ECLI:CZ:US:2018:4.US.2060.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2060/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2018 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupeného JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou, se sídlem Voráčovská 937/14, 147 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 č. j. 7 Tdo 1333/2016-53, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. března 2015 sp. zn. 6 To 12/2015, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2014 č. j. 16 T 1/2014-3151, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Praze a C) Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 3. července 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se K. H. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obžalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny článek 1, článek 2 odst. 3 a 4, článek 81 a článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článek 2 odst. 2 a 3, článek 4 odst. 1, 2, 3 a 4, článek 7 odst. 1, článek 8 odst. 1, článek 10 odst. 1 a 2, článek 11 odst. 1 a 4, článek 36 odst. 1 a 3, článek 37 odst. 3, článek 38 odst. 1, článek 39 a článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") ze dne 24. září 2014 č. j. 16 T 1/2014-3151 byl stěžovatel (obžalovaný) shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák. a přečinu nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zák. Za tyto sbíhající se trestné činy nalézací soud uložil obžalovanému úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání sedm a půl roku, trest propadnutí věci a ochranné opatření zabrání věci. Dále nalézací soud uložil obžalovanému povinnost nahradit poškozeným škodu v celkové výši téměř 29 milionů korun a ve zbytku odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Zvlášť závažného zločinu podvodu se měl stěžovatel dopustit tak, že jako jednatel obchodní společnosti HK CEDR Trading s. r. o., IČ: 61061697, v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch, předstíral, že má vytvořené kontakty na členy katarské královské rodiny a tamní podnikatelské subjekty a investory a má zkušenosti se získáním a následnou realizací stavebních zakázek na území Kataru, případně dalších států v arabském světě. Na podporu těchto svých tvrzení obžalovaný předkládal fotografie se členy katarské královské rodiny nebo s vysokými úředníky, písemná pověření v angličtině a arabštině, případně nekryté šeky, jimiž chtěl dokládat své finanční schopnosti. V možnostech obžalovaného přitom (dle zjištění nalézacího soudu) nebylo zajistit jednání o získání stavebních zakázek, ani jejich následnou realizaci, či zajistit zahraničního investora pro podnikatelské subjekty působící na území České republiky. Přesto však obžalovaný přesvědčil poškozené, aby mu poskytli své finanční prostředky za účelem zprostředkování investičních zakázek, zajištění a vedení schůzek s potenciálními investory (to vše v Kataru), popřípadě za účelem zajištění finančních prostředků v souvislosti s rekonstrukcí vlakového nádraží a bytového domu v Hradci Králové. Ani v jednom z případů však obžalovaný žádná jednání s potenciálními investory nevedl, ani neměl v úmyslu je vést, takže k zajištění jím přislíbených zakázek nedošlo a přijaté peněžní prostředky již poškozeným nevrátil.
3) Přečinu nedovoleného ozbrojování se měl obžalovaný dopustit tak, že nejméně od roku 2009 do 26. března 2013 přechovával zbraně (3 revolvery) a střelivo (199 ks nábojů), ačkoliv věděl, že k jejich držení je třeba povolení, jímž však nedisponoval.
4) K odvolání obžalovaného a státní zástupkyně krajského státního zastupitelství Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 30. března 2015 sp. zn. 6 To 12/2015 rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o zabrání věci. Odvolací soud následně nově odsoudil obžalovaného k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedm let. Podle §259 odst. 1 tr. řádu věc - v rozsahu týkajícím se rozhodnutí o zabrání věci - vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
5) Proti rozsudku odvolacího soudu podal obžalovaný dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 15. března 2017 č. j. 7 Tdo 1333/2016-53 odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
Ústavní stížnost směřuje především proti dokazování a hodnocení důkazů obecnými soudy. V tomto směru stěžovatel namítá, že dokazování obecné soudy vedly účelově a zcela v jeho neprospěch, neprovedly řadu jím navržených důkazů, zvláště těch důkazů, které přímo vyvracely podstatné části obžaloby, respektive takové důkazy vůbec nebraly v potaz.
V návaznosti na uvedené, stěžovatel napadá jednotlivé skutkové závěry obecných soudů, a poukazuje na údajné dílčí rozpory. Ty měly spočívat (mimo jiné) v tom, že je mu na jednu stranu kladeno za vinu, že do Kataru nikdy nejezdil a s nikým tam nejednal, ačkoliv s poškozeným Josefem Jůnem v Kataru byl a poškozený měl potvrdit i jednání s "vysoce postavenými členy dynastické hierarchie". Obdobně stěžovatel namítá, že kladou-li mu obecné soudy za vinu, že nezjišťoval, zda je Josef Jůn způsobilý podnikat v zahraničí, přehlížejí, že takovou povinnost mu žádný právní předpis neukládá; dle stěžovatele to byl naopak Josef Jůn, kdo jej uvedl v omyl, neboť tvrdil, že má zkušenosti s výstavbou velkých stavebních komplexů.
Dále stěžovatel uvádí, že je mu údajně kladeno za vinu jednání samotné obchodní společnosti HK CEDR Trading s. r. o., resp. že "kde se to hodí k tíži stěžovatele, je jednání právnické osoby přímo označeno jako jednání stěžovatele (vystavování faktur, uzavření mandátní smlouvy aj.)".
Jako stěžejní, prezentuje stěžovatel námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich následnými právními závěry. Stěžovatel uvádí řadu skutkových tvrzení, která prý ze strany obecných soudů nebyla vůbec brána v potaz. Takové pochybení v konečném důsledku prý vedlo k porušení zásady materiální pravdy, principu in dubio pro reo a principu presumpce neviny. V neposlední řadě stěžovatel vyslovuje pochybnosti o nestrannosti orgánů činných v trestním řízení, neboť prý nedostály své povinnosti objasňovat se stejnou pečlivostí skutečnosti svědčící jak v jeho neprospěch, tak v jeho prospěch.
Stěžovatel de facto namítá, že poškozený Jůn nebyl schopen zakázky, které pro něj stěžovatel v Kataru zajišťoval, vůbec realizovat. V tomto ohledu stěžovatel opětovně akcentuje porušení principu in dubio pro reo, jakož i celkovou nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, k čemuž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Na závěr namítá stěžovatel i nepřípustnou délku trvání vazby, resp. oslabení vazebních důvodů, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. května 2013 sp. zn. III. ÚS 1242/13.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele tkví v jeho nesouhlasu s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů a s rozsahem dokazování. Stěžovatel v tomto směru vytýká obecným soudům dílčí procesní pochybení v průběhu dokazování, především neprovedení jím navržených důkazů a údajné porušení principu in dubio pro reo. V neposlední řadě stěžovatel tvrdí i existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
V prvé řadě jde o případ tzv. opomenutých důkazů (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000). Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jde dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
Druhou skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04).
Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 90 Ústavy a s článkem 36 odst. 1 Listiny (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ve světle shora uvedených judikatorních závěrů Ústavní soud posoudil ústavní stížností napadená rozhodnutí a konstatuje, že v postupu a v rozhodování obecných soudů neshledal žádná protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování před nalézacím a odvolacím soudem stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.
V.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy neprovedly některé z jím navržených důkazů. Za zásadní důkaz stěžovatel považuje vyjádření příslušných katarských úřadů k jeho účasti v obchodní společnosti, v níž měl vlastnit majoritní obchodní podíl člen vládnoucí královské rodiny. Dané vyjádření bylo orgány činnými v trestním řízení vyžádáno na základě žádosti o právní pomoc.
Z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že žádost o právní pomoc byla ze strany českých zastupitelských úřadů opakovaně urgována, avšak katarské úřady na urgence nijak nereagovaly. Teprve v průběhu hlavního líčení katarská strana požádala o upřesnění žádosti, čemu nalézací soud vyhověl, avšak až do vyhlášení svého rozsudku žádnou odpověď neobdržel. Stejně tomu bylo i v rámci odvolacího řízení, přičemž odvolací soud připomenul sdělení mezinárodního odboru Nejvyššího státního zastupitelství, dle kterého i přes pravidelné urgence zůstává katarská strana nečinná. Obdobně ani k žádosti stěžovatele katarské orgány nijak nereagovaly, a to i přes jím tvrzené kontakty na členy vládnoucí královské rodiny. Za takové situace nezbylo než konstatovat, že důkaz, který by z případného vyjádření katarských úřadů vyplynul, byl za dané situace nerealizovatelný (srov. usnesení dovolacího soudu na straně 10).
Ústavní soud sdílí závěr obecných soudů, že i přes veškerou snahu se nepodařilo zajistit důkaz potvrzující tvrzení stěžovatele o jeho kontaktech v Kataru. I přesto však skutkový stav zjištěný obecnými soudy v projednávané věci poskytoval dostatečně široký základ pro závěr o vině stěžovatele, a proto nezajištění takového důkazu nepředstavuje takový zásah do procesních práv stěžovatele, který by byl s to ovlivnit závěr o spravedlivosti celého řízení.
Ve vztahu k dalším důkazním návrhům stěžovatele postačí poukázat na odůvodnění usnesení dovolacího soudu (strana 10), z něhož je zřejmá nadbytečnost těchto důkazních návrhů ve vztahu k osvětlení podnikatelského prostředí a zvyklostí v Kataru. Ty byly totiž ověřeny na základě vyjádření příslušných ústředních orgánů státní správy České republiky.
Ústavní soud proto nepřisvědčil tvrzením stěžovatele ohledně opomenutých důkazů, neboť veškeré jeho důkazní návrhy byly obecnými soudy náležitým způsobem vypořádány.
Další část námitek stěžovatele spočívá v odlišném hodnocení důkazů. Ústavní soud k těmto námitkám konstatuje, že hodnocení učiněné obecnými soudy je přesvědčivé, konzistentní a nevzbuzuje pochybnosti o tom, že skutek byl spáchán způsobem, který je popsán ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu.
Ústavní soud nemá žádné námitky proti tomu, jak obecné soudy posoudily kvalifikovaný modus operandi, který je společný všem dílčím útokům stěžovatele (k tomu srov. stranu 11 usnesení dovolacího soudu a především strany 32 až 44 rozsudku nalézacího soudu). Veškeré jednání stěžovatele bylo očividně motivováno snahou z poškozených vylákat finanční prostředky, s tvrzením, že tyto potřebuje k údajnému zajištění zakázek a investorů v Kataru či v České republice.
Argumentace stěžovatele, vybudovaná na odlišném hodnocení skutkového stavu, který byl obecnými soudy v jeho trestní věci zjištěn, není způsobilá zvrátit jednotlivá koherentní skutková zjištění obecných soudů, na jejichž základě obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele.
Konečně Ústavní soud nemohl akceptovat ani námitku údajného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich následnými právními závěry. Hodnotící úvahy obecných soudů zcela odpovídají požadavkům stanoveným v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Stejně tak právní hodnocení jednání stěžovatele jako zvlášť závažného zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák. a přečinu nedovoleného ozbrojování dle §279 odst. 1 tr. zák. zcela koresponduje jednotlivým skutkovým zjištěním (k tomu viz podrobně rozsudek soudu prvního stupně na stranách 41 až 44).
Ohledně námitky stěžovatele týkající se porušení principu in dubio pro reo postačí odkázat na odůvodnění usnesení dovolacího soudu (strany 12 a 13), z něhož se zřetelně podává, že v projednávané věci nejde o případ, kdy by o vině stěžovatele panovaly jakékoliv pochybnosti. Naopak, veškerá tvrzení obhajoby byla na základě dokazování postupně vyvrácena. Případná nejistota ohledně dílčí skutečnosti (eventuální vazba stěžovatele na vládnoucí dynastii) nebyla způsobilá zvrátit závěr o podvodném charakteru jeho jednání, jehož cílem nebylo zajistit zprostředkování reálných investiční příležitosti, ale pod (přinejmenším částečně) smyšlenou legendou vylákat na poškozených finanční prostředky.
Namítá-li stěžovatel, že je mu za vinu kladeno jednání, jehož se měla dopustit obchodní společnost HK CEDR Trading s. r. o. (vystavování faktur, uzavření mandátní smlouvy) považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout následující doktrinální závěry: "(...) i právní úprava (trestní i mimotrestní) platná do 31. prosince 2009 umožňovala (...) dovodit trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, která spáchala trestný čin jednáním učiněným jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Platí to nejen ohledně trestných činů, kde se vyžaduje konkrétní nebo speciální subjekt, kde se nyní uplatní §114 odst. 2 tr. zák, ale též ohledně jiných trestných činů, které spočívají v neplnění povinností uložených právnickým osobám nebo k jejichž spáchání dojde fyzickými osobami v rámci činnosti právnických osob (...) Trestně odpovědnou fyzickou osobou nemusí být vždy jen statutární orgán, resp. člen kolektivního statutárního orgánu právnické osoby, ale kromě něj nebo místo něj i jiný člen, pracovník nebo zástupce právnické osoby. Takovou fyzickou osobu nelze činit trestně odpovědnou za jakékoli jednání přičitatelné právnické osobě, ale jen za naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty. Zde bude nutno zkoumat zejména podíl jednání odpovědné fyzické osoby na vzniku následku a její zavinění. Podle toho může být tato fyzická osoba trestně odpovědná jako přímý i nepřímý pachatel trestného činu, spolupachatel nebo účastník na trestném činu jiného" (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1280-1281).
V průběhu trestního řízení přitom bylo prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil veškeré znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vodu dle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zák. a tohoto trestného činu se dopustil jako jediný jednatel a současně jediný společník dané obchodní společnosti. Zároveň to byl právě on, kdo měl výlučné dispoziční oprávnění k bankovním účtům obchodní společnosti HK CEDR Trading s. r. o. Za této situace Ústavní soud závěr obecných soudů o vině stěžovatele nepovažuje za jakkoliv excesivní, ale naopak reflektující skutečnost, že obchodní společnost HK CEDR Trading s. r. o. sloužila stěžovateli k zaštítění jeho aktivit a že k páchání trestné činnosti docházelo právě v rámci činnosti zmíněné obchodní společnosti.
Poukazoval-li stěžovatel na možnost podjatosti orgánů činných v trestním řízení vůči jeho osobě, mohl v tomto směru vznést námitku ve smyslu §30 tr. řádu vůči konkrétním osobám, což však neučinil. Ústavní soud se proto jeho toliko obecně formulovanou domněnkou o podjatosti blíže neurčitých osob nemohl zabývat.
Stejně tak se Ústavní soud nemohl zabývat ani (opět pouze obecně nadneseným) tvrzením stěžovatele o nepřípustné délce trvání jeho vazby, protože danou námitku lze vznést pouze v návaznosti na rozhodování o vazbě.
Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla způsobilá zasáhnout do stěžovatelových základních práv a svobod garantovaných mu Listinou a Úmluvou, přičemž ani postupem obecných soudů v trestní věci stěžovatele nebylo dotčeno žádné z jiných ustanovení ústavního pořádku České republiky. Proto byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu