ECLI:CZ:US:2019:1.US.2780.19.1
sp. zn. I. ÚS 2780/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti 1/ K. J., 2/ P. J. a 3/ B. J., zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2019 č. j. 16 Co 144/2019-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavnímu soudu byla dne 22. srpna 2019 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelé podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2019 č. j. 16 Co 144/2019-187. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadeným rozhodnutím porušena jejich ústavně zaručená práva, konkrétně práva první stěžovatelky podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). U druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky měla být porušena práva podle čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2, čl. 31, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 33 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, to vše ve spojení s čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy a dále čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 5, čl. 9 odst. 1, 2 a 3, čl. 12, čl. 16, čl. 18, čl. 24 odst. 1, čl. 28 odst. 1, čl. 29 odst. 1 písm. b), čl. 37 písm. b), čl. 37 písm. d) a čl. 39 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 12. dubna 2019 č. j. P 190/2018-165 zamítl návrh Města Šlapanice na nařízení předběžného opatření, jímž by soud nezletilého druhého stěžovatele a nezletilou třetí stěžovatelku předal do péče Krizového centra pro děti a dospívající, Hapalova 4, Brno a rodiče oprávnil ke styku s nezletilými v krizovém centru za asistence pracovníka zařízení v rozsahu 4 hodiny týdně (2 hodiny týdně pro otce a 2 hodiny týdně pro matku - prvou stěžovatelku).
3. Proti usnesení okresního soudu podali odvolání Okresní státní zastupitelství Brno-venkov, navrhovatel Město Šlapanice včetně opatrovníka Města Hodonín. Krajský soud v Brně, usnesením napadeným ústavní stížností, rozhodl o podaném odvolání k návrhu na nařízení ústavní výchovy a o návrhu na nařízení předběžného opatření podle §102 o. s. ř. tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že matka i otec jsou povinni strpět předání nezletilého druhého stěžovatele a nezletilé třetí stěžovatelky do péče Krizového centra pro děti a dospívající, Hapalova 4, Brno s tím, že jsou oprávněni ke styku s nezletilými v krizovém centru za asistence pracovníka zařízení v rozsahu každý z rodičů 1 hodina týdně.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadeným rozhodnutím došlo k vytržení druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky z jejich přirozeného prostředí - z prostředí domácnosti, kterou sdílejí se svou matkou a k jejich umístění do zařízení kolektivní péče. Stěžovatelé tento zásah považují za projev řady systémových porušení, k nimž v českém systému veřejnoprávní (sociálně-právní) ochrany dětí dochází poměrně často a která jsou v praxi jednotlivých orgánů vnímána jako běžný postup, ačkoliv jsou velmi často projevem dědictví socialistické zákonnosti a s tím, co lze považovat za běžné v demokratickém právním státě, založeném na úctě k lidským právům a svobodám, nemají nic společného.
6. Stěžovatelé mají za to, že rodinné prostředí je pro dítě prostorem svobody a jakékoliv jiné prostředí za prostor osobní svobody dítěte proto považovat nelze. Otázka výchovy dítěte je výsostnou otázkou vztahu mezi dítětem a jeho rodičem, případně v rozsahu běžných záležitostí mezi dítětem a náhradním pečovatelem. Stěžovatelé namítali, že stát není oprávněn vést vůči dítěti či jeho rodině jakékoli autoritativní zásahy do jejich autonomie odůvodňované právě odkazem na nezbytnost zajištění "výchovy" dítěte a nepovažovali za přehnané označit stávající působení systému veřejnoprávní ochrany dítěte za totalitu, která v konečném důsledku, jako jakákoli jiná totalita, ohrožuje koncept demokratického právního státu jako celek.
7. Podle názoru stěžovatelů účelem systému veřejnoprávní ochrany dítěte není chránit dítě - dospívajícího před sebou samým. Předmětný zásah, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, ve vztahu k důvodům spočívajícím v nezbytnosti zajistit pedopsychiatrickou či psychoterapeutickou péči pro nezletilé, nemá žádnou vazbu na sledovaný účel a nenaplňuje ani požadavek zákonnosti, jelikož je přijímán v systému, jehož účelem není sloužit k nahrazení nesouhlasu rodiče jakožto zákonného zástupce s poskytnutím zdravotních služeb, či dokonce k nahrazení nesouhlasu samotného dítěte - dospívajícího.
8. Stěžovatelé rovněž podrobili kritice postup opatrovníka nezletilých - Městský úřad Hodonín, který podle jejich názoru zcela ignoroval názor druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky (tento názor dokonce ani sám nezjišťoval a nekonzultoval s nimi ani svůj záměr podat jejich jménem odvolání; byl-li již s nezletilými někdo v kontaktu, pak to byla pracovnice Městského úřadu Šlapanice, která však plnila zcela jinou úlohu, a to úlohu správního orgánu veřejnoprávní ochrany dětí, tj. úlohu zástupce státu, nikoli úlohu zástupce druhého stěžovatele a třetí stěžovatelky), a tomuto názoru předřadil svůj vlastní názor. Stěžovatelé poukázali na skutečnost, že v případě nařízení ústavní výchovy dítěte staršího 12 let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva dítěte na slyšení přímo soudem, přičemž při rozhodování o odvolání bylo druhému stěžovateli téměř 16 let a třetí stěžovatelce více než 13 let. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatelé odkázali na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti za situace, kdy byla podána jak prvou stěžovatelkou, tedy matkou nezletilých dětí, tak i nezletilým druhým stěžovatelem a nezletilou třetí stěžovatelkou. Ústavní soud ve své judikatuře již zaujal zřetelný právní názor (srov. např. usnesení ze dne 15. srpna 2017 sp. zn. II. ÚS 2093/17, bod 3 odůvodnění), že "právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a)] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilé děti stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně Ústavní soud rozhodoval např. v usnesení ze dne 10. června 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. září 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, ze dne 14. července 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15, ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. IV. ÚS 1522/15 a ze dne 23. října 2018 sp. zn. III. ÚS 832/18). Současně však Ústavní soud konstatoval, že za situace, kdy fyzická osoba fakticky nemůže samostatně jednat a není dán jiný subjekt, který by mohl jednat za ni (v posuzované věci opatrovník Město Hodonín podalo odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně), a nedalo by se očekávat, že by kolizní opatrovník podal ústavní stížnost "v zájmu nezletilého stěžovatele", formalistickým lpěním na dodržení výše uvedeného principu by došlo k faktickému vyloučení poskytnutí ochrany základních práv a svobod Ústavním soudem. Za takové situace proto nelze ústavní stížnost odmítnout jako podanou někým zjevně neoprávněným, neboť by tím došlo k faktickému vyloučení přístupu nezletilého stěžovatele k Ústavnímu soudu (srov. usnesení ze dne 28. února 2019 sp. zn. II. ÚS 2165/18).
10. Ústavní stížnost byla tedy podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelů v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole [srov. nálezy ze dne 10. listopadu 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 1. září 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
13. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při rozhodování o takovém návrhu, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
14. Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a neshledal porušení stěžovateli vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Je zcela zřejmé, že stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se závěry, ke kterým odvolací soud dospěl, přičemž jejich argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud komplexně posoudil zájmy a potřeby nezletilých stěžovatelů a jeho posouzení odpovídá čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným soudem a nebylo ani svévolné ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 36 Listiny ani čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy.
15. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že matka ani otec v posuzovaném případě svoji výchovnou roli vůči dětem řádně neplní. Matka není schopna přimět děti k jakékoliv systematické řádné činnosti, neakceptuje doporučení základní školy, kterou by měla navštěvovat nezletilá třetí stěžovatelka, není sto zajistit, aby nezletilý druhý stěžovatel buď pokračoval ve své přípravě na budoucí povolání, popřípadě aby se zaregistroval u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, když není pro jeho osobu plněna ani pojišťovací povinnost. Matka děti neustále omlouvá, zastává se jich, avšak pro jakoukoliv změnu nic nedělá, na dohodnuté termíny a vyšetření se nedostavuje a vážnost stavu si neuvědomuje. Již v dubnu 2018 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo rozhodnuto o předání nezletilých dětí do speciálních zařízení. Rodiče však nástupu nezletilých do těchto zařízení bránili a rozhodnutí soudu nerespektovali. Diagnostika psychických problémů dětí nemohla být řádně dokončena, neboť matka si nezletilé děti po krátkém pobytu odvezla domů a na odborná vyšetření s nimi nedocházela. Za daného stavu věci odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě předběžné opatření nařídit, neboť je prokázána potřeba úpravy poměrů dětí.
16. Poukazy stěžovatelů na rozhodnutí Ústavního soudu, uvedená v jejich ústavní stížnosti, nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2019
David Uhlíř v. r
předseda senátu