ECLI:CZ:US:2018:3.US.3747.17.1
sp. zn. III. ÚS 3747/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti obchodní společnosti Metrostav Vackov a. s., sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2017 č. j. 3 A 75/2014-292, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. července 2015 č. j. 10 As 4/2015-135 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 10 As 271/2015-167, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a 1) Emilie Bednářové, 2) Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, 3) Hlavního města Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, 4) Městské části Praha 10, sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10 - Vršovice, 5) obchodní společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, sídlem Sokolovská 217/42, Praha 9 - Vysočany, 6) obchodní společnosti Pražské služby, a. s., sídlem Pod Šancemi 444/1, Praha 9 - Vysočany, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že napadeným rozsudkem městského soudu (ve spojení se dvěma rozsudky Nejvyššího správního soudu) došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, především práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), kterážto porušení pak znamenají rovněž porušení jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i práva na svobodu podnikání podle čl. 26 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh se podává, že městský soud napadeným rozsudkem vyhověl správní žalobě vedlejší účastnice č. 1 a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi č. 2 k dalšímu řízení, přičemž vycházel z právních názorů Nejvyššího správního soudu vyjádřených v rozsudcích, které též stěžovatelka napadá. K meritu stěžovatelka uvádí, že v roce 2008 získala soubor pozemků v katastrálním území Žižkov, na nichž postavila byty a plánuje další etapy výstavby. Vedlejší účastnice č. 1 vznesla na pozemky restituční nárok, podle stěžovatelky nedůvodně. Státní pozemkový úřad svým rozhodnutím (vydaném ve zkráceném přezkumném řízení) zrušil původní rozhodnutí pozemkového úřadu o restitučním nároku a po neúspěšném odvolání podala vedlejší účastnice č. 1 správní žalobu, o které opakovaně rozhodoval městský soud (též po kasaci jeho rozsudků Nejvyšším správním soudem), naposledy rozsudkem napadeným ústavní stížností. Stěžovatelka polemizuje zejména se závěry Nejvyššího správního soudu o aplikovatelnosti lhůty podle §96 odst. 1 správního řádu na zkrácené přezkumné řízení podle §98 správního řádu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti informovala, že proti rozsudku městského soudu podali vedlejší účastníci č. 2, 3 a 6 kasační stížnosti, a posléze oznámila, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 10 As 319/2017-99 kasační stížnosti zamítl. Stěžovatelka v této souvislosti avizovala, že zváží rozšíření své ústavní stížnosti i na tento rozsudek Nejvyššího správního soudu.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány.
6. Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Jde tedy o ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou, neboť jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, předcházející rozhodnutí byla zrušena a věc byla vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení. Ústavní soud je při svém rozhodování podle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán pravidly řízení podle zákona o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Samotná existence pravomocného rozhodnutí ještě splnění této podmínky nezaručuje, když řízení ve věci samé dále pokračuje. Jde o obdobu situací, v nichž stěžovatelka podávala již svoje předchozí ústavní stížnosti (viz věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3084/15 a II. ÚS 373/16).
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj