ECLI:CZ:US:2018:4.US.761.18.1
sp. zn. IV. ÚS 761/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, se sídlem nám. 28. října 1898/9, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2017 č. j. 4 Tdo 1444/2017-53, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2017 sp. zn. 9 To 137/2017, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2017 sp. zn. 52 T 139/2015, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 2. března 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se M. K. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel tvrdí porušení zásady nullum crimen sine lege zakotvené v článku 39 Listiny, principu in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Rozsudkem (v pořadí již druhým) ze dne 1. února 2017 sp. zn. 52 T 139/2015, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku dle §331 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a dále přečinem zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného rovněž ve spolupachatelství dle §23 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy nalézací soud uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Zároveň obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výši 40 000 Kč, a pro případ jeho nevykonání stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců. V neposlední řadě byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním nebo pracovním poměru u bezpečnostního sboru či obecní policie ve výměře pěti let.
Uvedených trestných činů se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tak, že společně s R. F. (skutkem popsaným níže ad 1) nebo L. V. (skutky popsanými níže ad 2 až 4), jako členové autohlídky Policie ČR:
1) Dne 5. října 2014 provedli kontrolu řidiče vozidla (obviněného D.), kterému byl pravomocně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Tuto skutečnost jim obviněný D. sdělil, přičemž za neřešení porušení uvedeného zákazu nabídl peněžní hotovost ve výši 3 000 Kč, načež policisté požadovali částku pro každého z nich o 2 000 Kč vyšší. Po souhlasu obviněného D. jej následně doprovodili služebním vozidlem do místa jeho bydliště, kde od něj danou hotovost převzali a poté jej nechali odjet jím řízeným vozidlem, což učinili v rozporu s §45 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i v rozporu s §158 odst. 1 tr. řádu.
2) Dne 9. ledna 2015 provedli kontrolu řidiče vozidla (obviněného N.), při které byla zjištěna hladina alkoholu v krvi řidiče minimálně 0,2 promile. Poté, co jim na jejich vyžádání obviněný N. poskytl blíže nezjištěnou finanční hotovost, jeho kontrolu ukončili a nechali jej pokračovat v jízdě, aniž by jakkoliv řešili jeho přestupek.
3) Dne 10. ledna 2015 provedli kontrolu řidiče (obviněného P.), při které jej vyzvali k provedení orientační dechové zkoušky. Ten ji však odmítl, přičemž byl prokazatelně pod vlivem alkoholu. Následně policisté služebním vozidlem doprovodili vozidlo nadále řízené obviněným P. na čerpací stanici, kde od něj převzali peněžní hotovost v blíže nezjištěné výši a kontrolu ukončili, aniž by jakýmkoliv způsobem řešili jeho přestupek, což učinili v rozporu s §45 odst. 1 písm. a) a b), ve spojení s §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. a s článkem 27 odst. 1 a článkem 28 závazného pokynu policejního prezidenta č. 160 ze dne 4. prosince 2009 a v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 83/2006.
4) Dne 17. ledna 2015 provedli kontrolu řidiče (obviněného T.), a to včetně orientační dechové zkoušky na alkohol, kterou byla zjištěna hladina alkoholu v krvi řidiče 0,08 promile, a aniž by v souladu se svými zjištěními jakkoliv reagovali, kontrolu ukončili pouze s pokynem, aby vozidlo dále řídila manželka řidiče, tedy postupovali v rozporu s právními předpisy a interními normativními akty uvedenými ad 3.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali obviněný a ostatní obvinění policisté odvolání, která Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. června 2017 sp. zn. 9 To 137/2017 zamítl, jako nedůvodná.
Následná dovolání všech spoluobviněných policistů Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. prosince 2017 č. j. 4 Tdo 1444/2017-53 odmítl, neboť námitky v nich uváděné se míjely s uplatněnými dovolacími důvody.
III.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti předně namítá, že obecné soudy v projednávané věci nepřistoupily k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, byť mu je kladeno za vinu porušení interních normativních aktů policejního prezidenta. V takovém postupu obecných soudů současně spatřuje porušení zásady nullum crimen sine lege. Dále stěžovatel tvrdí, že postup obecných soudů - ale i dalších orgánů činných v trestním řízení - byl v jeho věci "nepřípustně předsudečný", což vyplynulo ze společenského zájmu na potírání trestné činnosti úředních osob. Stěžovatel takové "úsilí" sice chápe, ale považuje za nepřípustné, aby se daný společenský zájem projevoval v konkrétní věci extenzivním výkladem hmotných a procesních norem trestního práva. Postup obecných soudů proto shledává nepřípustně formalistickým, a tedy porušujícím jeho právo na spravedlivý proces.
Další pochybení na straně obecných soudů stěžovatel spatřuje v porušení principu in dubio pro reo, přičemž poukazuje na skutečnost, že původním rozsudkem nalézacího soudu byl (vyjma jednoho skutku) zproštěn obžaloby. V tomto směru vyslovuje přesvědčení, že důvodem pro zrušení částečně zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu odvolacím soudem nebyl nedostatečný rozsah provedeného dokazování, ale jeho výsledek, resp. hodnocení důkazů nalézacím soudem. Posléze doplněné dokazování má za kusé, nedostačující pro přijetí výroku o vině; současně poukazuje na nedostatky dokazování před nalézacím soudem v podobě nevyhovění jeho důkazním návrhům.
Ústavněprávně relevantního pochybení se dle stěžovatele obecné soudy dopustily i tím, že nalézací soud nerozhodoval dle svého vnitřního přesvědčení, ale na základě názoru soudu odvolacího, čímž prý bylo stěžovateli odepřeno jeho právo na zákonného soudce. Jeho námitce podjatosti stran soudkyň senátu odvolacího soudu přitom nebylo vyhověno.
Stěžovatel dále napadá použití protokolu o sledování osob a věcí jako důkazu v trestním řízení dle §158d odst. 7 tr. řádu, přičemž s jeho obsahem nesouhlasí a namítá, že v případě tzv. přímého sledování, u něhož není pořizován obrazový nebo zvukový záznam, ustanovení §158d tr. řádu s vyhotovením protokolu použitelným jako důkaz v trestním řízení nepočítá. Záznamy o sledování osob a věcí proto považuje za procesně neúčinné a protokol připojený k úřednímu záznamu z přímého sledování označuje za "pseudoúkon". V tomto směru namítá i údajný nedostatek povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí dle §158d odst. 2 tr. řádu. Dále stěžovatel namítá nevěrohodnost svědka Klimenta, který prováděl sledování, a který v trestním řízení vystupoval pod skrytou identitou.
Poslední skupina námitek stěžovatele se vztahuje k tvrzenému porušení zásady nullum crimen sine lege, neboť obecné soudy prý nedostatečně zjistily, jaký úplatek měl údajně obdržet. Obecné označení "finanční hotovost v blíže nezjištěné výši" považuje za popisné, resp. za parafrázi pojmu úplatek. Ačkoliv svědek Kliment tvrdí, že viděl přijetí úplatku, nikdy neuvedl, co tímto skutečně mělo být. Stran posledního skutku, který je mu kladen za vinu, stěžovatel namítá, že skutková věta nezachycuje porušení povinností dle zákona č. 361/2003 Sb., nýbrž porušení vnitřních aktů řízení, konkrétně porušení povinnosti sepsat úřední záznam.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal ve světle stížnostní argumentace napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jeho trestní stíhání bylo stiženo dílčími procesními vadami, které dosahují ústavněprávní roviny a mají za následek porušení jeho základních práv.
Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obecných soudů jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními a jejich závěr, že skutkový stav byl v dané věci zjištěn (v souladu s pravidly obsaženými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu) v rozsahu dostačujícím pro závěr o vině stěžovatele uvedenými trestnými činy, nelze považovat za jakkoliv extrémní. Zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by trestní řízení proti stěžovateli vykazovalo ústavněprávně relevantní deficity, pro které by byl Ústavní soud povolán ke kasaci napadených rozhodnutí. Jednotlivé námitky stěžovatele tak Ústavní soud posoudil jako nedůvodné.
Namítá-li stěžovatel, že dřívější rozsudek nalézacího soudu, jímž byl až na jeden skutek zproštěn obžaloby, následně zrušil odvolací soud z důvodu nespokojenosti s výsledkem řízení, je třeba říci, že odvolací soud přistoupil ke kasaci rozsudku nalézacího soudu z důvodu nutnosti doplnit v dané věci dokazování. Odvolací soud v tomto směru doslova uvedl, že "(...) bude nutné dokazování doplnit, aby byl správně zjištěn skutečný stav věci, přičemž nutnost tohoto doplnění byla vyvolána postupem nalézacího soudu při hodnocení důkazů" (viz stranu 13 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2016 sp. zn. 9 To 162/2016). Z označeného rozhodnutí se nijak nepodává, že by odvolací soud sám hodnotil ve věci dříve provedené důkazy, popřípadě nalézací soud jakkoliv v tomto směru ovlivňoval. Odvolací soud jednoduše řečeno poukázal na zřejmé rozpory v hodnotících úvahách nalézacího soudu, pro které shledal, že jeho navazující právní závěry ve světle apelačního přezkumu neobstojí.
Nalézací soud proto znovu provedl v dané věci obsáhlé dokazování, jež doplnil (mimo jiné) o fotografický materiál a přípis Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy, Odboru informačních a komunikačních technologií. Na základě provedených důkazů a jejich hodnocení v souladu s požadavky §2 odst. 5 a 6 tr. řádu dospěl k závěru, že stěžovatel se dopustil trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu (vyjma jednoho dílčího skutku). Ústavní soud přitom shledává hodnotící úvahy nalézacího soudu jako přesvědčivé, vzájemně konzistentní a nevykazující jakékoliv znaky nepřípustné svévole či účelovosti. Tím je zároveň vypořádána námitka stěžovatele ohledně absence vlastních hodnotících úvah nalézacího soudu, neboť z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že vycházel z vlastního vnitřního přesvědčení nabytého při hodnocení provedených důkazů jednotlivě a zvláště pak v jejich vzájemné souvislosti.
Ústavní soud konstatuje, že v případě prvního skutku nebyla policejní hlídka, jejímž byl stěžovatel členem, identifikována pouze na základě (stěžovatelem zpochybňovaných) GPS údajů, ale i díky shodě mezi těmito údaji a lokalizačními údaji obviněného D. Usvědčující výpověď obviněného D. lze považovat za věrohodnou, a to i ve světle tří odposlechnutých hovorů, v nichž tento třem různým osobám vylíčil průběh provedené kontroly prakticky shodně.
Stran druhého skutku nalézací soud vycházel jednak z výpovědi svědka Klimenta, který celou kontrolu sledoval ze vzdálenosti zhruba pěti metrů, ukrytý v trávě pod maskovací sítí. Jeho tvrzení, že obviněný N. s policejní hlídkou delší dobu komunikoval, načež se naklonil do služebního vozidla, vytáhl z kapsy peněženku a předal hlídce blíže nezjištěný obnos peněz, bylo potvrzeno kamerovým záznamem, na němž je patrné, že si obviněný N. po odchodu od služebního vozidla ukládá do náprsní kapsy blíže neidentifikovatelný předmět. Závěr o tom, že obviněnému N. byla v době provedení dechové zkoušky naměřena hladina 0,2 promile alkoholu v krvi, byl podpořen dílem výpovědí svědka Pokorného (jemuž tuto informaci obviněný N. sdělil), dílem výpověďmi svědků Jonáše a Hrubeše, kteří prováděli další dechovou zkoušku s blíže neurčeným negativním výsledkem.
Co se týče třetího skutku, opíral se nalézací soud o kamerový záznam, z něhož je patrné, že obviněný P. po zastavení policejní hlídkou řídil své vozidlo až k čerpací stanici, kde následně předal policistům finanční hotovost. K tomuto skutku dále vypovídal svědek Kliment, který danou situaci sledoval dle svých slov ze vzdálenosti 15 metrů dalekohledem s nočním viděním, přičemž potvrdil, že obviněný P. byl na první pohled silně opilý. Co se týče předané finanční částky, šlo dle svědka Klimenta o tisícikoruny. Nalézací soud dále provedl důkaz i výpisy z telekomunikačního provozu, z nichž byl zjištěn pohyb obviněného P. v rozhodné době a vyslechl svědky Jonáše a Hrubeše, kteří prováděli další kontrolu obviněného P., z nichž plyne, že tento byl evidentně pod vlivem alkoholu.
Konečně ve vztahu ke čtvrtému skutku nalézací soud vyšel ze svědeckých výpovědí obviněného T. a jeho manželky, z nichž vyplynulo, že u obviněného T. byla na základě dechové zkoušky zjištěna hodnota množství alkoholu v krvi 0,2 promile (z výpovědí svědků Jonáše a Hrubeše vyplynulo, že tato hodnota činila v době jimi provedené dechové zkoušky 0,08 promile), o čemž však v rozporu se svými povinnostmi neučinila policejní hlídka úřední záznam.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel se mýlí, tvrdí-li, že na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru o jeho vině předmětnými trestnými činy. V projednávané věci nebyl porušen princip in dubio pro reo, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že žádné pochybnosti stran skutkového stavu nepanovaly. K tomu je třeba dodat, že stěžovatel ostatně ani nikdy nenabízel jiná tvrzení stran průběhu shora popsaného skutkového děje.
Uvádí-li dále stěžovatel, že obecné soudy nevyhověly jeho důkazním návrhům (které blíže nespecifikuje), je třeba říci, že z napadeného rozsudku nalézacího soudu (strana 18) je zřejmé, proč nebyl k návrhu obviněných proveden vyšetřovací pokus. K tvrzení stěžovatele, že svědek Kliment nemohl z místa, kde se nacházel, vidět předání finanční částky, nalézací soud připomněl, že z fotografie předložené obhájcem obviněného N. je zřejmé, že z daného místa mohl svědek (používající techniku pro noční vidění) jednoznačně sledovat předání a převzetí úplatku. Ústavní soud proto neakceptoval ani námitku stěžovatele směřující k případu tzv. opomenutých důkazů (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
Stran údajného porušení práva stěžovatele na zákonného soudce Ústavní soud toliko připomíná, že skutečnost, že odvolací soud zruší napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátí mu jej k dalšímu řízení z důvodu dle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, nelze kvalifikovat jako zásah do uvedeného práva.
Rovněž co se týká stěžovatelem značně obecně namítané podjatosti soudkyň odvolacího soudu, je třeba říci, že danou námitkou se podrobně zabýval i soud dovolací, na jehož usnesení (stranu 10) Ústavní soud plně odkazuje. Postačí dodat, že pouhé subjektivní přesvědčení stěžovatele o podjatosti není s to přivodit vyloučení soudkyň odvolacího soudu z vykonávání úkonů trestního řízení dle §30 odst. 1 tr. řádu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. července 2006 sp. zn. I. ÚS 229/06, ze dne 23. února 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12, ze dne 10. února 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15, či ze dne 1. prosince 2015 sp. zn. II. ÚS 2773/15; aktuálně k nezávislosti a nestrannosti soudce viz nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2017 sp. zn. Pl. ÚS 23/14, bod 41 a násl.).
Další z námitek stěžovatele se dotýká použití protokolu o sledování osob a věcí jako důkazu v trestním řízení. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že povolení ke sledování osob a věcí dle §158d odst. 2 tr. řádu bylo v souladu s tímto ustanovením dáno v písemné formě dozorujícím státním zástupcem (k tomu srov. stranu 15 usnesení odvolacího soudu) a na základě předchozí písemné žádosti příslušného policejního orgánu dle §158d odst. 4 tr. řádu.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nerozlišuje mezi provedením důkazu prostřednictvím kamerového záznamu pořízeného dle §158d odst. 2 tr. řádu, který, v případě že je k němu v souladu s §158d odst. 7 tr. řádu připojen protokol, lze použít jako důkaz v trestním řízení, a mezi výslechem svědka Klimenta. Jak je totiž ze strany 10 rozsudku nalézacího soudu zřejmé, nalézací soud prováděl jak důkazy těmito kamerovými záznamy, k nimž byl v souladu s §158d odst. 7 vypracován protokol, tak i výpovědí svědka Klimenta, který ve dvou případech sledoval průběh trestné činnosti za pomoci dalekohledu s nočním viděním. Co se týče protokolu o sledování osob a věcí z něhož se podává popis průběhu trestné činnosti jednotlivými policisty, je třeba říci, že nalézací soud ve svých hodnotících úvahách z tohoto protokolu nijak nevycházel. Naopak o průběhu provedeného sledování vyslechl svědka Klimenta, přičemž takovému procesnímu postupu nemá Ústavní soud co vytknout.
Přes výhrady stěžovatele neshledal Ústavní soud žádné pochybení i co do právního hodnocení skutkového stavu obecnými soudy. K tomu je třeba poukázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž se touto otázkou zabýval podrobně na straně 14. Výhrady stěžovatele vztahující se k pojmu "úplatek" mají charakter skutkových námitek, neboť spočívají na tvrzení, že není zřejmé, jaký úplatek měl obdržet. Z provedeného dokazování je však zřejmé, že v případě prvního, druhého i třetího skutku stěžovatel obdržel od obviněných úplatky v podobě peněžních prostředků, přičemž jejich výše je z hlediska aplikované právní kvalifikace nerozhodná (k srov. §331 tr. zákoníku).
Obdobně Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení stěžovatele, dle něhož v případě čtvrtého skutku nezachycuje skutková věta porušení zákonné povinnosti, ale porušení povinnosti vyplývající z interních normativních instrukcí (vnitřních aktů řízení), což prý odporuje zásadě nullum crimen sine lege. Jak totiž již ze samotné dikce ustanovení §329 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku plyne, dopustí se pachatel tohoto trestného činu - mimo jiné - tím, že nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Taková povinnost však nemusí mít nezbytně podobu zákonné povinnosti, ale postačí, vyplývá-li na základě zákona i z jiného právního předpisu, jako tomu bylo i v tomto případě (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3145 a násl.).
Zbývá dodat, že dovolává-li se stěžovatel uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na odůvodnění usnesení dovolacího soudu, jenž se dané námitce podrobně věnoval (strana 13 a 14). Ústavní soud přitom sdílí jeho závěr, že z okolnostní projednávané věci neplyne, že by jednání stěžovatele vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, kde by postačovalo uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu, popřípadě že by šlo o trestnou činnost na samé spodní hranici trestnosti obdobných trestných činů (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012).
Ústavní soud proto konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů nezasáhla do stěžovatelových základních práv. Z tohoto důvodu byl nucen podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu