ECLI:CZ:US:2018:4.US.3818.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3818/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti a) Odborové organizace Sluníčko, z. s., se sídlem ve Starém Městě, Petrušov 152, b) Ing. Martina Bíny, obou zastoupených Mgr. Tomášem Maršálem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2017, č. j. 4 As 183/2017-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se kasační stížností podanou u Nejvyššího správního soudu domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 48 A 96/2017-4, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatelů na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením podle §82 zákona č. 150/2012 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Nezákonný pokyn Krajského soudu v Hradci Králové měl spočívat v "usnesení o vykázání účastníka jednání ve věci 27 Co 453/2015 dne 27. února 2017, přibližně v 10 hodin 50 minut, které učinil za senát 27 Co jeho předseda JUDr. Jaroslav Chmelík, Ph.D." Společně s kasační stížností požádali stěžovatelé o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků; věcně namítali, že přezkum soudního rozhodnutí o vykázání z jednání spadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví.
Nejvyšší správní soud nepřiznal stěžovatelům osvobození od soudních poplatků, zamítl jejich žádost o ustanovení zástupce, zároveň je vyzval k doložení plné moci pro zastupování před Nejvyšším správním soudem a k zaplacení soudního poplatku za podanou kasační stížnost; následnou žádost stěžovatelů o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku zamítl (nemajetnost není důvodem pro osvobození, neboť kasační stížnost stěžovatelů je zjevně neúspěšným návrhem), žádosti k prodloužení lhůty k doložení plné moci vyhověl. Dne 13. 9. 2017 doručili stěžovatelé kasačnímu soudu přípis, ve kterém uvedli, že soudní poplatek nezaplatí pro svou nemajetnost a že se obrátí na Ústavní soud. Usnesením ze dne 20. 9. 2017, č. j. 4 As 183/2017-41, Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Proti usnesení Nejvyššího správního soudu se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 6. 12. 2017 a navrhují jeho zrušení; namítají zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé zejména uvedli, že splňují všechny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, závěr o zjevné neúspěšnosti jejich kasační stížnosti je nesprávný, neboť soud je správním orgánem vždy, vybírání soudních poplatků je v rozporu s dobrými mravy, stěžovatel a) je veřejně prospěšnou právnickou osobu, čímž je dán veřejný zájem na jeho ochraně, a zároveň je i odborovou organizací požívající mimořádnou ochranu podle čl. 27 Listiny.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze tehdy, jsou-li jejich právní závěry v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, případně zakládá-li porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr nelze v předmětné věci učinit.
Stěžovatelé napadají rozhodnutí kasačního soudu, jímž bylo zastaveno řízení o jejich kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že pro zastavení řízení byly splněny podmínky. Není porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, zastaví-li soud řízení, bylo-li řádně zjištěno a odůvodněno, že pro takový postup jsou splněny podmínky. K rozhodování ve věcech osvobození od soudních poplatků přistupuje Ústavní soud mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. V nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281), Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "[...] rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000)". Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů.
Ústavní soud nezjistil žádná pochybení Nejvyššího správního soudu, pro která by měl zrušit jeho usnesení. Kasační soud své závěry srozumitelně a logicky odůvodnil - stěžovatelé nebyli osvobozeni od soudních poplatků, neboť jejich kasační stížnost je zjevně neúspěšným návrhem. Názor stěžovatelů, že soud je vždy správním orgánem, není správný, neboť soud není při rozhodování v soudním řízení, tedy i při vykázání účastníka řízení z jednací místnosti, orgánem moci výkonné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008, č. j. 4 Ans 9/2007-197, č. 1717/2008 Sb. NSS). Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a proto bylo na stěžovatelích, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodrželi a své povinnosti splnili (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1286/16).
Postupem Nejvyššího správního soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu