ECLI:CZ:US:2019:1.US.2834.19.1
sp. zn. I. ÚS 2834/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Erica Pierre Valéry Cornuela, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019 č. j. 25 Co 24/2019-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, vydaného v řízení o zdržení se obtěžování hlukem, k návrhu na nařízení předběžného opatření, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu vyplývá, že napadeným usnesením městský soud změnil k odvolání žalovaných usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 11. 2018 č. j. 42 C 104/2018-22 tak, že návrh stěžovatele (žalobce) na nařízení předběžného opatření, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se obtěžování stěžovatele hlukem nad právní předpisy stanovenou míru hygienických limitů imisí hluku stanovených nařízením vlády č. 272/2011 Sb., v platném znění, šířícím se z prostor specifikovaných v rozhodnutí, způsobovaných činností baru - restaurace, a to do pravomocného skončení řízení, se zamítá.
Městský soud tak rozhodl poté, co Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 734/2019 zrušil jeho původní rozhodnutí ze dne 24. 1. 2019 č. j. 25 Co 24/2019-67 pro porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, spočívající v nedoručení doplnění odvolání žalované 2) stěžovateli.
Soud prvního stupně poté stěžovateli doručil doplnění (odůvodnění) odvolání žalované 2), a to dne 16. 7. 2019. Odvolací soud následně znovu přezkoumal napadené usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných jsou důvodná a rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto závěrem nesouhlasí a uvádí řadu námitek skutkového i procesního charakteru. Namítá především, že postupem městského soudu byla porušena zásada "rovnosti zbraní" a zásada kontradiktornosti řízení. Stěžovatel doručil vyjádření k odůvodnění odvolání žalované 2) dne 30. 7. 2019, tj. ve 14 denní lhůtě, a to bez jakékoli výzvy městského soudu. Ten rozhodl dne 24. 7. 2019, aniž by vyčkal na vyjádření stěžovatele či jej k tomu vyzval, přestože z předchozího průběhu řízení si musel být vědom, že se stěžovatel chtěl vyjádřit. Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud nerespektoval právní názor Ústavního soudu vyjádření v nálezu sp. zn. III. ÚS 743/2019, neboť se nevypořádal s argumentací stěžovatele. Napadené rozhodnutí městského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné. Stěžovatel dále polemizuje se závěrem městského soudu, že svým návrhem na nařízení předběžného opatření požaduje úpravu konečnou, kterou se domáhá prostřednictvím žaloby rozhodnutím ve věci samé. Nesouhlasí také se závěrem městského soudu, týkajícím se doplnění či opravy návrhu na nařízení předběžného opatření, resp. vázanosti petitem návrhu na předběžné opatření.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Pokud jde o předběžné opatření, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vychází v zásadě z názoru, že samotné posouzení podmínek pro jeho vydání je věcí civilního soudu. Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky pro vydání či nevydání předběžného nařízení dány (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01, I. ÚS 375/2000).
V předchozím nálezu sp. zn. III. ÚS 743/19 Ústavní soud připustil, že v případě odvolání směřujícího proti rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření soud sice podle ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. nemá kategoricky formulovanou povinnost doručit odvolání protistraně, nicméně s ohledem na okolnosti případu může podle své úvahy o vhodnosti a účelnosti takto postupovat. V projednávané věci Ústavní soud shledal požadavek na vytvoření prostoru umožňujícího stěžovateli uplatnit své námitky a argumenty jako žádoucí a ústavní stížnosti vyhověl.
V navazujícím řízení soud prvního stupně požadavku Ústavního soudu vyhověl a předmětné odvolání stěžovateli doručil. Okolnost, že soud nevyčkal na jeho vyjádření a ve věci rozhodl, nepředstavuje s ohledem na konkrétní okolnosti věci procesní pochybení, jež by svou intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti. Soudu byl především postoj stěžovatele k odvolání dostatečně znám již z argumentace uplatněné v ústavní stížnosti a obsahu spisu, rovněž bylo zcela na stěžovateli, jak rychle a zda vůbec za dané procesní situace bude v podstatě znovu reagovat na zaslané odvolání.
Ústavní soud neshledal, že by při rozhodování o nařízení předběžného opatření došlo k excesivnímu či svévolnému postupu, jenž by svou intenzitou vedl k zásahu do ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí městského soudu vyplývá, že se seznámil s argumentací účastníků řízení a dostatečně zvážil potřebu zatímní úpravy a své závěry adekvátním a podrobným způsobem odůvodnil.
Městský soud v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že v dané věci je zřejmé, že stěžovatel se svou žalobou domáhá, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se obtěžování stěžovatele hlukem nad právní předpisy stanovenou míru hygienických limitů imisí hluku stanovených nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a současně se v téže věci domáhá nařízení předběžného opatření v totožném znění. Podle městského soudu je však povaha předběžného opatření dána jeho zatímním charakterem, který nedovoluje přiznat mu vlastnost trvalosti, jedná se o opatření s omezenou dobou trvání, které může být k návrhu zrušeno a není jim prejudikován konečný výsledek sporu. Logickým důsledkem takové právní úpravy je poté stav, kdy soud rozhodující o předběžném opatření nemůže provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, které jsou v té době známé, resp. osvědčené. V rámci rozhodování o předběžném opatření musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o jeho nařízení žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči němuž předběžné opatření směřuje. Řízení o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně ve věci předběžného opatření pak nemá zásadně sloužit k tomu, aby byly zjišťovány další (i nově vzniklé) skutečnosti, rozhodné pro nařízení předběžného opatření, ale plní význam čistě přezkumný, tj. odvolací soud v něm posuzuje, zda na základě skutečností a důkazů, které měl při svém rozhodnutí k dispozici soud prvního stupně v době, kdy o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodoval, je odvoláním napadené rozhodnutí věcně správné. Ve výsledku to znamená, že odvolací soud při rozhodování o odvolání ve věci předběžného opatření vychází pouze z obsahu spisu, jaký tu byl k datu vydání napadeného usnesení, a nemůže přihlížet k dalším důkazům, resp. tvrzením, které soud prvního stupně neměl k dispozici v době vydání svého usnesení, a to bez zřetele na to, který z účastníků je uvádí nebo předkládá. V této souvislosti městský soud konstatoval, že z návrhu na nařízení předběžného opatření jednoznačně plyne, že předběžným opatřením stěžovatel požaduje konečnou úpravu, které se domáhá prostřednictvím rozhodnutí ve věci samé. Městský soud srozumitelně objasnil i další specifika právní povahy předběžného opatření s ohledem na individuální okolnosti dané věci a ve vztahu k argumentům stěžovatele v návrhu na nařízení předběžného opatření. Z uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit stěžovateli, že napadené rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné a formalistické.
Za výše uvedených okolností proto nemají relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se ústavních podmínek rozhodování o nařízení předběžného opatření, neboť zde chybí přímý vztah k nyní posuzované věci.
Ústavní soud dále vyzdvihuje, že již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1037/15 či nález sp. zn. II. ÚS 1847/16). Při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 43/94, usnesení sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, či IV. ÚS 1756/19 a mnohá další).
Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že své rozhodnutí odvolací soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu