ECLI:CZ:US:2019:4.US.3141.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3141/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2019 č. j. 3 Tdo 621/2019-909, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2018 č. j. 5 To 70/2018-864 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. prosince 2017 č. j. 2 T 117/2015-778, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") shledán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Těch se měl dle rozsudku dopustit, stručně řečeno, tak, že v roce 2010 jako učitel na základní škole ve sborovně posadil svoji žákyni (dále jen "poškozená") na židli a následně ji položil na podlahu, přičemž s poškozenou vykonal pohlavní styk, dále v šatně tělocvičny vsouval poškozené prst do jejího přirození a v kabinetě zeměpisu poškozená stěžovateli na jeho žádost třela jeho pohlavní úd. Konečně v přesně nezjištěné době na přelomu roků 2010 a 2011 v kabinetě nabídl poškozené 100 Kč za provedení orálního sexu, přičemž poškozená si částku vzala, avšak k sexuální aktivitě nedošlo. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost potvrdilo znalecké zkoumání a nepřímo i řada dalších svědeckých výpovědí, prokazujících jednak to, že stěžovatelka se o incidentech svěřovala několika lidem již v minulosti, a dále to, že přinejmenším nevhodné vztahy udržoval stěžovatel s několika dalšími žačkami školy.
3. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatel i státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušil a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání pouze dvou výše popsaných skutků (vynechal tedy skutky odehrávající se v šatně tělocvičny a kabinetě zeměpisu). K této změně přistoupil proto, že toto jednání nebylo obsahem usnesení o zahájení trestního stíhání a nemohla tedy pro něj být podána obžaloba. Za jednání, kterého se stěžovatel dopustil, mu krajský soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu pedagogické práce s osobami mladšími 18 let, na dobu 3 let. Poškozenou krajský soud odkázal s jejím nárokem na občanskoprávní řízení. Při hodnocení důkazů stran stěžovatelovy viny se odvolací soud plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Jako nedůvodnou zamítl námitku porušení práva na zákonného soudce. Krajský soud zjistil, že věc byla na okresním soudu nejprve přidělena soudci Novákovi, avšak v důsledku jeho trestního stíhání byla jeho funkce soudce pozastavena. Nerozhodnuté věci uvedeného soudce byly tedy rozděleny mezi všechny ostatní soudce trestního úseku, přičemž stěžovatelova věc byla přidělena soudkyni Veselé. Takový postup je dle krajského soudu v souladu s právními předpisy, neboť nebyl důsledkem odůvodněné nepřítomnosti soudce (v takové situaci má soudce stanoveného náhradníka), nýbrž úplného neobsazení příslušného senátu.
4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací krajského soudu ohledně dodržení principů práva na zákonného soudce. V situaci nedostatečného obsazení senátu 2 T okresního soudu bylo zcela namístě a souladné s právními předpisy a rozvrhem práce rozdělit nerozhodnuté věci mezi ostatní soudce trestního úseku. Ve zbytku pak stěžovatelovy námitky představovaly polemiku se závěry soudů nižších stupňů, v jejichž hodnocení Nejvyšší soud neshledal žádný relevantní rozpor. Stěžovatelova vina vyplývá z celé řady důkazů, přímou výpovědí poškozené počínaje a obsáhlými výpověďmi a listinnými důkazy konče. Všechny námitky obhajoby soudy vyvrátily. Konečně soudy žádné důkazy tzv. neopomenuly, neboť se se všemi důkazními návrhy explicitně vypořádaly.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel především namítá porušení práva na zákonného soudce. Podle rozvrhu práce okresního soudu byla věc přidělena soudci Novákovi a zastupovat jej měla soudkyně Chalupová. V roce 2016 došlo k dočasnému pozastavení výkonu funkce soudce Nováka a stěžovatelova trestní věc byla přidělena soudkyni Veselé s odkazem na zájem rovnoměrného vytížení všech soudců trestního úseku. Takové porušení rozvrhu práce je však dle stěžovatele nepřípustné. Rozvrh práce neupravoval žádný transparentní postup pro takovou situaci. Zejména není zřejmé, z jakého důvodu věc nerozhodovala zastupující soudkyně. Způsob rozdělování věcí podle rozvrhu práce není dle stěžovatele způsobilý zabránit účelovému obsazení soudu.
6. Stěžovatel dále namítá účelovost hodnocení důležitých důkazů. Přestože z výpovědi údajné poškozené a dalších důkazů vyplývá, že k stíhanému jednání mělo dojít 14. 12. 2010, zvolily orgány činné v trestním řízení jako datum jednání neurčité období od 1. 11. 2010 do 15. 12. 2010, neboť stěžovatel má na den 14. 12. 2010 alibi. Soudy tak výpověď, jinak údajně věrohodné poškozené, nepřípustně "rozvolňují", případně nepřípustně fabulují. Listinné důkazy pak rovněž znevěrohodňují výpověď poškozené. Rozporné jsou pak i nepřímé svědecké výpovědi osob, jimž se poškozená údajně svěřila. Jde-li o druhý skutek, tak k tomu orgány činné v trestním řízení nezjistily vůbec nic, kromě osamocené výpovědi poškozené, údajně podporované znaleckým posudkem z oblasti psychologie. Později však vyplynulo, že znalec měl neúplné informace (ohledně dřívějšího chování poškozené), což muselo výsledky znaleckého zkoumání nutně ovlivnit. Vzhledem k zachycení výpovědi pak ani znalec nemohl posoudit, zda poškozená vypovídala spontánně či nikoliv, a jaké jí byly kladeny otázky. Vzhledem k tomu, že znalec shledal možný vliv partnera poškozené na její chování, a dále k tomu, že tento partner byl pravomocně odsouzen za vydírání stěžovatele, měly soudy věrohodnost výpovědi poškozené podrobit zevrubnému zkoumání, což však neučinily. Orgány činné v trestním řízení tedy neposkytly znalci spis celý, a přesto jeho posudek považují za stěžejní důkaz o vině stěžovatele. Kupříkladu nebylo znalci známo, že podle lékařské dokumentace a výpovědí jejích známých je poškozená hodnocena jako osoba labilní (dávno před údajnou trestnou činností). Znalec nad tato pochybení vyslovil ve svém posudku fakticky závěr o stěžovatelově vině. Bylo tedy namístě zpracovat revizní znalecký posudek. To však soudy neučinily a shledaly tak stěžovatele vinného za nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Fakticky se jednalo o situaci tvrzení proti tvrzení, s níž se nicméně soudy nevypořádaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Co se týče návrhu stěžovatele na zrušení rozsudku okresního soudu, bylo nutno v této části ústavní stížnost odmítnout jako návrh, k jehož posouzení není Ústavní soud příslušný, neboť tento rozsudek byl již zrušen v předchozím řízení krajským soudem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. V první řadě bylo třeba odmítnout stěžovatelovu námitku porušení práva na zákonného soudce. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, odvolací i dovolací soud věnovaly vypořádání této námitky značný prostor a k jejich zevrubnému odůvodnění nelze nic podstatného dodat. V dané věci nastala mimořádná situace (pozastavení funkce soudce z důvodu jeho trestního stíhání), přičemž orgány správy soudu na tuto situaci zareagovaly v souladu s principy spravedlivého řízení a právními předpisy. Toliko z hlediska obecnějších principů lze pro úplnost pouze dodat, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu mají záruky ochrany práva na zákonného soudce bránit libovolnému a účelovému obsazování rozhodujícího soudu [srov. zejména nálezy ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 3213/10 (N 105/61 SbNU 581) nebo nález ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Procesní předpisy však nemohou vždy zabránit (a někdy dokonce ani předvídat) všechny možné mimořádné situace, které rozhodování totožného soudce mohou bránit. V dané věci však podezření z jakékoliv libovůle při změně rozhodujícího soudce nevzniklo (ostatně stěžovatel takovou námitku ani obsahově neuplatnil).
11. Ve zbytku ústavní stížnosti pak stěžovatel pouze opakuje svoji obhajobu z řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu přitom není (viz k tomu výše) provádět znovu přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a z nich vyvozenými závěry soudů). Důvodem pro jeho zásah je tak zjištění (a potřeba nápravy) zjevné libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí.
12. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Tuto zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však obecné soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
13. K aplikaci maximy in dubio pro reo v projednávaném případě pak Ústavní soud ještě doplňuje, že v podobných případech, týkajících se určitého druhu kriminality páchané v soukromí, obvykle sexuální povahy, pracují orgány činné v trestním řízení ve srovnání s jinými druhy kriminality často s menším souborem důkazů, pročež se může výsledek řízení odvíjet toliko od posouzení věrohodnosti poškozené osoby, resp. údajného pachatele. Dodržení všech ústavních povinností mohou pak soudy dosáhnout v zásadě pouze co nejdůkladnějším možným zkoumáním všech vedlejších okolností takového případu. K porušení zásady in dubio pro reo v takových případech dojde tedy zejména neprovedením všech důkazů, způsobilých osvětlit více místa skutkového děje, objasněná pouze výpověďmi zaujatých osob, a tím co nejvíce empiricky prozkoumat jejich věrohodnost v dané věci (podrobněji viz usnesení ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1682/15).
14. Tento svůj úkol soudy v dostatečné míře splnily, neboť se porovnáním obsahu nepřímých důkazů s výpověďmi poškozené a stěžovatele velmi obsáhle zabývaly. K tomu je však třeba (opakovaně) zdůraznit, že stěžovatelova vina byla prokázána sérií důkazů, jejichž možným alternativním hodnocením se soudy příkladným způsobem zabývaly. Závěr o vině není opřen toliko o výpověď poškozené, jak namítá stěžovatel, nýbrž o celou řadu nepřímých důkazů, které konkrétní obvinění potvrzují do té míry, v jaké jsou toho nepřímé důkazy schopny. Takových důkazů bylo v daném řízení mnoho a soudy se jejich specifickým obsahem (např. deníčku poškozené, krátkých textových zpráv, apod.) velmi pečlivě zabývaly.
15. Konečně soudy se dostatečně zabývaly i tvrzeními stran nedostatku znaleckého zkoumání psychického stavu poškozeného. Ústavní soud ve své judikatuře navíc ustáleně zdůrazňuje skutečnost, že v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení, a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12, bod 12 usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 2679/13 nebo nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2731/14). Soudy se se závěry znalce logicky a srozumitelně vypořádaly a zařadily jejich obsah do ústavně konformní konstrukce skutkového závěru o stěžovatelově vině.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to v části směřující proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. V části směřující proti usnesení okresního soudu musel Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť tento rozsudek byl již zrušen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu