ECLI:CZ:US:2019:1.US.1597.19.1
sp. zn. I. ÚS 1597/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Janou Grohmannovou, advokátkou, se sídlem Na Ročkově 310/18, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2019 č. j. 35 Co 65/2019-178 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. ledna 2019 č. j. 0 P 175/2018-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavnímu soudu byla dne 14. května 2019 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená práva i práva jeho nezletilých dětí, plynoucí z čl. 10 odst. 2, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 3 odst. 1, a 2 a z čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. ledna 2019 č. j. 0 P 175/2018-149 rozhodl o návrhu matky na nařízení předběžného opatření tak, že návrh matky, kterým by byly nezletilé dcery po dobu do rozvodu manželství i pro dobu po rozvodu manželství svěřeny do její péče, zamítl (výrok I.) a nařídil předběžné opatření, podle kterého se nezletilé dcery do doby rozhodnutí ve věci samé předávají do péče matky (výrok II.). Ve výroku III. upravil styk stěžovatele s nezletilými dcerami do doby rozhodnutí ve věci samé tak, že je oprávněn se s nimi stýkat v každém lichém kalendářním týdnu od pátku 14:00 hodin do neděle 18:00 hodin a ve středu od 14:00 hodin do 18:00 hodin a v každém sudém kalendářním týdnu od středy 14:00 hodin do čtvrtka 18:00 hodin. Dále obvodní soud jmenoval pro řízení o nařízení předběžného opatření opatrovníkem nezletilých Městskou část Praha 8 (výrok IV.)
3. K odvolání, podanému stěžovatelem proti usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu, Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. března 2019 č. j. 35 Co 65/2019-178 odvolání stěžovatele proti výroku I. napadeného usnesení odmítl podle §218 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podané někým, kdo k odvolání není oprávněn, když se jednalo o zamítavý výrok, kterým k úpravě poměrů nedošlo (výrok I.), dále odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o nařízení předběžného opatření potvrdil a ve výroku IV. o ustanovení opatrovníka napadené usnesení zrušil (výrok II.).
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím ve věci rozhodujících soudů o vydání předběžného opatření, kterým byly nezletilé dcery do doby rozhodnutí ve věci samé předány do péče matky. Odvolací soud se podle názoru stěžovatele nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, se všemi relevantními skutečnostmi a nezvážil všechny rozhodné skutečnosti. Stěžovatel rovněž odvolacímu soudu vytýkal, že o odvolání rozhodl až po dvou měsících od podání odvolání, přičemž očekával, že o návrhu bude rozhodnuto nejpozději do 7 dnů poté, co bylo odvolání podáno. Stěžovatel přitom v podaném odvolání upozorňoval na nález Ústavního soudu ze dne 10. května 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17 (N 76/85 SbNU 325).
6. Stěžovatel uvedl, že matka bez jeho vědomí nezletilým dcerám nezákonně změnila jejich bydliště a svévolně děti vytrhla z jejich prostředí. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že soud pro předávání dětí zvolil nové bydliště matky, když např. podle usnesení Ústavního soudu ze dne 14. března 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15 "k předávání dítěte by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte".
7. Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou podle tvrzení stěžovatele v přímém rozporu s důkazy nacházejícími se ve spise, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, jaké skutkové závěry o vyšší rodičovské zodpovědnosti matky má soud za osvědčené a z jakých vycházel při vydání předběžného opatření. Stěžovatel má za to, že ve věci rozhodující soudy zcela pominuly významné okolnosti, které vyplynuly z provedených výslechů nezletilých, jejich rozhodnutí jsou nespravedlivá, neracionální, zasahují do jeho základních práv a svobod a vybočila z mezí ústavnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
11. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
12. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Obecné soudy komplexně posoudily zájmy a potřeby nezletilých dcer a jejich posouzení odpovídají čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušnými soudy a nebyla ani svévolná ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
13. Pokud jde o námitky stěžovatele, že napadenými rozhodnutími byla porušena i ústavně zaručená práva jeho nezletilých dětí, Ústavní soud ve své judikatuře již zaujal zřetelný právní názor (srov. např. usnesení ze dne 15. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2093/17, bod 3 odůvodnění), že "právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilé děti stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně Ústavní soud rozhodoval např. v usnesení ze dne 10. června 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. září 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, ze dne 14. července 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15, ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. IV. ÚS 1522/15 a ze dne 23. října 2018 sp. zn. III. ÚS 832/18).
14. Ústavní soud rovněž připomíná, že při rozhodování o návrzích na nařízení předběžného opatření jsou obecné soudy povinny dbát požadavků §75c odst. 2 o. s. ř., tedy rozhodnout bezodkladně, pouze v případech, kdy není nebezpečí z prodlení (což je výjimka ze zásady), může být o návrhu rozhodnuto s určitým časovým odstupem, i tak ovšem nejpozději do 7 dnů poté, co byl návrh podán. Aby předběžné opatření splnilo svůj účel, musí být "rychlé" a částečně i nečekané. Povinnost urgentního projednání se proto vztahuje nejen na soudy nalézací, ale přiměřeně i na soudy odvolací; také ony jsou povinny rozhodovat bezodkladně či alespoň s nejvyšším urychlením. Pokud by tak nečinily, porušily by svoji základní povinnost vyplývající z obecných ustanovení procesního předpisu (§6 o. s. ř.), a ostatně i z čl. 38 odst. 2 Listiny, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. V posuzované věci soud prvního stupně odeslal spis k odvolacímu soudu dne 19. února 2019, odvolací soud rozhodl dne 1. března 2019, spis byl vrácen soudu prvního stupně dne 21. března 2019 a jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, bylo mu usnesení odvolacího soudu doručeno dne 25. března 2019. Odvolací soud tedy rozhodl desátý den po doručení spisu soudem prvního stupně. Pokud měl stěžovatel za to, že v soudním řízení dochází k průtahům, měl možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. V ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí, že by tento procesní prostředek využil. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 736/17, v němž Ústavní soud konstatoval formalistický přístup soudu při posuzování subjektu jako provozovatele převzatého rozhlasového a televizního vysílání, tak nebyl shledán případným, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
15. K tomu Ústavní soud uvádí, k aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu