ECLI:CZ:US:2018:3.US.2450.17.1
sp. zn. III. ÚS 2450/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Křivana, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2017 č. j. 21 Cdo 1346/2017-235, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2016 č. j. 61 Co 384/2016-201, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. června 2016 sp. zn. 10 C 225/2015, za účasti Okresního soudu v Chebu, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti de Wolf GROUP s.r.o., sídlem Americká 2452/14, Cheb, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Posouzení splnění procesních předpokladů
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Stěžovatel se u Okresního soudu v Chebu (dále jen "nalézací soud") domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z důvodu dle §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni předání okamžitého zrušení pracovního poměru (dále jen "zákoník práce"), k němuž došlo dne 9. 4. 2015. Toto okamžité zrušení pracovního poměru učinila vedlejší účastnice, zjednodušeně řečeno, proto, že stěžovatel jako její zaměstnanec na pozici produktového specialisty vykonával bez vědomí a souhlasu vedlejší účastnice činnost fakturanta pro společnost Rinnovare s.r.o., která prováděla předváděcí akce strojů, jejichž výhradním distributorem pro Českou republiku je vedlejší účastnice, přičemž v některých případech se na straně společnosti Rinnovare s.r.o. stěžovatel těchto předváděcích akcí účastnil, a dále proto, že se stěžovatel bez řádného doložení zákonného důvodu nedostavoval dle pokynů vedlejší účastnice do jejího sídla mimo jiné proto, aby jí situaci vysvětlil.
4. Svým shora specifikovaným rozsudkem nalézací soud žalobu stěžovatele zamítl. Šlo o opakované projednání žaloby poté, co byl původní rozsudek nalézacího soudu zrušen k odvolání stěžovatele. Svůj napadený rozsudek odůvodnil nalézací soud zejména tím, že vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru vedlejší účastnicí bylo dostatečné a že již samotné opakované nedoložení zákonných důvodů pro nedostavení se do sídla vedlejší účastnice k jejímu pokynu jakožto zaměstnavatele v krátké době po sobě by dle judikatury Nejvyššího soudu naplňovalo důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Mimo to nalézací soud uzavřel, že stěžovatel porušil zákaz konkurence dle §304 odst. 1 zákoníku práce, jakož i dle pracovní smlouvy, kterou s vedlejší účastnicí uzavřel. Tento závěr nalézací soud podpořil tím, že pro posouzení porušení zákazu konkurence je irelevantní, zda se zaměstnanec v konkurenčním subjektu přímo podílí na činnostech, které mají přímou konkurenční povahu k činnostem zaměstnavatele, nýbrž že postačuje, že se jakýmkoliv způsobem podílí na činnosti takovéhoto konkurenčního subjektu. Dovodil přitom, že předměty činnosti vedlejší účastnice i společnosti Rinnovare s.r.o. se v určitém rozsahu kryjí a že pořádání předváděcích akcí k výrobkům, jejichž výhradním distributorem pro Českou republiku je vedlejší účastnice, má vůči druhé jmenované povahu konkurenční činnosti.
5. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") však svým shora specifikovaným rozsudkem napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil. V zásadě se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, mimo to rozvinul úvahu, že zaměstnanec na pozici produktového specialisty se základní mzdou 50.000,- Kč, což byl stěžovatelův případ, si musí být vědom povinností, jež má vůči svému zaměstnavateli, a že stěžovatel svým jednáním rovněž porušil vzájemnou důvěru, již má na mysli §301d zákoníku práce a jež je nezbytným předpokladem pro řádnou realizaci pracovněprávního vztahu.
6. Stěžovatel s tímto procesním vývojem nebyl spokojen a proti shora specifikovanému rozsudku odvolacího soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten s odkazem na svou předchozí judikaturu k námitkám, které stěžovatel vznesl, jeho dovolání odmítl.
IV. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel vytýká obecným soudům zejména nesprávné hmotněprávní posouzení předpokladů pro naplnění důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Namítá 1) dovození míry odpovědnosti z výše výdělku; 2) odmítnutí nahlížení důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru dle intenzity; 3) nezabývání se fakticitou činnosti zaměstnance u konkurenčního subjektu; 4) otevření prostoru pro judikaturní otázku, že čím závažnější je úkon zaměstnavatele, tím přísnější nároky by měly být kladeny na jeho odůvodnění. V podrobnostech lze stěžovatelovy námitky shrnout následujícím způsobem:
8. Ad 1) má stěžovatel za to, že obecné soudy vytvořily přímou úměru mezi výší mzdy a odpovědností zaměstnance, která však nevyplývá ze zákona, a navíc je diskriminační a porušující rovnost. Dle stěžovatelova názoru musí být zásadně odpovědnost všech zaměstnanců stejná, nestanoví-li zákon jinak.
9. Ad 2) stěžovatel pléduje pro posuzování důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru dle jejich intenzity. Domnívá se, že zavedením spáchání úmyslného trestného činu jakožto důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru do §55 zákoníku práce chtěl dát zákonodárce najevo, že zaměstnavatel má zohledňovat intenzitu, s jakou se zaměstnanec provinil proti předpisům. V případě stěžovatele dle jeho názoru zaměstnavatel uvedl důvody, které lze jen stěží označit za hrubou nekázeň či za hrubé porušení pracovních povinností.
10. Ad 3) se dle stěžovatele otevírá dosud neřešená judikaturní otázka, zda lze za porušení zákazu konkurence považovat i situace, kdy zaměstnanec vykonává pro konkurenční subjekt činnosti, které nemají přímou konkurenční povahu vůči jeho zaměstnavateli. Podle stěžovatele by tato otázka měla být posouzena tak, že v takovém případě o porušení zákazu konkurence nejde. Dle stěžovatelova soudu pak obecné soudy při posuzování porušení zákazu konkurence stěžovatelem vycházely toliko z toho, že předmět podnikání vedlejší účastnice i společnosti Rinnovare s.r.o. jsou zčásti shodné, přičemž však prodej či distribuce čisticích strojů spadá pod volnou živnost, která je ovšem dle stěžovatele svým obsahem velmi široká. Stěžovatel předkládá příklad, v němž by určitá společnost měla neomezený předmět podnikání, a pak by touto logikou byla konkurenční vůči všem ostatním subjektům na trhu, což by znemožnilo jejím zaměstnancům z ní vystoupit, jakož i zájemcům o zaměstnání do ní vstoupit, neboť by vždy zákaz konkurence porušovali.
11. Ad 4) stěžovatel uvedl, že předložil ve svém dovolání Nejvyššímu soudu otázku, zda platí, že čím podstatnější úkon účastník pracovněprávního vztahu, zvlášť zaměstnavatel, činí, tím určitěji a srozumitelněji by se měl v takovém projevu vyjádřit. Nejvyšší soud mu na tuto otázku neodpověděl, přičemž dle stěžovatele jí patří kladná odpověď. K tomu dodal, že obecné soudy se v jeho případě spokojily s tím, že z okamžitého ukončení pracovního poměru mělo být zřejmé, co je jeho obsahem, aniž by však poskytly jakákoliv kritéria, podle nichž by se tato zřejmost měla posuzovat.
V. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu státní moci, jako kterýkoliv její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Argumentace stěžovatele směřuje proti způsobu interpretace a aplikace norem pracovního práva. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti vychází dlouhodobě z východiska, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům a že je oprávněn do těchto procesů zasáhnout toliko tehdy, jsou-li svévolné či nalézají-li se v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2889/12 ze dne 21. 8. 2014 (N 158/74 SbNU 357), nález sp. zn. IV. ÚS 125/05 ze dne 7. 2. 2006 (N 33/40 SbNU 273, nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005 (N 64/36 SbNU 689), nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499) či nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž z: https://nalus.usoud.cz].
14. Takový extrémní rozpor lze dovodit např. tehdy, nejsou-li respektovány fundamenty českého ústavního pořádku [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 822/11 ze dne 22. 4. 2013 (N 61/69 SbNU 165)], dopustily-li se obecné soudy přepjatého formalismu v rozporu s účelem dotyčné právní úpravy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 980/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 126/73 SbNU 903), nález sp. zn. I. ÚS 1883/12 ze dne 12. 2. 2013 (N 29/68 SbNU 325), nález sp. zn. I. ÚS 62/08 ze dne 13. 7. 2010 (N 143/58 SbNU 195), nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467), nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259), nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259) či nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)], nerespektování kogentní právní normy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593), nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143), nález sp. zn. III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197) či nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)], či je-li mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a aplikovanou právní normou extrémní nesoulad [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319), nález sp. zn. III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477) či nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
15. Další takové situace představuje mechanická aplikace právní normy dle jejího doslovné jazykové formulace jsoucí v důsledku v rozporu s jejím účelem [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2427/12 ze dne 1. 2. 2013 (N 26/68 SbNU 303), nález sp. zn. I. ÚS 142/06 ze dne 26. 10. 2006 (N 195/43 SbNU 199) či nález sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004 (N 66/33 SbNU 155)], bezdůvodné upřednostnění normy sledující určitý ústavně chráněný účel před jinou normou sledující jiný ústavně chráněný účel [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599) či nález sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421)], případně zvolení ústavně nekonformního výkladu právní normy v případě několika možných výkladů [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009 (N 203/54 SbNU 519), nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95) či nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85)].
16. Jinými důvody k zásahu Ústavního soudu mohou být extrémní nesoulad užitého výkladu s ustáleným výkladem nebo konsensuálně akceptovanými výkladovými metodami [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2219/07 ze dne 2. 4. 2008 (N 63/49 SbNU 3) či nález sp. zn. III. ÚS 545/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 18/17 SbNU 127)], úplné pominutí systematického výkladu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 101/05 ze dne 26. 8. 2010 (N 170/58 SbNU 477) či usnesení sp. zn. III. ÚS 697/04 ze dne 19. 5. 2005 (U 11/37 SbNU 739)], svévolná změna ustáleného výkladu [nález sp. zn. I. ÚS 2373/07 ze dne 27. 3. 2008 (N 62/48 SbNU 949), nález sp. zn. III. ÚS 705/06 ze dne 14. 2. 2008 (N 35/48 SbNU 435), nález sp. zn. I. ÚS 629/06 ze dne 15. 1. 2008 (N 11/48 SbNU 111)] či jeho změna při nesplnění k tomu určených procedurálních podmínek [nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)].
17. Ve stěžovatelově případě však Ústavní soud žádné takovéto ani jiné pochybení obecných soudů, které by zakládalo porušení některého z jeho ústavně zaručených práv či svobod, neshledal. Stěžovatel se svou argumentací snaží toliko prosadit odlišnou interpretaci §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a §304 zákoníku práce, než jakou zastává Nejvyšší soud. Tato interpretace Nejvyššího soudu ovšem nevykazuje žádné ústavněprávní deficity, a Ústavní soud tak není oprávněn ji přehodnocovat. Konkrétně lze ke stěžovatelovým námitkám uvést následující:
18. S námitkou sub 1) se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Stěžovatel opomíjí, že odůvodnění napadených rozhodnutí nebylo založeno jen ve výši mzdy stěžovatele, ale že tato skutečnost představovala vedle např. doby, po niž stěžovatel vykonával práce pro konkurenční subjekt, jeho pracovní pozice, zamlčení skutečnosti, že pro tento subjekt nějaké práce vykonává, častých absencí s nedoložením vzniku zákonem předvídaných překážek v práci na straně zaměstnance atd. jen jedno z několika kritérií zvlášť hrubého způsobu porušení povinností ve smyslu §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Jak obecné soudy uvedly a jak rozhoduje ustáleně i Nejvyšší soud, výklad tohoto pojmu a jeho aplikace je závislá vždy na posouzení konkrétních okolností případu. Obecné soudy tedy posoudily pracovní pozici stěžovatele a její mzdové ohodnocení jako jedno z kritérií zvláště hrubého porušení povinností zaměstnance, nevytvořily však na základě tohoto kritéria žádnou jeho novou povinnost, jak dovozuje stěžovatel. Obecné soudy totiž nevyslovily závěr, že by se snad na méně mzdově ohodnoceného zaměstnance nevztahoval zákaz konkurence dle §304 a ani nijak nezvažovaly, jak by v jeho případě hodnotily splnění podmínek dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, pokud by se rovněž porušení tohoto zákazu dopustil. Námitka stěžovatele je tedy ryze spekulativního charakteru.
19. Ostatně judikatura obecných soudů nevylučuje, že při posuzování naplnění důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce lze přihlížet i k funkci (tedy pracovní pozici), kterou zaměstnanec zastává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 21 Cdo 498/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo 2/2001, na s. 92, pořadové číslo 30/2001, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1080/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 45/2016; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz/).
20. Nad rámec tohoto závěru lze ještě doplnit, že obecné soudy dospěly k tomu, že pro naplnění důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce by postačovaly již stěžovatelovy absence, k nimž nedoložil důvod vzniku zákoníkem práce předvídaných překážek v práci na straně zaměstnance. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel k tomuto závěru nijak nevyjadřuje. Výsledek řízení by pro stěžovatele tedy byl stejný, i kdyby byla jeho námitka ad 1) důvodná, a tedy již jen proto by tato námitka nebyla způsobilá odůvodnit závěr o tom, že obecné soudy porušily některé ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatele.
21. Ani námitce sub 2) Ústavní soud nemůže přisvědčit. Stěžovatel jejím prostřednictvím polemizuje s názorem, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru dle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce jsou nezávislé a každý z nich je třeba posuzovat zvlášť (srov. s. 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Tento názor je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2857/2000) a výhrady k němu nemá ani odborná komentářová literatura (srov. např. PUTNA, Mojmír. K §55. In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 363). Jelikož tento právní názor nevykazuje žádné deficity ústavnosti vymezené výše sub 13. až 16., nemá Ústavní soud pravomoc jej přehodnocovat.
22. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s námitkou sub 3). Stěžovatelem předložená otázka totiž již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1132/2014). Stěžovatel mimoto opomíjí, že obecné soudy v jeho věci nevycházely jen z předmětu podnikání zapsaného v obchodním rejstříku, ale že vzaly za prokázané, že společnost Rinnovare s.r.o. pořádala i propagační akce na stroje, jejichž výhradní distributorkou pro Českou republiku byla vedlejší účastnice, jichž se dokonce stěžovatel na straně společnosti Rinnovare s.r.o. účastnil. Obecné soudy tak posuzovaly i to, zda v rámci jinak široce definovaného předmětu podnikání "výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona" vyvíjela společnost Rinnovare s.r.o. obchodní aktivity, které měly materiálně konkurenční povahu ve vztahu k obchodním aktivitám vedlejší účastnice.
23. Konečně i námitku sub 4) Ústavní soud odmítá. Obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, i k této otázce již v minulosti zaujaly právní názor, který konstantně ve své rozhodovací činnosti aplikují, a to tím, že vymezily požadavky na obsah právního jednání okamžitého ukončení pracovního poměru dle §55 zákoníku práce, zejména co do přesnosti vymezení důvodu, pro nějž zaměstnavatel okamžitě pracovní poměr ukončuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4761/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014). Pokud pak obecné soudy okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele vedlejší účastnicí posoudily jako souladné s těmito požadavky, Ústavní soud ani ohledně tohoto jejich závěru neshledává žádný důvod pro to, aby zasáhl.
24. Za situace, kdy zákoník práce ve spojení s judikaturou stanoví konkrétně požadavky na přesnost vymezení důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru, byla stěžovatelem vymezená právní otázka v dovolání, zda platí, že čím závažnější právní jednání, tím přísnější požadavky na jeho srozumitelnost a určitost, bezpředmětnou. Nejvyšší soud nepochybil, pokud se touto otázkou nezabýval, neboť ji považoval za vyřešenou.
25. Pokud pak v rámci této námitky stěžovatel rovněž uvedl, že obecné soudy mu neposkytly bližší konkretizaci kritérií, podle nichž měl být důvod pro okamžité zrušení jeho pracovního poměru zřejmý, přehlíží i v tomto bodě odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (viz s. 5-6 napadeného rozsudku odvolacího soudu a s. 6-7 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Ani s touto argumentací obecných soudů se stěžovatel nijak nevypořádává, byť této argumentaci nelze upřít přesvědčivost. Nijak např. nevyvrátil tezi obecných soudů, že mu byly dobře známy konkrétní dny, v nichž měl nerespektovat pokyn vedlejší účastnice coby zaměstnavatelky, aby se dostavil do jejího sídla, neboť ke zcela konkrétním dnům se v žalobě i svém účastnickém výslechu vyjadřoval. Za těchto okolností se Ústavní soud jeho námitkou dále zabývat nemohl.
VI. Závěr
26. Stěžovatel se neztotožňuje s interpretací určitých ustanovení zákoníku práce obecnými soudy. Ústavní soud však neshledal žádný důvod, proč by tato jejich interpretace vybočovala z mezí ústavní konformity. Mimo to nenašel ani žádné jiné porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími či postupem předcházejícím jejich vydání.
27. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu