ECLI:CZ:US:2018:4.US.488.18.1
sp. zn. IV. ÚS 488/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. R., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, ze dne 2. 2. 2018, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 2 VSPH 1632/2017-B-225, ze dne 1. prosince 2017 č. j. 1 VSPH 2030/2017-B-228 a ze dne 1. prosince 2017 č. j. 1 VSPH 2031/2017-B-230 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2017 č. j. MSPH 77 INS 8514/2016-B-61 a dalším blíže nespecifikovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 77 INS 8514/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel brojil proti shora uvedeným soudním rozhodnutím, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou (tak) dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelův návrh tyto požadavky nesplňuje, jelikož (v prvé řadě) nebyl formálně ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu). Stalo se tak i přesto, že stěžovatel byl opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
3. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom platí, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení - zejména o povinném zastoupení - dostávalo stěžovateli vždy, v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v případech předchozích; lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než prostřednictvím advokáta, jeví se setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; takto se již Ústavní soud opakovaně vyjádřil např. v řízeních ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 1520/15, IV. ÚS 588/14, II. ÚS 70/15, II. ÚS 492/15, III. ÚS 1521/15, IV. ÚS 2098/17, IV. ÚS 4084/16, II. ÚS 3687/16 a dalších).
4. Požádal-li stěžovatel v ústavní stížnosti, aby mu Ústavní soud poskytl lhůtu 60 dnů k doplnění ústavní stížnosti advokátem, Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť stěžovatel měl, byť se nachází ve vazbě, k zajištění právního zastoupení dostatečný časový prostor. Současně vzhledem k množství takto vadných podání, která Ústavnímu soudu stále adresuje, si stěžovatel musí být vědom toho, že k podání ústavní stížnosti je zákonem stanovena lhůta dvou měsíců a její faktické prodlužování takovými opakovanými žádostmi je možné jen v odůvodněných případech, což však s ohledem na obsah podání stěžovatele není tento případ. Nicméně soudce zpravodaj vyčkal dostatečně dlouho na to, aby mnohokrát poučený stěžovatel mohl vady svého podání napravit.
5. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci jsou splněny podmínky pro přiměřené použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a předmětný návrh proto z výše uvedeného důvodu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj