ECLI:CZ:US:2018:3.US.904.18.1
sp. zn. III. ÚS 904/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti H + J - stroje, s. r. o., sídlem Bratkovice 54, zastoupené Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2017 č. j. 5 Cmo 339/2017-163 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2017 č. j. 47 Cm 80/2016-152, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v řízení o zaplacení částky 969 816,14 Kč s příslušenstvím ze směnky usnesením ze dne 18. 10. 2017 č. j. 47 Cm 80/2016-152 zastavil řízení o návrhu stěžovatelky (první žalované) ze dne 16. 10. 2017 na osvobození od soudního poplatku z důvodu změny jejich majetkových poměrů. Krajský soud konstatoval, že šlo o opakovanou žádost stěžovatelky, v níž však neuvádí žádné nové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že v době od předchozího rozhodnutí o jejím návrhu na osvobození od soudního poplatku došlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala jiné rozhodnutí o poplatkové povinnosti. Její předchozí návrh byl přitom zamítnut, neboť nebyly shledány podmínky pro osvobození od soudního poplatku. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že věcnému projednání opětovného návrhu na osvobození od soudního poplatku brání překážka věci rozhodnuté, a proto řízení zastavil [viz §159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")].
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j. 5 Cmo 339/2017-163 rozhodnutí krajského soudu potvrdil. Vrchní soud ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že je dána překážka věci rozsouzené podle §159a odst. 4 o. s. ř., neboť skutková tvrzení stěžovatelky ohledně změny majetkových poměrů zůstala, i přes výzvu vrchního soudu k osvědčení jejich změny, zcela nekonkrétní. Za změnu přitom nelze považovat stěžovatelkou uváděný pohyb na bankovním účtu v řádu několika stokorun.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Postupem soudů došlo podle stěžovatelky k odepření přístupu ke spravedlnosti, a to k přezkoumání správnosti rozsudku krajského soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 47 Cm 80/2016-45, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Stěžovatelka především poukazuje na to, že soudy nezohlednily rozdíl mezi zůstatky na bankovním účtu z roku 2016, kdy byl podán první návrh na osvobození od soudního poplatku, který činil 136 000 Kč a stavem bankovního účtu v době rozhodování o stávajícím návrhu (2 345,22 Kč). Je zjevné, že došlo k útlumu podnikatelské činnosti stěžovatelky, poklesu jejích disponibilních příjmů a tedy i ke změně majetkových poměrů, čímž se však soudy nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275); rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na stránce http://nalus.usoud.cz)]. Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. O žádný z uvedených případů v nyní posuzované věci nejde.
8. Stěžovatelka namítá, že se soudy nezabývaly změnou v jejích majetkových poměrech. Přehlíží ovšem, že soudy tuto změnu posuzovat ani nemohly, neboť u stěžovatelky v tomto směru nebyla uplatněna dostatečná tvrzení. Jak se totiž podává z usnesení vrchního soudu, stěžovatelka pouze poukázala na změnu stavu bankovního účtu mezi daty 1. 12. 2017 a 8. 12. 2017, která činila několik stokorun, což vrchní soud nepovažoval za dostatečné tvrzení, které by mohlo odůvodnit změnu majetkových poměrů. V této souvislosti je třeba připomenout, že i v řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno navrhovatel, tedy ve stávající věci stěžovatelka. Nesplní-li navrhovatel tuto svoji povinnost, nelze očekávat jiný postup soudů. Není přitom povinností soudů, aby ze své vlastní iniciativy doplňovaly či dokonce nahrazovaly procesní aktivitu stěžovatelky. Její tvrzení uplatňované až v ústavní stížnosti, že soudy měly zohlednit rozdíl ve stavu bankovního účtu v době rozhodování o první žádosti o osvobození od soudního poplatku a aktuálním stavem, je třeba za dané situace považovat za opožděné. Stěžovatelce však nic nebrání, aby podala nový návrh na osvobození od soudního poplatku, v němž řádně uvede všechny skutečnosti, které mohou odůvodnit změnu jejích majetkových poměrů.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu