ECLI:CZ:US:2018:4.US.1462.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1462/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. února 2018 č. j. 1 Afs 219/2017-56 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2017 č. j. 22 A 29/2017-22, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí, se sídlem Náměstí 3, 739 11 Frýdlant nad Ostravicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") ve stručně odůvodněné ústavní stížnosti napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), jehož součástí má být i právo stěžovatelky na vydání předvídatelného rozhodnutí ve shodě se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/13.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Žalobkyně se žalobou proti žalovanému Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "žalovaný") domáhala ochrany před jeho nezákonnými zásahy, které spočívaly ve stanovení poplatku za pořízení kopií ze správního spisu žalovaného ve výši 45,- Kč (dne 12. 12. 2016) a v částce 45,- Kč (dne 18. 1. 2017). V žalobě tvrdila, že zpoplatnění kopií nemá oporu v zákoně č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl o odmítnutí žaloby (výrok I) a dále o náhradě nákladů řízení (výroky II a III) usnesením ze dne 25. 5. 2017 č. j. 22 A 29/2017-22. Žaloba byla posouzena jako nepřípustná [§46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen "s. ř. s."], neboť žalobkyně měla před jejím podáním k dispozici jiný právní prostředek, jímž se mohla domáhat nápravy protiprávního stavu (§85 s. ř. s.) - měla možnost požádat o vrácení tohoto poplatku, přičemž by byl orgán, kterému byl poplatek zaplacen, povinen o této žádosti rozhodnout. Žalobkyně však takový postup nezvolila.
Následně Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti usnesení krajského soudu rozsudkem ze dne 1. 2. 2018 č. j. 1 Afs 219/2017-56 zamítl (výrok I).
Kasační soud konstatoval, že žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud určil, že stanovení správních poplatků žalovaným za pořízení kopií z jeho správního spisu bylo v obou případech nezákonným zásahem a dále, aby žalovanému zakázal stanovovat žalobkyni poplatek za pořízení kopií ze správního spisu podle §38 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění. Kasační stížnost posoudil kasační soud sice jako přípustnou, ale nedůvodnou. V této souvislosti poukázal za řadu skutkově a právně obdobných kasačních stížností stěžovatelky, které argumentačně kopírují námitky, uplatněné v nyní projednávané kasační stížnosti. Kasační soud proto v krátkosti na své dřívější závěry poukázal s tím, že nemá důvod se od nich nijak odchylovat ani nyní, přičemž souhlasil se závěrem krajského soudu, že před podáním žaloby mohla žalobkyně požádat o vrácení zaplaceného správního poplatku a podat žalobu ve smyslu §65 s. ř. s. Kasační soud uvedl, že zásahová žaloba ve vztahu k žalobě podle §65 s. ř. s. je až prostředkem subsidiárním, přičemž podmiňování vydání některých opisů zaplacením správního poplatku není nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nadále tvrdí, že její žaloba nebyla nepřípustná, neboť se jí nedomáhala vrácení zaplacených poplatků a mělo tak prý být soudy rozhodnuto ve smyslu žalobního petitu o tom, zda poplatek za pořízení kopií ze spisů vedlejšího účastníka byl či nebyl zákonný. Podle názoru stěžovatelky odmítnutím její žaloby jí oba soudy odepřely právo na určení, jestli stanovení poplatku za pořízení kopií ze spisů nebylo nezákonné, resp. zda postupem žalovaného stěžovatelka nebyla zkrácena "na právu na nezneužití pravomoci a správního uvážení". Rozhodnutím soudů vytýká stěžovatelka i jejich "překvapivost a nepředvídatelnost" a tím i porušení práva na spravedlivý proces.
Závěrem stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení "o ústavní stížnosti".
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatelky o údajném porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že o obdobné ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodl již odmítavým usnesením ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3253/17 (dostupným rovněž na http://nalus.usoud,cz), které ostatně citoval ve svém rozsudku i kasační soud.
I v souvislosti s nyní projednávanou ústavní stížností Ústavní soud zcela odkazuje na závěry, vyplývající z napadených rozhodnutí obecných soudů. Tyto závěry shledal Ústavní soud zcela správnými, logickými, odpovídajícími ve věci aplikovaným právním předpisům a ve vztahu k meritu věci a žalobnímu petitu stěžovatelky i zcela srozumitelně a jasně vyloženými. Kasační soud v odůvodnění svého rozsudku stěžovatelce připomněl, že její námitky (shodné jako v projednávané ústavní stížnosti) jsou jen opakováním jí již dříve vznesených a správními soudy vyřešených námitek, které nemají zřejmě jiného cíle, než opakovaně vyjadřovat nesouhlas stěžovatelky s jejich posouzením správním, resp. kasačním soudem.
Napadená rozhodnutí (právě s ohledem na již dříve řešenou problematiku vyměřených správních poplatků a subsidiarity tzv. zásahových žalob v judikatuře kasačního soudu) nelze považovat za překvapivá či nepředvídatelná, jak se mylně domnívá stěžovatelka.
Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je rovněž dána tzv. bagatelností výše částek vynaložených stěžovatelkou na pořízení kopií ze správních spisů.
Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že rozhodnutí ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, nejsou obecně schopna založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14 a IV. ÚS 1459/14). V případě tzv. bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Případným zásahem do práv účastníka řízení by se Ústavní soud zabýval toliko za situace, v níž by došlo k extrémnímu vybočení obecných soudů ze standardů, které jsou zásadní pro zjištění skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a rozhodnutí v něm dále citovaná).
Rozhodnutí soudů napadená nynější ústavní stížností nelze považovat za "extrémní rozhodnutí", která by odůvodňovala kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost představuje toliko polemiku stěžovatelky se závěry obou soudů, která postrádá ústavněprávní relevanci.
Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen prostor pro případné přiznání náhrady nákladů zastoupení stěžovatelky v řízení o ústavní stížnosti (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu