ECLI:CZ:US:2019:4.US.2121.19.1
sp. zn. IV. ÚS 2121/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. O., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Malým, advokátem, sídlem Palackého třída 3048/124, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019 č. j. 7 Tdo 336/2019-803, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 68 To 296/2018-652 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. srpna 2018 č. j. 5 T 116/2018-494, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými dle stěžovatele došlo k porušení ústavní zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že v důsledku nepřizpůsobení rychlosti jízdy a před jízdou požitého alkoholu nesprávně reagoval na dopravní situaci v křižovatce a zezadu narazil do stojícího dodávkového vozidla, které bylo intenzivním nárazem vrženo vpřed a vlevo s výrazným přesahem přídě do protisměrného jízdního pruhu, přičemž v opačném směru jízdy jedoucí řidička ve vzniklé tísni, ve snaze vyhnout se přímému střetu, strhla řízení svého vozidla vpravo, najela pravými koly na okraj vozovky, odkud její vozidlo ve smyku vyjelo zpět vlevo na vozovku a dále se v pokračujícím smyku dostalo opět vpravo mimo vozovku, sjelo z náspu a v pravém náklonu pravým bokem narazilo do stromu, po nárazu dále levou přední částí vozidlo narazilo do druhého stromu, od kterého bylo odraženo vlevo do jízdního pruhu. V důsledku nehody došlo zejména k úmrtí na místě jedné nezletilé spolucestující a smrtelnému poranění druhého nezletilého spolucestujícího poškozené. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit jednotlivým poškozeným vzniklou újmu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě částečného stěžovatelova doznání (o předchozím požití alkoholu), znaleckého posudku (ke způsobení složité dopravní situace). Při výměře trestu přihlédl soud rovněž k tomu, že stěžovatel byl již v minulosti trestán za řízení pod vlivem alkoholu.
3. Proti uvedenému rozsudku si podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným rozsudkem a na základě odvolání státního zástupce zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích. Stěžovatel byl nově odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šest měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. Dále pak krajský soud navýšil částky, které stěžovatel musí uhradit poškozeným jako náhradu nemajetkové újmy. Co se týče skutkových a právních závěrů, ztotožnil se krajský soud zcela s argumentací soudu okresního.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Nejvyšší soud konstatoval, že mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Úvahy, kterými se soudy řídily, přitom v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně uvedly, z jakých důvodu se přiklonily ke konkrétním skutkovým závěrům (zejména při rozporech mezi znaleckými posudky).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly s důkazními prostředky v jeho prospěch nejenom předloženými obhajobou, ale dokonce i vyvěrající ze zásadních důkazních prostředků navržených a provedených na základě návrhu obžaloby. Stěžovatel je toho názoru, že soudy všech stupňů si přivlastnily právo ve věcech, jež může zkoumat pouze znalec, rozhodnout na základě vlastního uvážení bez revizního posudku. V rámci konkrétních námitek stěžovatel napadá skutkový závěr soudu, že se poškozená řidička vyhýbala dodávce, přičemž následkem tohoto manévru vyjela mimo silnici. Tento závěr shledává v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Pro takový manévr neexistoval dle stěžovatele dostatek prostoru a svědek jeho provedení rovněž nepotvrdil. Z uvedených důkazů dle stěžovatele vyplývá, že nehodový děj se nemohl stát tak, jak uvedly soudy. U všech svědků pak soudy nepřípustně dovodily "subjektivní vnímání" v těch částech, které neodpovídaly verzi obžaloby (resp. poškozené). V souvislosti se znaleckými posudky, které byly během hlavního líčení předloženy, stěžovatel zpochybňuje znalecký posudek obžaloby. Dle stěžovatele daly soudy přednost tomuto posudku, aniž by se závěry posudků více zabývaly. Naopak posudkem obhajoby se soudy nezabývaly, ale pouze jej negovaly, aby si potvrdily vlastní teorii. Dle stěžovatele je rovněž nepřípustné, aby soudy přihlížely ke starým přestupkům a na jejich základě uložily mimořádně přísný trest. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu z řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu přitom není (viz k tomu výše) provádět znovu přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a z nich vyvozenými závěry soudů). Důvodem pro jeho zásah je tak zjištění (a potřeba nápravy) zjevné libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými znaleckými posudky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Tuto zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však obecné soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Ústavní stížnost je založena na rozdílném náhledu stěžovatele na hodnocení důkazů obecnými soudy. V posuzované věci došlo ke střetu závěrů znaleckých posudků na průběh nehodového děje, tedy došlo-li k nabourání automobilu poškozené v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele (řízením automobilu pod vlivem návykové látky), nebo zda poškozená nabourala svůj automobil nezávisle na jednání stěžovatele. Ústavní soud má za to, že již okresní soud ve svém odůvodnění věnoval zvláštní pozornost hodnocení znaleckého dokazování a dostatečně se vypořádal s tím, proč se ve svém závěru přiklonil k jednomu z obou znaleckých posudků. Neučinil tak nicméně z odborných důvodů, jak namítá stěžovatel. Učinil tak proto, že posudek předložený obhajobou vykazoval formální a obsahové nedostatky (včetně opakovaného výslechu znalce). V tomto směru lze odkázat na obsáhlé odůvodnění daného hodnocení okresním a krajským soudem, která přesvědčivě vysvětlují nejen zbytnost obstarání revizního posudku, ale i větší přesvědčivost jednoho posudku vůči druhému. Přitom je třeba přihlédnout rovněž k tomu, že soudy oba znalce velmi obsáhle vyslechly a dokonce konfrontovaly. Ústavní soud ve své judikatuře navíc ustáleně zdůrazňuje skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení, a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12, bod 12 usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Neztotožní-li se trestní soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky některého znalce, neznamená to a priori bez dalšího porušení zásad řádného procesu (usnesení ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1796/15).
12. Pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v tom, že obecné soudy vzaly v potaz stěžovatelovu minulost při hodnocení jeho vztahu k alkoholu a s ním spojeného ztrácení zábran v chování. Stěžovatelovy starší přestupky, spočívající v řízení pod vlivem alkoholu, nehodnotily soudy jako předchozí trestné činy (či odsouzení), ale toliko jako ilustraci jeho dlouhodobého (a neřešeného) problému s alkoholem a neschopnosti dodržovat pravidla silničního provozu.
13. Ústavní soud stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal a jeho ústavní stížnost proto odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu