ECLI:CZ:US:2018:3.US.961.18.1
sp. zn. III. ÚS 961/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného Mgr. Lukášem Fialou, advokátem, sídlem Na Křivce 1562/18, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2018 č. j. 30 Co 45/2018-161, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) MVDr. Jiřího Langera, 2) MVDr. Jaroslavy Langerové, 3) Ing. Zdeňka Langera a 4) Emy Františky Plzákové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že usnesením JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Praha 3 ze dne 11. 1. 2018 č. j. 091 EX 01856/15-150 byl odmítnut návrh stěžovatele jako povinného ze dne 7. 1. 2018 na odklad exekuce vyklizením bytu ve prospěch vedlejších účastníků 1) až 3) jako oprávněných. Důvodem odmítnutí návrhu byla jeho neurčitost a nedostatek důkazů k tvrzeným skutečnostem.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž zejména namítal pominutí založené lékařské zprávy prokazující onemocnění vedlejší účastnice 4) jako druhé povinné. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 2. 2018 č. j. 30 Co 45/2018-161 bylo odvolání odmítnuto. Městský soud v odůvodnění uvedl, že dne 18. 1. 2018 byla exekuce vyklizením bytu provedena, čímž došlo k jejímu skončení, resp. že nadále je vedena již pouze exekuce pro vymožení peněžitých pohledávek. Byla-li exekuce vyklizením bytu skončena, není podle městského soudu z povahy věci možné o jejím odkladu rozhodnout. Odvolání stěžovatele proto označil za nepřípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, které bylo "odklizeno jinak".
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po stručné rekapitulaci exekučního řízení v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud zasáhl do jeho práva na soudní ochranu postupem podle §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kdy uvedl, že na podané odvolání je třeba nahlížet jako na nepřípustné. Stěžovatel zdůraznil, že podle §55c zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), může účastník řízení proti rozhodnutí exekutora podat odvolání, přičemž v odst. 3 citovaného ustanovení jsou vyjmenována rozhodnutí, proti nimž odvolání přípustné není. Domnívá se proto, že městský soud svým odkazem na obsolentnost usnesení soudní exekutorky neoprávněně rozšířil možnosti odmítnutí odvolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo když porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím městského soudu o odmítnutí odvolání proti usnesení exekutorky. Podle §55c odst. 1 exekučního řádu je proti rozhodnutí exekutora přípustné podání odvolání, kromě výjimek uvedených v odst. 3. Podle odst. 5 citovaného ustanovení se na odvolání proti rozhodnutí exekutora přiměřeně použijí ustanovení §201 až 226 o. s. ř. Podle §218 písm. c) dále platí, že odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení předpokladů přípustnosti odvolání proti rozhodnutí exekutora a následné odmítnutí nepřípustného odvolání je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. Argumentace stěžovatele spočívá pouze v nesouhlasu s odkazem městského soudu na obsolentnost napadeného usnesení exekutorky. V nyní posuzované věci, tedy v případě podání odvolání proti usnesení o odmítnutí návrhu na odklad exekuce, která v době rozhodování městského soudu již byla skončena, lze konstatovat, že odvolání je bezpředmětné. Postup odvolacího soudu v takových situacích již byl předmětem přezkumu v dřívějších rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, kdy za ústavně konformní byl označen postup odmítnutím takového odvolání podle §218 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004 sp. zn. 29 Odo 611/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1214/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 3973/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ani v nyní posuzované věci není důvod se od těchto závěrů odchýlit a lze souhlasit s konstatováním městského soudu, že byla-li exekuce vyklizením skončena, není ji možné odložit.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu