ECLI:CZ:US:2018:4.US.273.18.1
sp. zn. IV. ÚS 273/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Mgr. Martina Tunkla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-město, se sídlem v Plzni, Palackého náměstí 740/28, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2017, č. j. 40 Co 461/2017-54, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, a) obchodní korporace Bohemia Faktoring, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Letenská 121/8, b) Martina Rosenberga, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2009, č. j. 51 Nc 7191/2009-7, pověřen provedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněného - prvního vedlejšího účastníka (jeho právní předchůdkyně) vůči povinnému - druhému vedlejšímu účastníkovi, a to na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Petrem Poledníkem dne 29. 6. 2009, sp. zn. E/2009/01849. Během exekučního řízení stěžovatel vymohl 162 925 Kč Kč, z čehož bylo 133 911,40 Kč vyplaceno oprávněnému, a na základě pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce bylo zúčtováno 28 323,60 Kč.
Okresní soud usnesením ze dne 27. 6. 2017, č. j. 51 Nc 7191/2009-32, zastavil exekuci (výrok I.), rozhodl, že stěžovatel (výrok II.) ani žádný z účastníků (výrok III.) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Zastavení exekuce odůvodnil tím, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodčí doložka je neplatná. Přitom v době podání návrhu na nařízení exekuce byl takový rozhodčí nález považován za vykonatelný a k zásadní změně judikatury došlo až na základě rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012.
Proti II. výroku usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, napadený výrok usnesením ze dne 31. 10. 2017, č. j. 40 Co 461/2017-54, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud připomenul judikaturní závěry Ústavního soudu, podle nichž - v situaci, kdy oprávněný právem vycházel z existence vykonatelného exekučního titulu - nelze dovozovat jeho zavinění na zastavení exekuce, tudíž mu nelze uložit povinnost hradit náklady exekuce, které soudnímu exekutorovi v průběhu exekučního řízení vznikly; zastavení exekuce nezavinil ani povinný. V takovém případě nemá soudní exekutor vůči kterékoliv straně právo na náhradu nákladů exekuce. Pro úplnost krajský soud odkázal na závěry stanoviska pléna ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1619/11, podle nichž skutečnost, že nebudou uspokojeny všechny nároky soudního exekutora, není protiústavní; riziko, které exekutor nese, je odůvodněno a do značné míry i kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. K tomu ještě odkázal na aktuální judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. II. ÚS 1722/17, ve věci ústavní stížnosti téhož stěžovatele.
Proti usnesení odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 22. 1. 2018 a navrhuje jeho zrušení. Stěžovatelova argumentace je téměř shodná s argumentací uvedenou v ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1721/17 a sp. zn. III. ÚS 3639/17 - obsahuje akcent na nutnost zajištění náhrady nákladů exekutora, podle stěžovatele napadené usnesení neoprávněně zasahuje do práva vlastnit majetek i na řádný a spravedlivý proces, jehož součástí je povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí, aby byla vyloučena libovůle. Inovace posuzované ústavní stížnosti (oproti té pod sp. zn. I. ÚS 1721/17) spočívá v doplnění odstavce o pozici soudního exekutora a jeho srovnání s postavením soudu při výkonu rozhodnutí, v polemice o míře profesionality oprávněného, exekutora a ve tvrzení, že krajský soud nepřihlédl k existenci povinnosti stanovené rozhodčím nálezem, kterou povinní nesplnili, tuto skutečnost nezpochybnili, takže svým protiprávním chováním vyvolali rozhodčí i následné exekuční řízení (tato část argumentace byla totožně vznesena i v řízení sp. zn. III. ÚS 3639/17).
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Je třeba zohlednit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení stěžovatele ve výši 28 323,60 Kč, tedy v částce, kterou lze označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14, sp. zn. III. ÚS 3462/16, sp. zn. I. ÚS 3540/16 a dalších) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena.
Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací činnosti uvedl, že v případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních povahou skutečně složitých, v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svoji výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice - pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, sp. zn. II. ÚS 4668/12, sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další), což však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
Dříve zmíněné a téměř totožné ústavní stížnosti stěžovatele byly usneseními Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1721/17, a ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3639/17, odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že do stěžovatelových základních práv a svobod nebylo zasaženo, v rozhodnutí obecného soudu nelze nalézt žádné prvky svévole, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu a z ústavněprávního hlediska vyhovuje i požadavkům na přesvědčivost a úplnost soudního rozhodnutí; soudní řízení proběhlo v intencích ústavního pořádku, nebylo shledáno ani porušení namítaného práva vlastnit majetek. Ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud i v této věci a na citovaná rozhodnutí lze pro stručnost odkázat.
Postupem obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu