmětem žaloby byly celkem tři nároky, přičemž okresní soud se postupně musel s každým vypořádat, a to zjevně nikoliv shodným způsobem (tj. aplikací týchž zákonných ustanovení, která by dopadala na souběžně uplatněné nároky shodného charakteru). Ze stěžovatelem poukazovaných nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09 a sp. zn. II. ÚS 376/12 oproti tomu plyne, že šlo o standardní soukromoprávní spory, a to o vydání bezdůvodného obohacení za (bezplatné) užívání spoluvlastnického podílu (spoluvlastníky věci byli žalobkyně a hl. m. Praha), a o zaplacení statutárnímu městu (městské části) jako pronajímateli nedoplatku za služby spojené s bydlením žalobců v bytě statutárního města (tj. běžná agenda hospodaření s majetkem městské části).
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítal, že zde byly dány okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku. Jak je však zřejmé z obsahu napadeného rozhodnutí krajského soudu, stěžovatel sice ve svém odvolání, směřujícím výlučně do nákladového výroku III. rozsudku okresního soudu, zmínil otázku "důvodů zvláštního zřetele hodných", avšak tuto formulaci uvedl jen obecně a užil ji právě v souvislosti se svou argumentací týkající se účelnosti nákladů vedlejšího účastníka na zastoupení advokátem. Tomu odpovídajícím způsobem pak krajský soud argumentaci stěžovatele vypořádal tak, že se podrobněji zabýval otázkou účelnosti nákladů na zastoupení, a ohledně možné moderace obecněji konstatoval, že dle něj takovému postupu nenasvědčují ve věci žádné okolnosti. Stěžovatel se snaží takové okolnosti uvést v ústavní stížnosti (ty spatřuje v motivaci/důvodech podání žaloby), avšak odvolání směrované výlučně do nákladového výroku bylo prostorem, kde stěžovatel měl případné okolnosti zvláštního zřetele hodné plně v prvé řadě uplatnit tak, aby se jimi mohl krajský soud podrobně zabývat (zásada subsidiarity ústavní stížnosti).
16. Ohledně povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení Ústavní soud pro úplnost poukazuje na bagatelní výši dané částky a na svou setrvalou judikaturu týkající se tzv. bagatelních věcí a možnosti zásahu do základních práv stěžovatelů v takových případech.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu