ECLI:CZ:US:2018:3.US.622.18.1
sp. zn. III. ÚS 622/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č. j. 30 Cdo 1085/2017-117, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2015 č. j. 29 Co 277/2015-38, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. března 2015 č. j. 52 C 248/2012-16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017 č j. 30 Cdo 1086/2017-118, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2016 č. j. 29 Co 261/2016-75 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. května 2016 č. j. 52 C 248/2012-66, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/6, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí namítaje porušení jeho základních práv "na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci a na náhradu za toto protiprávní jednání orgánu veřejné moci (tj. na soudní ochranu a na náhradu škody), na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace, na legitimní očekávání stěžovatele výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality".
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím; obvodní soud jeho žalobu rozsudkem ze dne 4. 3. 2015 č. j. 52 C 248/2012-16 zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 12. 2015 č. j. 29 Co 277/2015-38 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podal dovolání, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání; dále požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení. Obvodní soud usnesením ze dne 23. 5. 2016 č. j. 52 C 248/2012-66 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a žádosti o ustanovení zástupce nevyhověl. V odůvodnění konstatoval, že celé řízení je osvobozeno od placení soudních poplatků a toto osvobození se vztahuje i na řízení před dovolacím soudem, tudíž stěžovatele není možné od soudního poplatku za podání osvobodit, neboť nemá povinnost soudní poplatek platit. Obvodní soud vyzval stěžovatele k doložení osobních, majetkových a výdělkových poměrů, ve stanovené lhůtě stěžovatel soudu nepředložil vyplněný formulář; neuvedl ani žádné konkrétní skutečnosti o své finanční situaci. Dále měl obvodní soud za to, že nebyla splněna ani druhá podmínka §30 odst. 1 občanského soudního řádu, protože soudu je z jeho činnosti známo množství sporů, které stěžovatel proti vedlejší účastnici vede, z nichž některé jsou předmětem dovolacích řízení, ve kterých je zastoupen advokátem i bez toho, aby mu musel být ustanoven. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 28. 7. 2016 č. j. 29 Co 261/2016-75 usnesení obvodního soudu potvrdil. Toto usnesení napadl stěžovatel dovoláním, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání, a následným podáním požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro toto dovolací řízení. Usnesením obvodního soudu ze dne 2. 1. 2017 č. j 52 C 248/2012-85 byl stěžovatel vyzván, aby si pro dovolací řízení zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, současně byl poučen o možnosti Nejvyššího soudu zastavit toto dovolací řízení. Stěžovatel na výzvu reagoval až po uplynutí určené lhůty, a to podáním ze dne 10. 4. 2017, vytýkanou vadu neodstranil, tudíž Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1086/2017-118 dovolací řízení zastavil. V odůvodnění formuloval závěr, že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů v tomto dovolacím řízení, neboť kompletně nevylíčil a nedoložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry (k podání ze dne 10. 4. 2017 nepřihlédl, protože bylo podáno po uplynutí lhůty k doplnění dovolání), a dodal, že Nejvyššímu soudu je známo stěžovatelovo zneužívání práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by svá podání zpravidla blíže odůvodňoval; takové počínání označil za obstrukční a sudičské. Téhož dne, tj. 26. 9. 2017, Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1085/2017-117 zastavil řízení o stěžovatelově dovolání proti rozsudku městského soudu, a to pro absenci tzv. povinného zastoupení dovolatele při podání dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Porušení základních práv (bod 1.) spatřuje stěžovatel ve třech základních oblastech, které podrobně konkretizuje (též s využitím jeho předchozích podání adresovaných Ústavnímu soudu).
4. Nejprve se zaměřuje na údajné nesplnění poučovací povinnosti obvodním soudem, porušení jeho legitimního očekávání ve stanovení lhůty k doplnění dovolání, porušení principů spravedlivého procesu, odepření přístupu k dovolacímu soudu a odepření výkonu spravedlnosti, k čemuž mělo dojít zejména tím, že se mu nedostalo žádného poučení o nezbytnosti právního zastoupení a o obsahových vadách jeho dovolání.
5. Další část stěžovatelovy argumentace cílí na údajné svévolné a protiprávní odepření přístupu k soudu. Obecné soudy podle stěžovatele nepřípustně a svévolně zmanipulovaly předmět řízení, jak ho stěžovatel určil v samotné žalobě. Přepisuje své podání ze dne 10. 4. 2017 adresované Nejvyššímu soudu a namítá, že Nejvyšší soud k němu měl přihlédnout, neboť pro doplnění dovolání byla stanovena soudcovská lhůta, jejíž marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytknuté vady podání odstranit později. Upozorňuje, že o jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení nerozhodl soudce, čímž došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce a zákonný soud. Posléze připomíná, že Nejvyšším správním soudem byl ve stejném období zcela osvobozen od soudních poplatků a ustanoven mu advokát, a dodává, že městský soud spolu s Nejvyšším soudem navíc zcela nepřípustně a protiprávně vedou proti němu pomlouvačnou a dehonestující kampaň, kdy tyto soudy ho záměrně protiprávně označují předem za litigiózní osobu, aniž by se vůbec zabývaly právně rozhodnými skutečnostmi, skutkovými tvrzeními, důkazními návrhy a právní argumentací, jak je uvedena v jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. Považuje za velice zvláštní, že tuto kampaň nevede proti němu například Nejvyšší správní soud, který naopak na základě jeho stejných poměrů, jako jsou známy městskému soudu a Nejvyššímu soudu, ho v plném rozsahu osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu advokáta jako zástupce pro řízení o jeho kasačních stížnostech. Oba soudy záměrně neuvedly, že v řadě sporů vůči vedlejší účastnici je úspěšný. Stěžovatel důrazně odmítá všechna lživá a dehonestující tvrzení obecných soudů o jeho osobě, protože se nezakládají na pravdě; soudy zcela ignorují primární příčinu, že to byly orgány vedlejší účastnice - správní orgány, správní či obecné soudy, které svým nesprávným úředním postupem či nezákonnými rozhodnutími a nepřiměřenou délkou svých řízení zavinily vznik jeho újmy.
6. Stěžovatel se poté zaměřil na údajnou svévoli a libovůli obecných soudů spočívající v jejich nesprávném právním závěru, že nejde o nesprávné úřední postupy orgánu žalované odškodnitelné v penězích. Protože Nejvyšší soud nezjednal nápravu, učinil stěžovatel čtyři právní otázky uplatněné v dovolání předmětem ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti a opodstatněnosti proti rozhodnutím o stěžovatelově žádosti o přiznání osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1086/2017-118 a jemu předcházejícím rozhodnutím - usnesení městského soudu ze dne 28. 7. 2016 č. j. 29 Co 261/2016-75 a usnesení obvodního soudu ze dne 23. 5. 2016 č. j. 52 C 248/2012-66 (body 9. až 12.), posléze proti rozhodnutím ve sporu o náhradu škody, a to samostatně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1085/2017-117 (bod 13.) a samostatně proti rozsudku městského soudu ze dne 3. 12. 2015 č. j. 29 Co 277/2015-38 a rozsudku obvodního soudu dne 4. 3. 2015 č. j. 52 C 248/2012-16 (body 14. až 15.).
9. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr [srov. usnesení v jiné stěžovatelově věci ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikována na http://nalus.usoud.cz)], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351]), či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.
10. Stěžovatelovy námitky v této části ústavní stížnosti jsou polemikou s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro určení jeho právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v §138 občanského soudního řádu, a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle §30 odst. 1 občanského soudního řádu.
11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1086/2017-118 zcela vyčerpávajícím způsobem, byť v koncentrované podobě (viz str. 3, čtvrtý odstavec), objasnil okolnosti, pro které stěžovatel nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce, jakož i důvody, které by mohly svědčit pro jeho osvobození od soudních poplatků (vyhověl-li Nejvyšší správní soud jiným stěžovatelovým žádostem, budiž připomenuto, že výsledek řízení o kasační stížnosti dokládá, že šlo o jinou situaci a o rozhodnutí na základě jiné právní úpravy); v této souvislosti též vysvětlil nemožnost zohlednit stěžovatelovo podání ze dne 10. 4. 2017. Nejvyšší soud dále vyhodnotil stěžovatelovo podávání mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, využívání všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných i mimořádných opravných prostředků, zpravidla bez bližšího odůvodnění, jako počítání obstrukční a sudičské. Ústavní soud takové hodnocení považuje za přiléhavé a opakovaně (viz usnesení ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3924/17) vyjadřuje politování nad skutečností, že stěžovatel i jeho právní zástupce považují za profesionálně a odborně přijatelné, aby vyvoláváním mnoha soudních sporů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu (srov. množství stěžovatelových podání k Ústavnímu soudu a jejich neúspěšnost).
12. Se zřetelem k uvedeným zjištěním Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy nepřiznáním osvobození od soudních poplatků a zamítnutím žádosti o ustanovení zástupce neporušily žádné stěžovatelovo základní právo, a proto je v této části jeho ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
13. V meritu věci, tj. v řízení o žalobě stěžovatele vůči vedlejší účastnici o náhradu škody napadl stěžovatel svým dovoláním rozsudek městského soudu potvrzující rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby. V dovolacím řízení nebyl zastoupen advokátem, ani nedoložil vlastní právnické vzdělání, tudíž Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1085/2017-117 zastavil. Ústavní soud postup Nejvyššího soudu považuje za korektní a souladný s občanským soudním řádem. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 č. j. 30 Cdo 1085/2017-117 je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
14. Zastavení dovolacího řízení Nejvyšším soudem pro nenaplnění požadavku povinného zastoupení má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.
15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolací řízení důvodně zastaveno proto, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení advokátem, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu