ECLI:CZ:US:2019:3.US.2940.19.1
sp. zn. III. ÚS 2940/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivany Lazarové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti II. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2019 č. j. 74 Co 48/2018-176, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní korporace AB 4 B.V., sídlem Strawinskylaan 933, 1077XX, Amsterdam, Nizozemské Království, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále navrhla, aby Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla uložena povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem částku ve výši 4 114 Kč.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 11. 2017 č. j. 6 C 211/2015-125 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 97 190,25 Kč s příslušenstvím a nahradit jí náklady řízení ve výši 38 778 Kč. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Výrokem I. rozsudku krajského soudu ze dne 20. 6. 2019 č. j. 74 Co 48/2018-176 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žaloba vedlejší účastnice na zaplacení částky 97 190,25 Kč s příslušenstvím se zamítá. Výrokem II. bylo vedlejší účastnici uloženo nahradit stěžovatelce náklady řízení před okresním soudem ve výši 19 311,60 Kč a výrokem III. jí bylo uloženo nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 20 806,43 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud jí nepřiznal náklady řízení před okresním soudem v plné výši, ač byly řádně vyčísleny. Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu je podle stěžovatelky zřejmé, že jí opomenul přiznat náhradu výdajů spojených s cestou jejího právního zástupce k jednání okresního soudu, které se konalo dne 7. 11. 2017. Vzhledem k tomu, že nepřiznání těchto nákladů není nijak zdůvodněno, je stěžovatelka přesvědčena, že na straně krajského soudu došlo ke zjevné nesprávnosti, kterou bylo možné napravit formou opravného usnesení. K tomu dodává, že dne 19. 7. 2019 krajskému soudu navrhla vydání opravného usnesení, ke dni podání ústavní stížnosti však náprava nebyla zjednána. K vyčíslení opomenutých nákladů stěžovatelka uvádí, že výše náhrady cestovních nákladů a náhrady za ztrátu času činí 2 168,44 Kč, čemu dále odpovídá náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 455,37 Kč. Závěr ústavní stížnosti se soustředí na opakování tvrzení, že i na jednání krajského soudu upozornila předsedu senátu na vyčíslení a doložení nákladů již před okresním soudem. Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá nesouhlas stěžovatelky s výpočtem náhrady za ztrátu času spojenou s účastí na jednání před krajským soudem, kdy jí měla být přiznána náhrada ve výši 600 Kč, a nikoliv 400 Kč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují nedílnou součást rozhodovacího procesu.
7. Následně je třeba zdůraznit, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem pro takový postup je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, nedosahuje-li prima facie ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení. V nyní posuzované věci je třeba zohlednit, že ústavní stížnost je zaměřena na rozhodnutí o nákladech stěžovatelky ve výši 2 623,81 Kč, tedy v částce, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení dne 8. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 3010/14, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3462/16, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3540/16 a mnoha dalších; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
8. Ústavní soud mnohokrát ve své rozhodovací činnosti podotkl, že ve sporech o bagatelní částky je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky. Bagatelní částky totiž, často jen pro svou výši, nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce. To se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (viz usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 a další), to však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Argumentací zaměřenou na rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení se Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatelka navrhla zrušení pouze II. výroku rozsudku krajského soudu, tedy výroku o nákladech řízení před okresním soudem.
10. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení rovněž nelze vyhovět, neboť podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta (nehledě na nemožnost uložit tuto povinnost obecnému soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu