ECLI:CZ:US:2018:3.US.796.18.1
sp. zn. III. ÚS 796/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Evy Stella a Otakara Stella, zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Nádražní 58/110, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2017 č. j. 21 Co 459/2017-387 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. října 2017 č. j. 5 C 166/2011-372, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 3. 10. 2017 č. j. 5 C 166/2011-372 zastavil z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté řízení o návrhu stěžovatelů na osvobození od soudních poplatků ze dne 21. 6. 2017. Obvodní soud konstatoval, že se stěžovatelé domáhají přiznání osvobození od soudních poplatků na podkladě shodně tvrzených poměrů, jaké již byly pravomocně posouzeny usnesením obvodního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 5 C 166/2011-303, ve spojení s unesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 11. 2015 č. j. 21 Co 437/2015-313 a ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 č. j. 28 Cdo 573/2016-328, na podkladě jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků podané dne 13. 8. 2015. Usnesením ze dne 18. 12. 2017 č. j. 21 Co 459/2017-387 městský soud napadené usnesení obvodního soudu ze dne 3. 10. 2017 potvrdil. Městský soud měl z obsahu soudního spisu za prokázané, že v obou případech při posuzování majetkových poměrů vycházely soudy ze stejných skutečností, a proto je správný závěr obvodního soudu, že na straně stěžovatelů nedošlo k žádné změně poměrů, z nichž obvodní soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti ze dne 13. 8. 2015.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že dne 21. 6. 2017 opětovně požádali o osvobození od soudních poplatků, neboť oproti stavu, který zde byl v roce 2015, kdy bylo o jimi posledně podané žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodováno, došlo u nich k významným změnám majícím zásadní vliv na jejich příjmové a majetkové poměry, zejména došlo k podstatnému zhoršení zdravotního stavu stěžovatele, které ho vyřadilo z možnosti jakéhokoliv pracovního procesu, a v důsledku toho ke zrušení živnostenského oprávnění. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují na řadu soudních rozhodnutí, podle kterých je soud povinen dbát o to, aby účastníku nebylo jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu, a za tím účelem se zabývat všemi z těch tvrzení žadatele o osvobození od soudních poplatků, jež se týkají skutečností významných pro posouzení jeho celkových majetkových poměrů. Z předložených důkazů přitom dle stěžovatelů vyplývá, že se stěžovatel nachází v takové příjmové a majetkové situaci, která mu neumožňuje zaplatit soudní poplatek za podané dovolání. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že jejich příjem činí dohromady zhruba 12 000 Kč, výše požadovaného soudního poplatku pak činí 10 000 Kč. Mezi nutné výdaje stěžovatelů patří měsíční nájem ve výši 1 000 Kč a splátky stávajících závazků ve výši 7 573 Kč, měsíčně tak stěžovatelům zbývá částka ve výši 3 475 Kč, která jim neumožňuje tvořit jakékoliv úspory, tím méně pak uhradit soudní poplatek ve výši 10 000 Kč. Zatímco v usnesení obvodního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 5 C 166/2011-303 soud vycházel z toho, že stěžovatel dosahuje celkového příjmu 15 080 Kč, jeho aktuální příjmy již činí pouze 6 876 Kč. V minulosti bylo také bráno v úvahu, že stěžovatel si může další příjmy obstarat ze své podnikatelské činnosti, jež byla pouze přerušena, v současné době však živnostenské oprávnění stěžovatele zcela zaniklo. Stěžovatelé se tedy neztotožňují s názorem obecných soudů, že by v jejich případě nedošlo ke změně poměrů, resp. k takové změně poměrů, jež by měla být zohledněna při dalším rozhodování o nyní podané žádosti o osvobození od soudních poplatků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli tvrzených porušení jejich základního práva, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek nenastal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo.
7. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně přitom zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti.
8. Obecně lze konstatovat, že soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Nepřiměřeně tvrdý dopad zákona, který by v některých případech mohl nastat, je zmírňován institutem osvobození od soudních poplatků, jenž zohledňuje poměry účastníka řízení a důvody obecného zájmu pro zproštění od poplatkové povinnosti. Právní předpisy rozlišují a upravují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. U osvobození osobního jde jen o určité navrhovatele a osvobození je přiznáváno z důvodu jejich specifického postavení. Zákon umožňuje i osvobození individuální, které nevyplývá přímo ze zákona, ale rozhoduje o něm soud. Důvodem pro osvobození v těchto případech je eliminace nepřiměřených tíživých důsledků, kdy by bezvýjimečné vyžadování splnění poplatkové povinnosti v situacích nespadajících do osvobození věcného nebo osobního mohlo učinit pro některé navrhovatele zahájení řízení finančně nedostupným a vést tak k odepření práva na přístup k soudu. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravující osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů. Uvedený výklad je soudy uplatňován při rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci. V případě věcného a osobního osvobození jde o správnou soudní aplikaci příslušného ustanovení upravujícího osvobození pro daný typ řízení a postavení účastníka řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)].
9. V posuzované věci obvodní soud vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle které je usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, soud vázán, nejde o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení. Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků soud může vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž vycházel soud v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013).
10. Namítají-li stěžovatelé, že v jejich věci došlo ke změně poměrů, lze odkázat na napadené usnesení městského soudu, v jehož odůvodnění soud konstatoval, že obvodní soud při posuzování původní žádosti stěžovatelů o přiznání osvobození od soudních poplatků ze dne 13. 8. 2015 vycházel z údajů stěžovatele uvedených v Prohlášení o osobních majetkových a výdělkových poměrech, podle kterých jeho příjmy z podnikání činí 0 Kč z důvodu přerušení podnikatelské činnosti. Jediným příjmem stěžovatele tak byl při posouzení původní žádosti z 13. 8. 2015, tak i v případě žádosti ze dne 21. 6. 2017 starobní důchod. Městský soud k stěžovatelem uváděné částce 15 080 Kč uvedl, že z jeho předchozího usnesení ze dne 25. 11. 2015 č. j. 21 Co 437/2015-313 se podává, že položky starobní důchod 7 837 Kč a 7 243 Kč (celkem 15 080 Kč) jsou uvedeny pod sebou a není nic uvedeno o srážkách z důchodu, přičemž městský soud označil tvrzení stěžovatele za zavádějící. Městský soud uzavřel, že v obou případech byla při posuzování žádosti stěžovatelů o přiznání osvobození od soudních poplatků uvedena výše příjmu z podnikání 0 Kč (poprvé z důvodu přerušení podnikatelské činnosti, podruhé z důvodu ukončení podnikatelské činnosti). Je proto zřejmé, že oproti tvrzením stěžovatelů v ústavní stížnosti v obou případech při posuzování poměrů stěžovatele vycházel soud ze stejných skutečností.
11. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že zákonem stanovená překážka rei iudicatae není pouze jakýmsi formalismem, jenž musí ustoupit eventuálně tvrzeným ústavně zaručeným základním právům či svobodám stěžovatelů, poněvadž v případě realizace daného názoru by nastal stav, že by každá již pravomocně skončená věc mohla být znovu a znovu otevírána, a to na základě tvrzení o porušení ústavních práv účastníka řízení. Soudy by pak v této souvislosti musely v podstatě přezkoumávat nejen svá rozhodnutí, ale případně také rozhodnutí soudů vyšších stupňů z toho pohledu, zda skutečně netrpí ústavněprávním deficitem, aby mohly rozhodnout, jestli lze věc znovu projednat, či nikoliv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 977/08 ze dne 16. 10. 2008). Takovouto situaci musí Ústavní soud odmítnout, protože by jí byl zasažen jeden ze základních principů právního státu, a to princip právní jistoty, projevující se mj. v principu relativní nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí. Uvedenou zásadu přitom Ústavní soud vztáhl ve své judikatuře též k rozhodování o osvobození od soudních poplatků (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 766/10 ze dne 1. 6. 2010), neboť i v těchto řízeních platí §159a odst. 4 občanského soudního řádu, dle něhož "jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu".
12. Z hlediska nyní posuzovaného případu je přitom zásadní, že soudy dostatečně vysvětlily své závěry, jež je vedly k zastavení řízení o návrhu stěžovatelů. Současně je z napadených rozhodnutí zřejmé, že se soudy zabývaly též eventuální změnou poměrů na straně stěžovatelů od doby, kdy o jejich návrhu rozhodovaly poprvé, a dospěly přitom k závěru, že tyto poměry se nezměnily. Poněvadž tedy nenašly žádné nové skutečnosti svědčící důvodnosti nově podaného návrhu, nezbývalo jim než usnesením dané řízení zastavit, přičemž jejich rozhodnutí mají oporu v zákoně i v dostatečném odůvodnění. Závěry obvodního soudu i městského soudu o zamítnutí žádosti z důvodu překážky věci rozsouzené proto má Ústavní soud za právně i skutkově podložené, odpovídající ustálené praxi rozhodování o osvobození osob od soudních poplatků a tudíž nevyvolávající žádné zásahy do základních práv a svobod.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání
odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu